Читать параллельно с  Английский  Испанский  Немецкий  Русский 
LEPENKOVÁ KRABICE.  Arthur Conan Doyle
Kniha. LEPENKOVÁ KRABICE
< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Když jsem stanul před úkolem vybrat několik typických případů, které dokládají pozoruhodné duševní schopnosti mého přítele Sherlocka Holmese, snažil jsem se volit pokud možno ty nejméně senzační, které však poskytovaly široké pole působnosti jeho talentu. Jelikož je však bohužel nemožné oprostit zločin od vší senzačnosti, stojí kronikář před dilematem: buď musí obětovat podstatné dějové detaily a představit pak problém ve falešném světle, anebo musí použít materiál získaný náhodou a nikoli promyšleným výběrem. Po tomto krátkém úvodu se spolehnu na své zápisky, které zachycují ten řetězec podivných a mimořádně hrůzných událostí.

Byl žhavý srpnový den. Baker Street připomínala pec a sluneční žár, odrážející se od žlutého cihlového domu na protější straně ulice, bolestně bodal do očí. Člověku se ani věřit nechtělo, že jsou to tytéž zdi, které se tak chmurně tyčily v zimních mlhách. Měli jsme rolety napůl stažené a Holmes, stočený na otomanu, četl znovu a znovu dopis, který dostal ranní poštou. Já sám jsem se za svého služebního pobytu v Indii naučil snášet lépe horko než chlad a třicet stupňů na teploměru mi nepůsobilo žádné těžkosti. V ranících nestálo nic zajímavého. Parlament se rozešel. Kdekdo odjel z města a já toužil po lesních paloučcích nebo po oblázcích na pláži u Southsea. Vinou vypleněného konta v bance jsem musel odložit dovolenou a mého přítele venkov ani moře vůbec nepřitahovaly. Ze všeho nejraději pobýval uprostřed pěti miliónů lidí, s nimiž ho propojovala a svazovala četná vlákna, takže vycítil sebemenší náznak či podezření nevyřešeného zločinu. Láska k přírodě nebyla tomuto mnohostranně nadanému člověku vlastní a své prostředí měnil jen tehdy, když obrátil pozornost od městského zlosyna k jeho bratru na venkově.

Když jsem zjistil, že Holmes je příliš zabrán do úvah, než aby měl chuť rozprávět, odhodil jsem jalové noviny a sám se zamyslel. Náhle mne ze zasnění vytrhl přítelův hlas:

„Máte pravdu, Watsone,“ řekl. „Rozepře se nemají řešit tak pošetilým způsobem.“

„To nemají!“ zvolal jsem, a teprve pak jsem si uvědomil, že vyjádřil jako ozvěna jádro mých nejniternějších myšlenek; i napřímil jsem se v křesle a zíral na něho ve vrcholném úžasu.

„Co to má znamenat, Holmesi?“ zvolal jsem. „Tohle už přesahuje všechno, co bych si kdy dokázal představit.“

Můj podiv ho srdečně rozesmál.

„Vzpomínáte si,“ řekl, „jak jsem vám před nedávném předčítal pasáž z jisté Poeovy črty, v níž člověk schopný logického myšlení sleduje nevyslovené úvahy svého společníka, a vy jste se přikláněl k názoru, že něco takového může existovat pouze v autorově fantazii? Když jsem poznamenal, že mám ve zvyku soustavně dělat totéž, vyjádřil jste jisté pochybnosti.“

„To ne!“

„Slovy snad nikoli, milý Watsone, ale určitě svým obočím. Když jsem tedy byl svědkem toho, že jste odhodil noviny a zamyslel se, velice rád jsem využil té příležitosti a četl vaše myšlenky a po chvíli do nich vpadl na důkaz toho, že jsem s vámi držel krok.“

Ani tím mne však nepřesvědčil. „V ukázce, kterou jste mi přečetl, postupoval ten myslitel podle počínání člověka, jehož pozoroval. Pokud si vzpomínám, klopýtl dotyčný o hromádku kamení, vzhlédl ke hvězdám, atakdále. Já jsem však seděl tiše v křesle, tak jaké vodítko jsem vám mohl poskytnout?“

„Podceňujete sám sebe. Každému člověku jsou dány osobité rysy, jimiž vyjadřuje své emoce, a ty vaše vám věrně slouží.“

„Chcete říci, že jste sledoval mé myšlenkové pochody podle rysů mého obličeje?“

„Podle vašich rysů a zvlášť podle očí. Možná že si sám ani nevzpomenete, co vám dalo první podnět k zamyšlení.“

„Ne, to si skutečně nevzpomínám.“

„Pak vám to tedy povím. Když jste odhodil noviny, kterýmžto počinem jste upoutal mou pozornost, seděl jste asi půl minuty s prázdným výrazem. Pak jste zavadil pohledem o nově zarámovanou podobiznu generála Gordona, a podle toho, jak se váš výraz změnil, jsem poznal, že se rozběhl nový proud úvah. Nedospěl však daleko. Váš zrak se svezl na nezarámovaný obrázek Henryho Ward Beechera, který stojí nahoře na vaší knihovně. Pak jste se vrátil pohledem na stěnu, a tu bylo ovšem jasné, co vás napadlo. Pomyslel jste si, že kdyby ta podobizna byla zarámovaná, vyplnila by vhodně prázdné místo a vytvořila protějšek ke Gordonovi na druhé straně.“

„Sledoval jste mé myšlenky obdivuhodně!“ zvolal jsem.

„Až dotud jsem se sotva mohl mýlit. Nato jste se v duchu vrátil k Beecherovi a soustředěně jste se na něho zadíval, jako byste z jeho podoby studoval jeho povahu. Přestal jste mhouřit oči, avšak i nadále jste na něho upřeně hleděl a vaše tvář nabyla uvážlivého výrazu. Vzpomínal jste na události Beecherovy životní dráhy. Věděl jsem dobře, že přitom nemůžete nevzpomenout onoho poslání, jehož se podjal za Sever v době americké občanské války, neboť si vzpomínám, že jste vyjádřil hluboké rozhořčení nad podivným přivítáním, jež mu připravili někteří naši temperamentnější krajané. Jelikož to ve vás vzbudilo tak silnou reakci, věděl jsem, že nepomyslíte na Beechera, aniž pomyslíte i na tohle. Když jsem chvíli poté zpozoroval, že váš zrak zabloudil od podobizny jinam, dohadoval jsem se, že nyní myslíte na občanskou válku, a jelikož jste semkl rty, v očích vám zajiskřilo a ruce se sevřely v pěst, byl jsem si jist, že skutečně vzpomínáte na příkladnou odvahu, kterou v tom zoufalém zápase prokázaly obě strany. Ale pak jste ve tváři opět zesmutněl a zavrtěl jste hlavou. V duchu před vámi vyvstal všechen ten smutek, hrůza a zbytečně zmarněné životy. Ruka vám zatápala k vašemu vlastnímu starému zranění a na rtech se vám zachvěl úsměv, který mi napověděl, že jste v duchu nedokázal přejít směšnou stránku této metody, používané k řešení mezinárodních problémů. V tomto bodě jsem s vámi vyjádřil souhlas, že se rozepře tak pošetilým způsobem řešit nemají, a s potěšením jsem si ověřil, že mé dedukce byly správné.“

„Naprosto!“ řekl jsem. „A třebaže jste mi to nyní vysvětlil, doznávám, že mne to uvádí v úžas stejně jak předtím.“

„Vždyť šlo jen o povrchní dedukce, milý Watsone, ujišťuji vás. Neosoboval bych si kvůli tomu právo na vaši pozornost, kdybyste onehdy nebyl projevil nedůvěru. Teď však mám před sebou jeden problém, z něhož se možná vyklube obtížnější oříšek než můj krátký experiment v čtení myšlenek. Všiml jste si v novinách zprávičky o zásilce s podivným obsahem, kterou doručila pošta slečně Cushingové z Cross Street v Croydonu?“

„Ne, o ničem takovém nevím.“

„Pak jste to musel přehlédnout. Hoďte mi ty noviny. Tady to je, hned pod finanční rubrikou. Byl byste tak laskav a přečetl to nahlas?“

Zvedl jsem noviny, které mi přistrčil, a přečetl označený článek. Byl nadepsán Hrůzný balíček.

Slečna Susan Cushingová, bytem na Cross Street v Croydonu, se stala obětí mimořádně odsouzeníhodného nevhodného žertu, pokud můžeme událost takto posuzovat a neukáže se, že to má nějaké děsivější pozadí. Včera ve dvě hodiny odpoledne jí listonoš přinesl malý balíček v hnědém papíru. Obal skrýval lepenkovou krabici, naplněnou dobytčí solí. Když ji slečna Cushingovd vysypala, s hrůzou zjistila, se v ní jsou dvě lidské uši, zřejmě zcela nedávno odříznuté. Krabice byla odeslána předchozího dne s Belfastu. Nic nenapovídá, kdo by mohl být odesilatelem, a celá událost je tím nepochopitelnější, že slečna Cushingová, neprovdaná padesátiletá dáma, vede tichý, uzavřený život a má tak málo známých, s nimiž by si psala, že ji pošta jen zřídkakdy něco doručí. Před několika lety však bydlela v Penge a měla v podnájmu tři mediky, kterým musela dát výpověď pro jejich hlučnost a neukázněnost. Policie se domnívá, že by ten hnusný kousek mohli mít na svědomí zmínění tři mladíci, jelikož třeba chovají ke slečně Cushingové zášť a chtěli ji postrašit těmito trofejemi z pitevny. Tuto domněnku podporuje skutečnost, že jeden student pocházel ze Severního Irska, a pokud slečnu Cushingovou paměť neklame, tedy přímo z Belfastu. Policie zatím záležitost pečlivě vyšetřuje a pátráním byl pověřen pan Lestrade, jeden z našich nejschopnějších detektivů.

„Tolik tedy Daily Chronicle,“ řekl Holmes, když jsem dočetl. „A dále přítel Lestrade; dostal jsem od něho dnes ráno následující dopis:

Myslím, se tenhle případ bude něco pro Vás. Věříme pevně, že se nám podaří celou záležitost objasnit, ale zatím se nám nepodařilo objevit nic, z čeho bychom mohli vyjít. Zatelegrafovali jsme ovšem na belfastskou poštu, ale toho dne tam občané podali mnoho balíčků k odeslání a oni nemohou žádným způsobem blíže určit právě tuhle zásilku, ani si vybavit odesílatele. Ta krabice je čtvrtkilová krabička od virginského tabáku a není nám mnoho platná. Domněnka o medicích se mi pořád jeví jako nejpravděpodobnější, ale kdybyste měl na pár hodin čas, velice rád bych vás tu uvítal. Budu celý den buď v tom domě, anebo na stanici.

Co tomu říkáte, Watsone? Dokážete se povznést nad vedro a zajet se mnou do Croydonu, kde vám možná kyne příležitost získat další příběh do svých análů?“

„Toužebně jsem si přál mít něco na práci.“

„Pak se vaše přání vyplní. Zazvoňte, aby nám služebná přinesla boty, a řekněte jí, ať objedná drožku. Hned se vrátím, jen co se převléknu z županu a doplním pouzdro na doutníky.“

Když jsme seděli ve vlaku, zastihla nás dešťová přeháňka a v Croydonu už bylo horko daleko snesitelnější než ve městě.

Holmes poslal předem telegram, takže nás Lestrade, mrštný a obratný čmuchal jako vždy, očekával na nádraží. Za pět minut jsme došli do Cross Street, kde slečna Cushingová bydlela.

Byla to velice dlouhá ulice patrových cihlových domů, úhledných a udržovaných, před každým vchodem byly nabílené schody a poblíž nich postávaly skupinky žen v zástěrách a vykládaly si. Uprostřed ulice Lestrade zastavil a zaklepal na jedny dveře; otevřela mu mladá služtička. Slečna Cushingová seděla v salónku, kam jsme byli také uvedeni. Byla to žena pokojného výrazu, s velkýma dobrotivýma očima a prošedivělými kučerami, které se jí vlnily po obou skráních. Rozpracované vyšívání jí leželo v klíně a košíček s barevnými bavlnkami stál na stoličce vedle ní.

„Ta odporná věc je v dřevníku,“ řekla, jakmile Lestrade vstoupil. „Byla bych ráda, kdybyste si to vůbec odnesli.“

„I k tomu dojde, slečno Cushingová. Nechával jsem je zde pouze proto, aby si je můj přítel pan Holmes mohl prohlédnout ve vaší přítomnosti.“

„A pročpak v mé přítomnosti, pane?“

„Pro případ, že by se vás chtěl na něco zeptat.“

„Co má za smysl vyptávat se mne, když už jsem vám řekla, že o tom vůbec nic nevím?“

„Zajisté, milostivá,“ řekl Holmes chlácholivě, jak to uměl. „Rád věřím, že jste kvůli téhle záležitosti zažila už dost obtěžování.“

„To máte pravdu, pane. Jsem tichá osoba a žiji dost osamoceně. Nejsem zvyklá, aby se o mně psalo v novinách a policie aby mi prohledávala dům. Nechci mít ty věci tady, pane Lestrade. Jestli si je chcete prohlédnout, musíte do dřevníku.“

Byl to malý dřevěný přístřešek v úzké zahrádce, která se prostírala za domem. Lestrade tam vešel a přinesl žlutou lepenkovou krabici, arch hnědého papíru a kus provazu. U pěšinky stála lavička a na ni jsme se posadili, zatímco si Holmes pozorně prohlížel jednu věc po druhé, jak mu je Lestrade podával.

„Ten provázek je mimořádně zajímavý,“ poznamenal, zvedl ho proti světlu a čichal k němu. „Co soudíte o tom motouzu, Lestrade?“

„Je podehtovaný.“

„Správně. Je to kus dehtového motouzu. Postřehl jste také zajisté, že jej slečna Cushingová přestřihla nůžkami, jak je vidět podle roztřepení na obou stranách. To je důležité.“

„Nevidím v tom nic důležitého.“

„Důležitost spočívá ve skutečnosti, že tím zůstal uzel nedotčen a že je to uzel zvláštního druhu.“

„Je velmi úhledně zavázaný. To už jsem si poznamenal,“ řekl Lestrade samolibě.

„To bychom tedy měli motouz,“ usmál se Holmes, „a teď obal: hnědý papír, výrazně cítit od kávy. Jakže, to jste nepostřehl? Myslím, že o tom nemůže být pochyb. Adresa je nadepsána dost těžkopádným rukopisem: ‚Slečna S. Cushingová, Cross Street, Croydon.‘ Psáno perem s širokým hrotem, pravděpodobně trojkou, a velice podřadným inkoustem. Slovo Croydon napsal pisatel původně s ‚i‘, a pak je přepsal na ‚y‘. Odesilatelem balíčku byl tedy muž – písmo má výrazně chlapský charakter – a to muž nevalného vzdělání, neznalý města Croydonu. To bychom tedy měli. Obal chránil žlutou čtvrtkilovou krabici od virginského tabáku, na níž není nic pozoruhodného, až na dva zřetelné otisky palce v levém rohu dole. Je naplněna hrubou solí, jaké se používá k vydělávání kůží a při jiných hrubších pracích. V soli pak je uložen tento velice neobvyklý obsah.“

Při těch slovech vyňal obě uši, položil je na prkénko, které měl na klíně, a pozorně je do všech podrobností zkoumal, zatímco my s Lestradem jsme se k němu z každé strany skláněli a hleděli jsme střídavě na ty hrůzné ostatky a na zamyšlenou bystrou tvář našeho společníka. Nakonec je opět vrátil do krabice a chvíli ještě zůstal sedět a uvažoval.

„Všiml jste si ovšem,“ pravil nakonec, „že ty uši nejdou do páru.“

„Ano, to jsem zaznamenal. Jestli však jde o žertovný kousek nějakých mediků, mohli v pitevně právě tak dobře sebrat dvě různé uši jako stejný pár.“

„To je pravda. Jenže v tomto případě nejde o žert.“

„Jste si tím jist?“

„Všechno mluví proti takovému předpokladu. Tělům v pitevně je injikována konzervační látka. U těchto uší po ní není ani stopy. Navíc jsou čerstvého data. Byla useknuta nějakým hrubým nástrojem, což by medik neudělal. A pak, adeptu lékařského povolání by jistě napadla jako konzervační prostředek spíše kyselina karbolová nebo čistý líh a sotva průmyslová sůl. Opakuji, že zde nejde o žádný žert, ale že vyšetřujeme vážný zločin.“

Pocítil jsem nedefinovatelné vzrušení, když jsem slyšel přítelova slova a viděl, jak jeho tvář zvážněla a zpřísněla. Brutální úvod jako by předznamenával jakousi divnou a nevysvětlitelnou hrůzu v pozadí. Lestrade však zavrtěl hlavou: očividně nebyl docela přesvědčen.

„Jistě lze leccos namítat proti domněnce o žertu,“ řekl, „jenže proti té druhé domněnce je možno vznést ještě důraznější námitky. Víme, že tahle žena žila dvacet let tiše a spořádaně, zprvu v Penge a pak tady. Proč by, pro všechny svaté, právě jí poslal nějaký zločinec důkaz své viny, zvlášť když ona sama – pokud není mistrnou herečkou – z toho není o nic moudřejší než my?“

„Ten problém je třeba rozřešit,“ odvětil Holmes, „a já za svou osobu se do toho pustím s předpokladem, že jsem uvažoval správně a že došlo k dvojí vraždě. Jedno z těch uší patřilo ženě: je malé, jemně tvarované a bylo propíchnuto pro náušnici. To druhé je mužské, opálené, vybarvené, a rovněž propíchnuté pro náušnici. Tito dva lidé jsou s největší pravděpodobností mrtvi, anebo bychom se byli o jejich případu už doslechli. Dnes je pátek. Balíček byl odeslán ve čtvrtek ráno. K tragické události tedy došlo ve středu, v úterý anebo ještě dříve. Jestliže byli dva lidé zavražděni, kdo jiný než jejich vrah poslal tento důkaz vykonané práce slečně Cushingové? Můžeme předpokládat, že odesilatel balíčku je člověk, po němž pátráme. Musel mít nějaký pádný důvod, proč poslal tu trofej slečně Cushingové. Jaký důvod? Chtěl jí oznámit, že čin byl vykonán, anebo jí snad způsobit zármutek. V tom případě by však věděla, kdo zločin spáchal. Ví to skutečně? Pochybuji. Kdyby to věděla, proč by volala policii? Mohla ty uši zakopat a nikdo by nic netušil. To by byla udělala, kdyby chtěla zločince krýt. A kdyby ho nechtěla krýt, udala by jeho jméno. Tu motanici je třeba rozmotat.“ Tyto věty ze sebe chrlil vysokým hlasem, oči bezvýrazně upřeny na zahradní plot; pak však rázně vstal a vykročil k domu.

„Musím slečně Cushingové položit několik otázek,“ řekl.

„V tom případě vás tady opustím,“ řekl Lestrade, „neboť bych si chtěl vyřídit jistou záležitost. Nepředpokládám, že bych se od slečny Cushingové dozvěděl něco nového. Najdete mne na stanici.“

„Zastavíme se tam cestou na nádraží,“ odvětil Holmes. Za okamžik nato jsme oba stanuli v předním salónu, kde paní domu dál vyšívala, jako by se nic nedělo. Když jsme vešli, spustila vyšívání do klína a pátravě se na nás zahleděla modrýma očima.

„Jsem přesvědčena, pane,“ pravila, „že je to všechno omyl a že ta zásilka vůbec nebyla určena mně. Řekla jsem to už několikrát tomu pánovi ze Scotland Yardu, ale on se mi prostě vysmál. Pokud vím, nemám na celém světě nepřítele, tak proč by mi chtěl někdo zahrát takový kousek?“

„Začínám přicházet k stejnému názoru, slečno Cushingová,“ řekl Holmes a usedl po jejím boku. „Připadá mi víc než pravděpodobné –“ odmlčel se a já s překvapením zjistil, když jsem se pootočil, že s mimořádnou pozorností studuje slečnin profil. Na jeho bystré tváři se kratičce mihlo jak překvapení, tak zadostiučinění, ale když se slečna ohlédla, aby zjistila, proč nedopověděl, co chtěl říci, tvářil se už zase stejně neosobně jako předtím. Prohlédl jsem si sám pozorně její uhlazené kučeravé vlasy, úpravný čepeček, malé pozlacené náušničky a pokojný výraz, ale nespatřil jsem nic, co by vysvětlovalo přítelovo očividné vzrušení.

„Rád bych vám položil několik otázek –“

„Všechno to vyptávání už mne unavuje!“ zvolala slečna Cushingová nedůtklivě.

„Vy máte dvě sestry, viďte.“

„Jak jste to poznal?“

„Jakmile jsem vstoupil do tohoto pokoje, všiml jsem si, že máte na římse soubornou podobiznu tří dam: jedna z nich jste bezpochyby vy sama, zatímco druhé dvě se vám tak blízce podobají, že jsem nezapochyboval o příbuzenských vztazích mezi vámi.“

„Ano, máte pravdu. To jsou moje dvě sestry Sarah a Mary.“

„A zde vedle mne je další fotografie, pořízená v Liverpoolu: zobrazuje vaši mladší sestru ve společnosti muže, o němž se podle uniformy dá soudit, že je stevardem na lodi. Vidím, že tehdy byla ještě svobodná.“

„Máte bystrý postřeh.“

„To patří k mému povolání.“

„Nu, máte pravdu. Ale několik dní nato se za pana Brownera provdala. V té době, kdy se dali fotografovat, se plavil na lince do Jižní Ameriky, ale má ji tak rád, že se od ní nechtěl odloučit na tak dlouhou dobu, a teď se plaví mezi Liverpoolem a Londýnem.“

„Že by na Dobyvateli?“

„Ne, na 1. máji, pokud vím. Jím mne sem přišel jednou navštívit. To bylo ještě předtím, než porušil slib; potom už vždycky pil, jakmile vyšel na břeh, a jemu stačilo málo, aby začal vyvádět jako rozumu zbavený. Nešťastný den, kdy zase vzal do ruky sklenku! Nejdřív se přestal stýkat se mnou, pak se pohádal se Sarah, a teď už ani Mary nepíše, takže vůbec nevíme, jak se jim daří.“

Slečna Cushingová zřejmě narazila na námět, který jí velice ležel na srdci. Zprvu byla uzavřená, jako osaměle žijící lidé většinou bývají, ale nakonec se živě rozpovídala. Pověděla nám hromadu podrobností o svém švagrovi stevardovi a pak zabrousila na své bývalé podnájemníky, ty mediky, a podala dlouhý výčet jejich přečinů a uvedla jejich jména i nemocnice, kde praktikovali. Holmes všemu pozorně naslouchal a tu a tam ji povzbudil otázkou.

„A co vaše prostřední sestra Sarah?“ řekl. „Divím se, že nehospodaříte spolu, když jste obě svobodné dámy.“

„Ach, to neznáte Sařinu povahu, jinak byste se nedivil. Zkusila jsem to, když jsem se přistěhovala do Croydonu, a nějaký čásek jsme to vydržely, ale před dvěma měsíci jsme se musely rozloučit. Nechtěla bych mluvit nepěkně o vlastní sestře, ale Sarah se odjakživa ráda pletla do cizích věcí a nikdy jí nic nejde pod nos.“

„Říkáte, že se poškorpila s vašimi liverpoolskými příbuznými?“

„Ano, a kdysi na sebe nedali dopustit. Prosím vás, vždyť se tam odstěhovala, aby je měla po ruce. A teď mluví o Jimu Brownerovi jako o nejhorším vyvrhelovi. Za toho půl roku, co tu bydlela, mi nedokázala vyprávět o ničem jiném než o tom, jak pije a vyvádí. Nechtěl si asi nechat líbit, aby je komandovala, něco jí řekl, a už byl oheň na střeše.“

„Děkuji vám, slečno Cushingová,“ řekl Holmes, povstal a uklonil se. „Říkala jste myslím, že vaše sestra Sarah bydlí teď na New Street ve Wallingtonu? Sbohem, a promiňte prosím, že jsem vás obtěžoval kvůli věci, s kterou, jak říkáte, nemůžete mít vůbec nic společného.“

Když jsme vyšli, projížděla právě kolem drožka a Holmes ji zastavil.

„Jak je to daleko do Wallingtonu?“ zeptal se.

„Jenom asi míli, pane.“

„Výborně. Nastupte, Watsone. Musíme kout železo, dokud je žhavé. Ten případ je sice prajednoduchý, ale přece s sebou přinesl pár poučných detailů. Drožkáři, cestou mi zastavte někde u pošty.“

Holmes odeslal krátký telegram a pak už pohodlně spočíval v drožce, klobouk stažený až k nosu, aby mu slunce nesvítilo do očí. Náš drožkář zastavil před domem, který se do značné míry podobal tomu, z něhož jsme před chvílí vyšli. Přítel mu přikázal, aby počkal, a právě uchopil do ruky klepátko, když tu se otevřely dveře a na zápraží se objevil důstojný mladý pán v černém, se zářivě lesklým cylindrem na hlavě.

„Je slečna Cushingová doma?“ zeptal se Holmes.

„Slečna Sarah Cushingová vážně onemocněla,“ řekl. „Od včerejška se u ní projevují nebezpečné příznaky mozkové horečky. Jako její lékař nemohu připustit, aby ji někdo navštívil. Doporučuji vám, abyste to zkusili znovu za deset dní.“ Natáhl si rukavice, zavřel dveře a odkráčel ulicí.

„Nu, když to nejde, nejde to,“ prohlásil Holmes zvesela.

„Třeba by nebývala ochotná nebo schopná vám toho mnoho povědět.“

„Nepotřeboval jsem, aby mi něco povídala. Chtěl jsem se na ni pouze podívat. Domnívám se však, že jsem získal všechny informace, které jsem potřeboval. Dovezte nás k nějakému slušnému restaurantu, drožkáři, kde bychom mohli poobědvat, a pak se zastavíme u přítele Lestrada na policejní stanici.“

Příjemně jsme poobědvali a Holmes přitom nemluvil o ničem než o houslích; vyprávěl mi s velkým zaujetím, jak zakoupil svoje stradivárky, které mají cenu aspoň pěti set guinejí, na dražbě v Tottenham Court Road za pětapadesát šilinků. To ho přivedlo na Paganiniho, a dobrou hodinu mi nad lahví claretu vyprávěl jednu anekdotu za druhou o tomto výjimečném muži. Už se schylovalo k večeru a horký žár se zmírnil v příjemnou zář, když jsme vcházeli do budovy policejní stanice. Lestrade na nás čekal u dveří.

„Telegram pro vás, pane Holmesi,“ pravil.

„Aha, to bude ta odpověď!“ Roztrhl telegram, přelétl jej zrakem, zmačkal a strčil do kapsy. „To je v pořádku,“ řekl.

„Zjistil jste něco?“

„Zjistil jsem všechno!“

„Cože?“ Lestrade na něj užasle zíral. „Žertujete.“

„V životě jsem nemluvil vážněji. Došlo k otřesnému zločinu a já jsem myslím už odhalil všechny podrobnosti.“

„A pachatel?“

Holmes načrtl několik slov na rub své vizitky a hodil ji Lestradovi.

„Takto se jmenuje,“ řekl. „Můžete ho zatknout nejdříve zítra večer. Přál bych si, abyste neuváděl mé jméno v žádné souvislosti s tímto případem, jelikož si přeji vystupovat při pátrání jen u takových zločinů, kde odhalení pachatele naráží na nějaké obtíže. Pojďte, Watsone.“ Odešli jsme spolu na nádraží a Lestrade ještě hezkou chvíli hleděl rozradostněně na vizitku, kterou mu Holmes hodil.

„V tomto případě,“ řekl Sherlock Holmes, když jsme toho večera rozprávěli nad doutníky v bytě na Baker Street, „jsme museli – podobně jako při pátrání, jež jste zapsal pod názvem ‚Studie v šarlatové‘ a ‚Znamení čtyř‘ – postupovat ve svých úvahách obráceně, od důsledků k příčinám. Požádal jsem Lestrada dopisem, aby nás zpravil o detailech, které nám ještě chybí a jež on bude mít k dispozici, až zajistí dotyčného muže. Takový úkol je možno mu bezpečně svěřit, protože mu sice zcela chybí rozumové schopnosti, ale je houževnatý jako buldok, jakmile pochopí, co má učinit, a skutečně jen díky této své houževnatosti se ve Scotland Yardu tak vyšvihl.“

„Vy jste tedy ten případ ještě neuzavřel?“

„Je uzavřen, pokud jde o podstatné fakty. Víme, komu ten odporný čin připsat, třebaže nám stále uniká, kdo se stal druhou obětí. Vyvodil jste si ovšem sám vlastní závěry.“

„Předpokládám, že podezíráte onoho Jima Brownera, stevarda na lodi z Liverpoolu.“

„Ach, to není jen podezření.“

„Mám dojem, že proti němu nemluví nic než mlhavé náznaky.“

„I kdež, podle mého je všechno zcela jasné. Zopakujme si případ v hlavních bodech. Přistoupili jsme k němu, jak si vzpomínáte, zcela nepředpojatě, což je vždycky výhoda. Nevytvořili jsme si žádný předběžný názor. Přijeli jsme pozorovat a ze svého pozorování vyvozovat závěry. Co jsme spatřili nejprve? Velice vyrovnanou, důstojnou dámu, která nedělala dojem, jako by něco tajila, a portrét, jenž mi napověděl, že má dvě mladší sestry. Okamžitě mi hlavou bleskla myšlenka, že zásilka mohla byt určena jedné z nich. Odsunul jsem tu myšlenku stranou do té doby, než ji budeme moci po klidné úvaze zavrhnout nebo ověřit. Pak jsme se odebrali do zahrady, jak si vzpomínáte, a prohlédli jsme si zvláštní obsah žluté krabičky.

Byla převázána takovým motouzem, jaký se používá na lodi u plachet, a do našeho vyšetřování zavanul zřetelný pach moře. Nadto jsem dále zjistil, že motouz je zavázán na uzel, jaký vážou námořníci, že balíček byl odeslán z přístavu a že i mužské ucho bylo propíchnuto pro náušnici, s čímž se setkáváme mnohem častěji u námořníků než u suchozemců, a tím jsem nabyl jistoty, že všechny role v této tragédii sehráli příslušníci námořnické kasty.

Když jsem si prohlížel adresu na balíčku, zjistil jsem, že zní Slečna S. Cushingová. Nejstarší sestra se samozřejmě jmenuje Cushingová, a třebaže její křestní jméno začíná na S., mohla adresa platit i některé jiné sestře. V tom případě bychom byli museli zahájit vyšetřování znovu a na zcela jiném základě. Vrátil jsem se proto do domu s úmyslem tento bod objasnit. Právě jsem se chystal ujistit slečnu Cushingovou, že podle mého názoru došlo k omylu, ale vtom, jak jste postřehl, jsem se zarazil.

Stalo se totiž, že jsem zahlédl něco, co mne překvapilo a zároveň nesmírně zúžilo pole pátrání.

Jako lékař jistě víte, Watsone, že žádný lidský orgán není tak různorodý jako ucho. Zpravidla bývá každý pár uší zcela osobitý a liší se od všech ostatních. V loňském ročníku časopisu Anthropological Journal najdete dvě krátké stati z mého pera na toto téma. Prozkoumal jsem ty dvě uši v krabičce jako odborník a přesně jsem si zapamatoval jejich anatomické zvláštnosti. Představte si tedy moje překvapení, když jsem se zahleděl na slečnu Cushingovou a zjistil jsem, že její ucho odpovídá přesně ženskému uchu, které jsem krátce předtím prohlížel. Bylo to mnohem víc než náhodná shoda. Měla stejně zkrácený lalůček, stejnou širokou křivku horního boltce, stejně zatočené závity na chrupavce. Ve všech podstatných znacích to bylo totéž ucho.

Pochopil jsem ovšem okamžitě dalekosáhlé důsledky tohoto zjištění. Bylo očividné, že obětí je někdo z pokrevního příbuzenstva, a to velice blízkého. Začal jsem s ní rozprávět o její rodině a vzpomínáte si, že nám hned sdělila několik nesmírně cenných údajů.

Předně jsme se dozvěděli, že se její sestra jmenuje Sarah a že až donedávna sídlila na téže adrese, takže už bylo jasné, jak k omylu došlo a komu byla zásilka určena. Pak jsme se dozvěděli o onom stevardovi, který si vzal třetí sestru, a doslechli jsme se, že kdysi bývali se slečnou Sarah velcí přátelé, že se dokonce ona odstěhovala do Liverpoolu, aby měla Brownerovy po ruce, ale pak došlo k nějaké rozepři, která je navzájem odcizila. Vinou této rozepře došlo na několik měsíců k přerušení všech styků, takže kdyby byl chtěl Browner poslat nějaký balíček slečně Sarah, byl by jí ho asi poslal na její starou adresu.

A nyní se celá záležitost začala podivuhodně vyjasňovat. Dozvěděli jsme se o existenci tohoto stevarda, člověka impulsívního a vášnivého – uvědomte si, že dal výpověď z mnohem lepšího místa, jen aby mohl být častěji s manželkou –, který se občas neubránil pití. Měli jsme důvodné podezření, že jeho žena byla zavražděna a že spolu s ní byl ještě zavražděn nějaký muž – patrně námořník. Člověka ovšem hned napadne, že motivem tohoto zločinu byla nejspíš žárlivost. A proč poslal vrah důkazy svého činu slečně Sarah Cushingové? Pravděpodobně proto, že za svého pobytu v Liverpoolu nějakým způsobem zavinila události, jež vedly k zločinu. Všimněte si, že lodi na této lince zastavují v Belfastu, Dublinu a Waterfordu; předpokládáme-li tedy, že Browner spáchal ten čin a hned se nalodil na svůj parník, na 1. máj, pak by měl v Belfastu první příležitost odeslat svůj hrůzný balíček.

V tomto stadiu existovala ovšem ještě druhá možnost, a třebaže jsem ji pokládal za velmi nepravděpodobnou, rozhodl jsem se ověřit si ji, než budu postupovat dále. Nevyslyšený milenec mohl zabít manžele Brownerovy a mužské ucho mohlo patřit manželovi. Proti tomuto předpokladu vyvstávaly vážné námitky, ale vyloučit se nedal. Poslal jsem proto telegram příteli Algarovi z liverpoolského policejního sboru a požádal jsem ho, aby zjistil, zda je paní Brownerová doma a zda Browner odjel na 1. máji. Pak jsme se rozjeli do Wallingtonu navštívit slečnu Sarah.

Byl jsem předtím zvědav, do jaké míry se i na jejích uších projevuje rodinná podoba. Mohla nám ovšem sdělit velice důležité informace, ale nedělal jsem si velké naděje, že by se k tomu odhodlala. Musela o té záležitosti slyšet už včera, jelikož se o tom vykládalo po celém Croydonu, a ona jediná věděla, komu byl balíček určen. Kdyby byla chtěla přispět k tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, pravděpodobně by se už obrátila na policii. Rozhodně však bylo naší povinnosti ji vyhledat, a tak jsme se za ní vypravili. Zjistili jsme, že zpráva o zásilce – vždyť se roznemohla toho dne – na ni zapůsobila tak, že dostala mozkovou horečku. Bylo nad slunce jasnější, že pochopila dokonale toto poselství, ale stejně jasné, že budeme muset nějaký čas vyčkat, než bude s to přispět k vyšetřování.

My jsme však na jejím přispění nebyli vlastně závislí. Odpověď nás očekávala na policejní stanici, kam ji na mou žádost Algar poslal. A obsahovala velmi výmluvné informace. Dům paní Brownerové je už přes tři dny zavřen a sousedé se domnívají, že odjela na jih navštívit příbuzné. V kanceláři lodní společnosti Algar zjistil, že Browner odjel na lodi 1. máj, a podle mých propočtů by tato loď měla přistát na Temži zítra k večeru. Až připluje, bude už na ni čekat ten nedovtipný, ale rázný Lestrade, a já nepochybuji, že nám všechny detaily doplní.“

A Sherlock Holmes nebyl ve svém očekávání zklamán. Dva dny nato dostal objemnou obálku, která obsahovala pár řádků od detektiva a dokument v rozsahu několika strojem psaných listů.

„Lestrade ho dostal,“ řekl Holmes a vzhlédl. „Snad vás bude zajímat, co o tom píše.

Milý pane Holmesi,

v souhlase se záměrem, který jsme pojali, abychom si ověřili svou domněnku (co říkáte tomu množnému číslu, Watsone?), jsem včera v 18 hodin zašel do Albertova doku a nastoupil na paroloď 1. máj, patřící Parní zásilkové společnosti Liverpool – Dublin – Londýn. Zjistil jsem, že mezi muži posádky je stevard jménem James Browner a že si během plavby počínal tak nevídaným způsobem, až byl kapitán nucen zprostit ho jeho povinností. Sestoupil jsem za ním do podpalubí: seděl na truhle před svým lůžkem, držel si hlavu v dlaních a pohupoval se sem a tam. Je to veliký, statný chlap, hladce vyholený a velmi snědý – ten typ jako Oudridge, který nám pomáhal v té záležitosti s falešným prádlem. Vyskočil, když slyšel, proč přicházím, a já už zvedal píšťalku k ústům, abych přivolal dva říční policisty, kteří čekali za rohem, ale on zřejmě nemá bojovného ducha a pokojně vztáhl ruce a nechal si nasadit pouta. Přivedli jsme ho do vězení a jeho truhlu jsme vzali s sebou, jelikož jsme se domnívali, že tam třeba bude nějaký usvědčující předmět, ale krom dlouhého ostrého nože, jaký mívá u sebe většina námořníků, jsme se namáhali nadarmo. Ukázalo se však, že žádné důkazy nebudeme potřebovat, neboť když byl Browner předveden před inspektora, požádal, aby mohl učinit výpověď, kterou přesně podle jeho slov zapsal náš stenograf. Dali jsme to opsat s třemi kopiemi, z nichž vám jednu posílám. Ukázalo se, jak jsem od začátku předpokládal, že šlo o zcela jednoduchý případ, ale jsem vám velmi zavázán, že jste mi při vyšetřování pomáhal. Přátelsky Vás zdraví

Vám oddaný

G. Lestrade

Hm, šlo prý o jednoduchý případ,“ poznamenal Holmes. „Neměl jsem dojem, že se mu to tak jevilo zpočátku, když nás povolal. Podívejme se však, co k tomu má co říct sám Jim Browner. Zde máme zapsáno, co vypověděl před inspektorem Montgomerym na shadwellské policejní stanici, a má to tu výhodu, že je to zapsáno doslova.

 

‚Jestli mám k tomu co říct? Ano, mám k tomu co říct, a ne málo. Musím se k tomu ke všemu přiznat. Pověste si mě, anebo mě nechte běžet, mně je to fuk, co se mnou uděláte. Nezamhouřil jsem oka od té chvíle, co jsem to provedl, a myslím že už nezamhouřím, leda navěky. Někdy před sebou vidím jeho, ale většinou ji. Ale jeden či druhý je se mnou pořád. On je takový jako do černa a mračí se, ale ona se tváří jako překvapeně. Jakpak by ne, ty má ovečko bílá, to tě muselo překvapit, když sis přečetla smrt na obličeji, který předtím k tobě vzhlížel zřídkakdy jinak než s láskou.

Všechno to zavinila Sarah. Já ztracenec ji proklínám, ať na ni přijde mor a krev jí shnije v žilách! Nechci se vykrucovat. Vím, že jsem se dal zase na pití, já zvíře jedno. Ale ona by mi byla odpustila, byla by se mě držela jako lano přístavního pilíře, kdyby ta ženská nebyla přestoupila náš práh. Protože Sarah Cushingová se do mě zamilovala – a tohle je všeho příčina – a milovala mě, dokud se všechna její láska nezměnila v jedovatou nenávist, když poznala, že si cením šlápoty mé ženy v blátě víc než jejího těla i duše dohromady.

Byly celkem tři sestry. Ta nejstarší je prostě hodná a slušná osoba, ta prostřední je ďábel a ta nejmladší byla anděl. Sarah bylo třiatřicet a Mary devětadvacet, když jsme se vzali. Jak jsme spolu byli šťastni, když jsme si zařídili hnízdečko! V celém Liverpoolu nebylo lepší ženy nad mou Mary. A pak jsme pozvali na týden Sarah, týden se protáhl na měsíc, a nějak se stalo, že u nás už zůstala.

Tehdá jsem se na sklenici ani nepodíval, mohli jsme trochu něco dávat stranou a celý svět se mi zdál růžový. Dobrý bože, kdo by si byl pomyslel, že to takhle dopadne? Ani ve zlém snu by mě to bylo nenapadlo.

Býval jsem doma na soboty a neděle, a když se někdy zdrželo nakládání, měl jsem volno třeba celý týden, a tak se stalo, že jsem často pobýval se svou švagrovou Sarah. Je to pěkná, vysoká ženská, černá, hbitá a vášnivá, drží hlavu hrdě vzhůru a z očí jí srší jiskry jako z křesadla. Ale dokud jsem měl svou malou Mary, ani jsem na Sarah nepomyslel, a to je čistá pravda, jako že doufám v boží slitování.

Někdy se mi tak zdávalo, že je ráda se mnou sama, chtívala po mně, abych s ní šel na procházku, ale já v tom nic neviděl. Až jednou večer se mi oči otevřely. Vrátil jsem se z lodi a vidím, že Mary je pryč a Sarah je sama doma. »Kde je Mary?« zeptal jsem se. »Šla prý zaplatit nějaké účty.« Nemoh jsem se jí dočkat a začal jsem přecházet po pokoji sem a tam. »Cožpak to nemůžeš vydržet pět minut bez Mary, Jime?« povídá. »To mi moc nelichotí, když ti moje společnost ani na takovou krátkou chvíli nestačí.«

»To nic, děvče zlaté,« povídám já a vztáhl jsem k ní kamarádsky ruku, ale ona mi ji hned chytila do obou svých a ty pálily, jako by měla horečku. Podívám se jí do očí a tam to všechno stálo. Nemusela nic říkat a já taky ne. Zamračil jsem se a ruku jsem odtáhl. Chvíli stála mlčky vedle mě, pak mě poplácala po rameni, povídá: »Jim, ta duše věrná!« s takovým jako posměškem a vyběhla z místnosti.

Od toho dne mě Sarah nenáviděla z celého srdce a z celé duše, a ona umí nenávidět. Byl jsem blázen, že jsem dovolil, aby u nás ostávala dál – blázen a hlupák – ale nezmínil jsem se Mary ani slůvkem, protože jsem věděl, jak by ji to trápilo. Všechno bylo jako dřív, ale po čase jsem začal zjišťovat, že i Mary sama se kapku změnila. Bývala vždycky taková důvěřivá a upřímná, ale teď se chovala divně a podezíravé, chtěla vědět, kde jsem byl a co jsem tam dělal, kdo mi to píše a co mám po kapsách, a spoustu takových hloupostí. Den za dnem si vedla divnějc a podrážděnějc, a často jsme se hádali kvůli ničemu. Vůbec mi to nešlo do hlavy. Sarah se mi teď vyhýbala, ale s Mary byly nerozlučné. Dnes vidím, že to bylo její dílo a že schválně mou manželku proti mně popichovala, ale tenkrát jsem byl jako slepé kotě a vůbec jsem tomu nerozuměl. Pak jsem porušil slib a začal jsem zase pít, ale myslím, že bych to byl neudělal, kdyby Mary bývala jako dřív. Měla teď důvod si mě ošklivit a propast mezi námi se ještě rozšířila. A pak do toho vpad tenhle Alec Fairbairn a všechno se ještě tisíckrát zhoršilo.

Poprvně k nám přišel jako za Sarah, ale brzy chodil navštěvovat všechny, protože měl takové příjemné způsoby a každému se hned zalíbil. Byl to chlap jako vítr, fešný, chytrý, kudrnatý, sjezdil půl světa a doved vyprávět o tom, co viděl. Bývalo s ním veselo, to nepopírám, a na námořníka se choval tak zdvořile, že to bylo k nevíře, až jsem si říkal, že asi pamatuje časy, kdy býval víc na palubě než v podpalubí. Celý měsíc byl u nás jako doma a mě nikdá nenapadlo, že by z těch jeho jemných, mazaných způsobů mohlo povstat nějaké trápení. Ale pak se stalo něco, co ve mně vzbudilo podezření, a od toho dne jsem už víckrát nepoznal klid.

A byla to jen taková maličkost. Jednou jsem se vrátil nečekaně domů, a jak jsem vstoupil do našeho salónu, vidím, že se moje žena tváří radostně na uvítanou. Jakmile však zjistila, kdo to přišel, radostný výraz vyprchal a ona se odvrátila s pohledem plným zklamání. To mi stačilo. Moje kroky si nemohla splést s nikým jiným než s Alecem Fairbairnem. Kdybych ho tam byl v té chvíli měl, tak jsem ho snad zabil, protože já vždycky vyvádím jako šílený, když se mi krev nahrne do hlavy. Mary viděla, že mi čert kouká z očí, a tak ke mně přiběhla a chytila mě za rukáv. »Nedělej to, Jime,« řekla. »Kde je Sarah?« zeptal jsem se. Prý v kuchyni. »Sarah,« povídám, když jsem tam přišel, »ten chlap Fairbairn mi už nesmí přes práh.«

»Pročpak ne?« zeptala se. »Protože si to nepřeju.«

»Když v tomhle domě nejsou vítáni moji přátelé, tak to tu nejsem vítaná ani já.«

»Ty si dělej, co se ti zlíbí,« povídám. »Ale jestli se tu Fairbairn ještě ukáže, tak ti pošlu jedno jeho ucho na památku.« Muselo ji polekat, jak jsem se tvářil, protože mi neodpověděla ani slůvkem a ještě ten večer se odstěhovala.

Nevím, jestli je tahle ženská zosobněná ďáblice, anebo jestli mě chtěla odvrátit od manželky tím, že ji naváděla ke špatnostem. Krátce a dobře, nastěhovala se do domu o dvě ulice dál a pronajímala pokoje námořníkům. Fairbairn u ní pobýval a Mary tam někdy zaběhla a popíjela čaj se sestrou a s ním. Jak často tam chodívala, to nevím, ale jedenkrát jsem ji sledoval, a když jsem vtrhl do dveří, Fairbairn utek vzadu na zahradě přes plot, hrdina jeden. Přísahal jsem ženě, že ji zabiju, jestli je spolu ještě přistihnu. Když jsem ji ved domů, vzlykala a celá se chvěla, bílá jako papír. Po naší lásce nezbylo už ani stopy. Viděl jsem, že mě nenávidí a že se mě bojí, a když mě to pomyšlení dohnalo k pití, tak si mě navíc ještě hnusila.

Sarah zjistila, že se v Liverpoolu neuživí, tak se vrátila na jih, a pokud vím, nastěhovala se k sestře do Croydonu. Doma to bylo pořád stejné. Až minulý týden přišlo tohle neštěstí.

Stalo se to takhle. Vypluli jsme na 1. máji a měli jsme se vrátit za týden, ale jeden velký sud se uvolnil a prorazil podpalubní desku, takže jsme se museli vrátit na dvanáct hodin do přístavu. Šel jsem z lodi domů, a přitom jsem si představoval, jak ženu překvapím, a doufal jsem, že bude třeba ráda, když se vrátím tak brzy. Právě jsem na to myslel, jak jsem zabočil do naší ulice, a vtom kolem mne přejede drožka a v ní ona a vedle ní Fairbairn a povídají si spolu a smějí se a vůbec netuší, že já stojím na chodníku a koukám se na ně. Říkám vám a můžu vám na to dát čestné slovo, že jsem od té chvíle nevěděl, co dělám, a když na to vzpomínám, vidím to všechno nejasně, jako ve snu. Poslední dobou jsem hodně pil, a to obojí mi zmátlo hlavu. I teď mi v hlavě buší, jako by se mi tam dokař oháněl kladivem, ale to ráno jako by mi Niagara hučela a šuměla v uších.

Sebral jsem se a rozběhl se za tou drožkou. Držel jsem v ruce silnou dubovou hůl, a jak vám povídám, měl jsem od začátku před očima rudou mhu, ale jak tak utíkám, tak jsem si řek, že na to půjdu mazaně, a držel jsem se zpátky, abych je měl pořád na očích, ale oni neviděli mě. Brzy zastavili na nádraží. Okolo pokladny se hemžilo fůra lidí, takže jsem u nich stál docela blízko, a přec mě neviděli. Koupili si jízdenku do New Brightonu. Já taky, ale nastoupil jsem do třetího vagónu za nimi. Když jsme tam dojeli, procházeli se po promenádě a já od nich nebyl nikdá dál než sto metrů. Nakonec jsem viděl, že si najímají loďku a chystají se na projížďku po moři, protože ten den bylo velké parno a oni si jistě mysleli, že na vodě bude chladněji.

A tím jako by se mi vydali na milost a nemilost. Nad mořem bylo zamženo, člověk neviděl víc než na pár set metrů. Taky jsem si najal loďku a pustil se za nima. Viděl jsem nezřetelně jejich plavidlo, ale veslovali skoro tak rychle jako já, takže jsme museli být dobrou míli od břehu, ne-li víc, než jsem je dohonil. Mha byla všude kolem nás jako opona, a my tři uprostřed ní. Kristepanebože, nikdy nezapomenu, jak se zatvářili, když poznali, kdo se to k nim blíží. Ona vykřikla. On zaklel jako šílenec a máchl po mně veslem, protože musel vidět smrt v mých očích. Uhnul jsem a zasadil mu holí ránu, že mu hlava praskla jako vajíčko. Ji bych snad byl ušetřil, i když jsem nebyl pánem svých smyslů, ale ona se na něho vrhla, objímala ho a volala »Aleku«. Znovu jsem udeřil a ona klesla po jeho boku. Byl jsem jako divoká šelma, zpitá pachem krve. Být tam v tu chvíli Sarah, přísahám, že by se k nim byla přidružila. Vytáhl jsem nůž a – podívejte, už jsem toho řekl dost. Prožíval jsem divokou radost, když jsem si představil, co tomu Sarah řekne, až uvidí tyhle důkazy, kam vedlo její popichování. Věděl jsem dobře, co si majitel loďky pomyslí: ztratili v mlze směr a zaneslo je to na širé moře. Očistil jsem se, vrátil se k pobřeží a nastoupil na loď, kde ani živá duše netušila, co se stalo. Ten večer jsem zabalil balíček pro Sarah Cushingovou a druhý den jej odeslal z Belfastu.

Takhle to po pravdě bylo. Můžete si mě pověsit, nebo se mnou dělejte, co chcete, ale nemůžete mě potrestat víc, než jsem byl potrestaný. Nemůžu zavřít oči, abych neviděl, jak se na mě ti dva koukali, když se v mlze ukázal můj člun. Já je zabil rychle, ale oni mě zabíjejí pomalu; a jestli takhle prožiju ještě jednu noc, buď se do rána pominu, anebo umřu. Nenecháte mě tu v cele samotného, viďte, pane? Proboha, nenechávejte mě tu, a kéž se i nad vámi ve vaší nejtěžší hodince někdo slituje jako vy teď nade mnou.‘

Co to má všechno za smysl, Watsone?“ řekl Holmes vážným hlasem, když odložil ty listy. „Jakému účelu slouží tenhle bludný kruh utrpení, násilí a hrůzy? Musí mířit k nějakému cíli, jinak by v našem vesmíru vládla náhoda, a to je nepředstavitelné. Ale k jakému cíli? tak zní ta obtížná, neodbytná, věčná otázka, a lidský rozum je pořád stejně dalek toho, aby na ni našel odpověď.“

< Назад  |  Дальше >