< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Když vstoupil sluha, Dorian se na něho upřeně zadíval; rád by byl věděl, zda Victora ráno nenapadlo nahlédnout za zástěnu. Ten člověk se tvářil naprosto lhostejně a čekal na jeho rozkazy. Dorian si zapálil cigaretu, přešel k zrcadlu a letmo se do něho podíval. Viděl zřetelně obraz Victorovy tváře. Podobala se masce klidné poníženosti. Odtud se nemusí ničeho bát. Nicméně, myslil si, udělá dobře, když se bude mít na pozoru.

Velmi klidně Victorovi přikázal, aby řekl hospodyni, že si s ní přeje mluvit, a pak aby došel k rámaři a požádal ho, ať k němu ihned pošle dva své zaměstnance. Zdálo se mu, že při odchodu z pokoje zabloudil sluha očima k zástěně. Či to způsobila jen jeho obrazotvornost?

Za několik okamžiků se přihnala do knihovny paní Leafová; měla na sobě černé hedvábné šaty a na vrásčitých rukou staromódní nitěné rukavice bez prstů. Dorian ji požádal o klíč od učebny.

„Od staré učebny, pane Doriane?“ zvolala. „Vždyť tam je plno prachu! To tam musím uklidit a dát to do pořádku, než tam půjdete. Není to v takovém stavu, abyste tam mohl, pane. Opravdu ne.“

„Nepotřebuji, aby to tam bylo v pořádku, paní Leafová. Potřebuji jenom klíč.“

„Budete samá pavučina, pane, jestli tam půjdete. Vždyť tu místnost nikdo neotevřel už bezmála pět let, od té doby, co umřelo Jeho Lordstvo.“

Při zmínce o dědovi sebou Dorian škubl. měl na něho ošklivé vzpomínky. „To nevadí,“ odpověděl, „chci se tam prostě podívat - nic víc. Dejte mi klíč.“

„Ten mám tady,“ řekla stará paní a probírala se třaslavýma, nejistýma rukama ve svazku klíčů. „Ten mám tady. Hned ho vyndám z toho svazku. Ale snad vás nenapadlo, že byste mohl bydlet tam nahoře, pane, když tady máte takové pohodlí?“

„Ne, ne,“ křikl nedůtklivě. „Děkuji vám, paní Leafová. To je všechno.“

Otálela ještě několik okamžiků a tlachala o nějaké podrobnosti v domácnosti. Povzdychl si a řekl jí, aby všechno zařídila, jak uzná za dobré. Odešla z pokoje s křečovitým úsměvem.

Když se zavřely dveře, vstrčil Dorian klíč do kapsy a rozhlédl se po pokoji. Jeho pohled padl na velikou pokrývku z purpurového atlasu, bohatě vyšívanou zlatem; byla to skvělá benátská práce z konce sedmnáctého století, jeho děd ji objevil v nějakém klášteře blízko Boloně. Ano, tou se dá ta strašná věc zahalit. Možná, že často posloužila jako smuteční rouška přes mrtvé. Teď skryje něco, co podléhá zvláštnímu rozkladu, horšímu, než je rozklad po smrti, - něco, co bude plodit hrůzy, a přesto samo nikdy nezemře. Co červ znamená pro mrtvolu, to budou Dorianovy hříchy znamenat pro namalovanou podobu na plátně. Zničí její krásu a rozežerou její půvab. Zhanobí ji a zostudí. A ta věc bude přesto žít dál. Stále bude živá.

Zachvěl se a na okamžik zalitoval, že nepověděl Basilovi pravý důvod, proč si přeje obraz ukrýt. Basil by mu pomohl odolávat vlivu lorda Henryho i těm ještě otravnějším vlivům, které se rodí v jeho vlastní povaze. V lásce, kterou mu přináší Basil - neboť je to vskutku láska -, není nic, co by nebylo ušlechtilé a duchovní. To není jen a jen fyzické obdivování krásy, jaké se rodí v smyslech a jaké umírá, když smysly začínají být nasyceny. To je taková láska, jakou poznal Michelangelo a Montaigne a Winckelmann, i sám Shakespeare. Ano, Basil by ho zachránil. Ale teď už je příliš pozdě. Minulost je vždycky možno sprovodit ze světa. Tím, že jí litujeme, že ji prostě popřeme nebo že na ni zapomeneme. Ale budoucnost je nevyhnutelná. Dorian věděl, že jsou v něm vášně, které si najdou cestu, aby se mohly strašlivě vybít, že jsou v něm sny, jež si vynutí uskutečnění svých přízračných špatností.

Zvedl velikou purpurovou a zlatou tkaninu, jež pokrývala pohovku, a vstoupil s ní za zástěnu. Je tvář na platně ohyzdnější než před chvílí? Zdálo se mu, že se už nezménila, ale přesto k ní pociťoval ještě hlubší ošklivost. Zlaté vlasy, modré oči a rty rudé jako růže - to všechno tu je. Jenom výraz je jiný. Je hrůzně krutý. Jak mírné byly Basilovy výčitky kvůli Sibyle Vaneové ve srovnání s výtkou a odsudkem, jež hledí z obrazu! Jak byly mírné a jak neúčinné! Z plátna se na něho dívá jeho vlastní duše a volá ho před soud. S bolestným výrazem přehodil přes obraz bohatou roušku. Sotva to udělal, zaklepal někdo na dveře. Dorian vystoupil z úkrytu za zástěnou, než vešel jeho sluha.

„Ti lidé jsou tady, monsieur.“

Cítil, že toho člověka se musí ihned zbavit. Ten nesmí vědět, kam obraz odnesou! Vypadá tak nějak poťouchle a má hloubavé, proradné oči! Usedl k psacímu stolu a načmáral lístek pro lorda Henryho; žádal ho, aby mu poslal něco ke čtení, a připomněl mu, že se mají večer ve čtvrt na devět sejít.

„Počkejte na odpověď,“ řekl, podávaje lístek sluhovi.“A ty muže pošlete sem.“

Za dvě či tři minuty se opět ozvalo zaklepání a vstoupil sám pan Hubbard, proslulý rámař ze South Audley Street, a za ním jeho mladý, poněkud drsně vypadající pomocník. Pan Hubbařd byl kvetoucí mužíček s ryšavými kníry, jehož obdiv k umění povážlivě ochlazovaly zatvrzele prázdné kapsy většiny umělců, s nimiž přicházel do styku. Zpravidla nevycházel nikdy ze svého krámu. Očekával, že lidé přijdou za ním. Ale kvůli Dorianu Grayovi vždycky udělal výjimku. Dorian Gray měl v sobě cosi, co každého okouzlovalo. Lidem působilo potěšení, už když ho jen viděli.

„Čím vám mohu sloužit, pane Grayi?“ pravil a mnul si tlusté pihovaté ruce. „Řekl jsem si, že si dopřeju té cti a přijdu sem osobně. Mám tam zrovna překrásný rám, pane. Získal jsem ho z výprodeje. Stará Florencie. Pochází pravděpodobně z Fonthillu. Neobyčejně vhodný pro náměty náboženské, pane Grayi.“

„To mě velice mrzí, že jste se obtěžoval sám, pane Hubbarde. Rozhodně se u vás zastavím a podívám se na ten rám - ačkoli náboženskému umění se právě teď tuze nevěnuji -, ale dnes bych si jenom přál, aby mi někdo odnesl do nejvyššího patra jeden obraz. Je dost těžký, a tak jsem si myslel, že vás požádám, abyste mi půjčil dva své lidi.“

„Jaképak obtěžování, pane Grayi. Těší mě, že vám mohu nějak posloužit. Kterépak umělecké dílo to je, pane?“

„Tohle!“ odvětil Dorian a odsunul zástěnu. „Můžete je odnést tak, jak je, s přikrývkou a se vším? Nerad bych, aby se cestou po schodech odřelo.“

„To půjde docela snadno, pane,“ řekl bodrý rámař a jal se spolu se svým pomocníkem sundávat obraz z dlouhých mosazných řetězů, na nichž byl zavěšen.

„A kam to teď máme odnést, pane Grayi?“

„Ukážu vám cestu, pane Hubbarde, když půjdete laskavě za mnou. Nebo snad abyste šli raději první. Je to bohužel až docela pod střechou. Půjdeme po hlavním schodišti, to je širší.“

Otevřel dveře a podržel je, než vyšli do haly a začali vystupovat nahoru. S bohatě zdobeným rámem byl obraz neobyčejné objemný, a tak přes ponížené protesty pana Hubbarda, který jako správný obchodník z té duše nerad viděl gentlemana dělat cokoli užitečného, Dorian chvílemi sám přiložil ruku, aby jim pomohl.

„To je pořádný náklad, pane,“ lapal po dechu mužíček, když vylezli na hořejší chodbu. A otíral si lesklé čelo.

„Je to bohužel dost těžké,“ přiznával Dorian, když odmykal dveře vedoucí do místnosti, jež měla chovat podivné tajemství jeho života a skrývat před očima lidí jeho duši.

Nevkročil sem už přes čtyři roky - vlastně od těch dob, kdy si tu nejprve jako dítě hrával a pak se tu, když byl o něco starší, učíval. Byla to velká, dobře rozvržená místnost, kterou dal poslední lord Kelso zvlášť vybudovat, aby jí mohl používat jeho vnouček, k němuž pro jeho neobyčejnou podobnost s matkou a ještě z jiných důvodů cítil odjakživa nenávist a jehož si přál mít z dohledu. Dorianovi se zdálo, že se změnila jen nepatrně. Tady je ta ohromná italská cassone s podivuhodně pomalovanými vyplněmi a se zlacenými plastickými ozdobami, dnes už zašlými; do té se jako chlapec tak často schovával. Tamhle knihovnička z atlasového dřeva, plná jeho školních knížek s oslíma ušima. Za ní na stěně pořad visí ten rozedraný vlámský gobelín, na němž vybledlý král a vybledlá královna hrají v zahradě šachy, zatímco kolem jede skupina sokolníků, kterým sedí na manžetách rukavic ptáci se zakuklenými hlavami. Jak dobře se na tohle všechno pamatuje! Jak se rozhlížel, vyvstal mu před očima každičký okamžik jeho osamělého dětství. Připomínal si neposkvrněnou čistotu svého jinošského života a připadalo mu hrozné, že právě zde má byt ukryt ten neblahý portrét. To ho nenapadlo v těch dávno minulých dnech, co všechno ho čeká.

Ale v domě není žádné jiné místo tak bezpečné před všetečnýma očima jako toto. Má od něho klíč, a nikdo jiný sem nemůže vstoupit. Ať si je tvář namalovaná na plátně stále zvířečtější, tupější a nečistší pod tou purpurovou rouškou! Co na tom? Nikdo ji neuvidí. Ani on sám ji neuvidí. Proč by měl pozorovat, jaké ohyzdné zkáze propadá jeho duše? On si podrží své mládí - to stačí. Ostatně, což se jeho povaha nemůže konec konců zušlechtit? Není důvodu, proč by musel mít budoucnost tak hanebnou. Třeba vstoupí do jeho života nějaká láska a očistí ho a zaštítí před témi hříchy, jež se mu už teď, jak se zdá, bouří v duši i v těle, - před těmi podivnými nepředstavitelnými hříchy, kterým už jejich tajemnost propůjčuje rafinovanost a půvab. Možná, že se jednoho dne vytratí z rudých citlivých úst ten krutý výraz a on bude moci ukázat mistrovské dílo Basila Hallwarda světu.

Ne, to není možné. Hodinu za hodinou a týden po týdnu bude postava na plátně stárnout. Unikne třeba ohyzdnosti hříchů, ale čekají ohyzdnost stáří. Líce se jí propadnou nebo uvadnou. Kolem pohaslých očí se jako můří nohy usadí žluté vrásky a s nimi budou ty oči hrůzné. Vlasy ztratí svůj lesk, ústa budou zet prázdnotou nebo ochabnou, budou slabomyslná nebo sprostá, jako bývají ústa starců. Objeví se svraštělý krk, studené, modře prokvetlé ruce, pokroucené tělo, jak to pamatoval u dédečka, který k němu v jeho chlapeckých letech býval tak přísný. Ten obraz je nutno ukrýt. Nedá se nic dělat.

„Prosím vás, pane Hubbarde, zaneste to dovnitř,“ řekl unaveně Dorian a otočil se. „Je mi líto, že jsem vás tak dlouho zdržel. Zamyslel jsem se nad něčím jiným.“

„Já si vždycky rád odpočinu, pane Grayi,“ odpověděl rámař, který pořád ještě nemohl popadnout dech. „Kam to máme dát, pane?“

„Ach, kamkoli. Semhle! To bude dobré. Nechci, aby to viselo. Jenom to opřete o zeď. Děkuji.“

„Bylo by možno se na to umělecké dílo podívat, pane?“

Dorian sebou trhl. „To by vás nezajímalo, pane Hubbarde,“ řekl a nespouštěl z toho člověka oči. Byl připraven vrhnout se na něho a srazit ho k zemi, kdyby se odvážil nadzdvihnout nádherný přehoz, který skrýval tajemství jeho života. „Nechci vás už obtěžovat. Jsem vám velice vděčen, že jste sem laskavě přišel.“

„Není zač, není zač, pane Grayi. Jsem vždycky ochoten cokoli pro vás udělat, pane.“ A pan Hubbard dupal se schodů a za ním jeho pomocník, který se ohlížel na Doriana s výrazem nesmělého obdivu v drsné, neladné tváři. Jakživ neviděl nikoho tak překrásného.

Když zvuky jejich kroků dozněly, zamkl Dorian dveře a klíč vstrčil do kapsy. Teď se cítil v bezpečí. Nikdo už nikdy nepohlédne na tu hroznou věc. Ničí oko kromě jeho vlastního už nespatří jeho hanbu.

Když vešel do knihovny zjistil, že je krátce po páté a že už mu přinesli čaj. Na malém stolku z tmavého vonného dřeva, bohatě vykládaném perletí, který mu darovala lady Radleyová, choť jeho poručníka, hezká, profesionálně churavá žena, jež strávila uplynulou zimu v Káhiře, leželo psaní od lorda Henryho a vedle něho kniha v žluté papírové vazbě s trochu potrhanou obálkou a ušpiněnými rohy. Na čajovém podnosu byl výtisk třetího vydání StJames's Gazette. Victor se tedy zřejmě už vrátil. Dorian by byl rád věděl, zda nepotkal v hale ty muže, když odcházeli z domu, a nevytáhl z nich, co tu dělali. Určitě si všimne, že ten obraz už tu není, - bezpochyby si toho již všiml, když prostíral k čaji. Zástěna zůstala odtažena a na zdi je vidět prázdné místo. Možná, že jednou v noci přistihne Victora, jak se plíží nahoru a jak se pokouší násilím otevřít dveře té místnosti. To je hrozné mít v domě špeha. Slyšel už o boháčích, jež celý život vydíral sluha, který si přečetl jeden dopis, nebo vyslechl nějaký rozhovor, nebo sebral vizitku s nějakou adresou, nebo našel pod polštářem zvadlý lístek či útržek zmuchlané krajky.

Povzdychl si, nalil si trochu čaje a otevřel psaní. Lord Henry mu prostě oznamoval, že mu posílá večerní noviny a knihu, která by ho mohla zajímat, a že bude ve čtvrt na devět v klubu. Dorian unaveně rozložil noviny a nahlížel do nich. Na páté stránce upoutalo jeho pozornost znaménko červenou tužkou. Upozorňovalo na tento sloupeček:

SMRT HEREČKY VYŠETŘOVÁNA

Dnes ráno konal pan Danby, okresní coroner v Bell Tavern na Hoxton Road šetření nad mrtvolou Sibyly Vaneová, mladé herečky, v poslední době členky Královského divadla v Holbornu. Byl vynesen nález, že smrt nastala nešťastnou náhodou. Matce zesnulé, jež podléhala mocnému dojetí jak při své vlastní výpovědi, tak při výpovědi dr. Birella, který provedl pitvu, se dostalo četných projevů soustrasti.

Dorian se zamračil, roztrhl noviny na dva kusy, přešel pokoj a oba cáry odhodil. Jak je to všechno ošklivé! A jak ošklivost mění všechno v hrůznou realitu! Byl trochu rozmrzen na lorda Henryho, že mu tu zprávu poslal. Rozhodně udělal hloupost, že ji zatrhl červenou tužkou. Vždyť si ji Victor mohl přečíst. Na to umí anglicky až dost.

Snad si ji opravdu přečetl a má už nějaké podezření. Ale i kdyby, co na tom? Co má Dorian Gray společného se smrtí Sibyly Vaneová? Není se čeho bát. Dorian Gray ji nezabil.

Jeho zrak padl na žlutou knihu, kterou mu lord Henry poslal. Byl zvědav, co to je. Zamířil k osmihrannému, perlově zbarvenému stojánku, který mu vždycky připadal jako dílo nějakých zvláštních egyptských včel, jež stavějí ze stříbra, zdvihl ten svazek, uvelebil se v lenošce a začal obracet listy. Už po několika minutách ho to zcela upoutalo. Byla to nejpodivnější kniha, jakou kdy četl. Zdálo se mu, že v nádherném odění a za jemného zvuku fléten defilují před ním v němé přehlídce všechny hříchy světa. To, o čem nejasně sníval, bylo pro něho náhle skutečné. To, o čem se mu nikdy ani nesnilo, se mu teď postupně zjevovalo.

Byl to román bez zápletky a pouze s jedinou postavou, vlastně to byla jenom psychologická studie o jistém mladém Pařížanovi, který strávil život tím, že se v devatenáctém století snažil probudit k životu všechny vášně a způsoby myšlení, jež byly vlastní různým stoletím, jen ne tomu, v němž žil, a jaksi v sobě shrnout rozličné nálady, jimiž kdy prošly světové duchovní proudy, maje stejně v lásce, už pro její umělost, tu odříkavost, které lidé odjakživa nemoudře říkají ctnost, jako ty přirozené vzpoury, jimž moudří lidé dosud říkají hřích. Styl, kterým to bylo napsáno, byl ten zvláštní vyšperkovaný styl, živý a přitom zatemnělý, samá hantýrka a zastaralá rčení, samé odborné pojmy a složité opisy, styl, jaký je příznačný pro díla několika umělců z francouzské školy symbolistů. Byly tu metafory nestvůrné jako orchideje a stejně rafinované co do barev. Život smyslů byl tu popisován výrazivem mystické filozofie. Chvílemi člověk stěží poznal, zda čte projevy duchovního vytržení nějakého středověkého světce nebo morbidní zpověď moderního hříšníka. Byla to zhoubná kniha. Těžká vůně kadidla jako by lpěla na jejích stránkách a mátla mozek. Už jenom rytmus vět, rafinovaná jednotvárnost jejich melodie, tak bohaté na složité refrény a důmyslně opakované motivy, vyvolávaly v mysli mladého muže, jak postupoval od kapitoly ke kapitole, jakési blouznění, v němž si neuvědomoval, že dohasíná den a přikrádají se stíny.

Bezmračná a probodená jedinou osamělou hvězdou, zářila okny měděně zelená obloha. Dorian stále četl při jejím sinavém světle, až už dál číst nemohl. Teprve pak, když mu sluha už poněkolikáté připomněl, jak je pozdě, vstal, šel do vedlejšího pokoje, položil knihu na florentský stolek, stojící stále u jeho lože, a začal se převlékat k večeři.

Bylo už skoro devět hodin, když přišel do klubu, kde zastal lorda Henryho, jak sedí sám ve společenské místnosti a tváří se nesmírně znuděně.

„Tuze se omlouvám, Harry,“ zvolal Dorian, „ale je to opravdu jen a jen vaše vina. Ta kniha, kterou jste mi poslal, mě tak uchvátila, že jsem zapomněl, jak čas utíká.“

„Ovšem. Myslil jsem si, že se vám bude líbit,“ odvětil jeho hostitel, zvedaje se z křesla.

„Neřekl jsem, že se mi líbí, Harry. Řekl jsem, že mě uchvacuje. To je veliký rozdíl.“

„Ach, tak už i na tohle jste přišel,“ zamumlal lord Henry. A odešli spolu do jídelny.