< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Po léta se Dorian Gray nemohl vymanit z vlivu té knihy. Či by se snad mělo říct přesněji, že se nikdy nesnažil vymanit se z něho. Dokonce si obstaral z Paříže devět výtisků prvního vydání ve velkém formátu a dal si je svázat do rozličných barev, aby se hodily k různým jeho náladám a k proměnlivým zálibám jeho povahy, kterou, jak se zdálo, nemohl časem už vůbec ovládat. V hrdinovi knihy, v tom podivuhodném mladém Pařížanovi, v němž se tak nezvykle mísily zájmy romantické a vědecké, viděl nakonec jakýsi předobraz sebe samého. Ba připadalo mít, že celá ta kniha obsahuje příběh jeho vlastního života, napsaný dřív, než ten život prožil.

V jedné věci byl šťastnější než báječný hrdina románu. Nikdy nezakusil - vždyť neměl nikdy proč to zakusit - tu poněkud groteskní hrůzu ze zrcadel a vyleštěných kovových ploch a nehybné vodní hladiny, hrůzu, která toho mladého Pařřžana přepadla v životě tak časně a kterou vyvolalo nenadálé odumírání krásy, jež kdysi zřejmě bývala velmi pozoruhodná. S potěšením bezmála krutým - a snad téměř v každém potěšení, jako určitě v každé rozkoši, hraje svou roli krutost - pročítával závěrečnou část knihy, s tím vskutku tragickým, byť poněkud nadsazeným líčením žalu a zoufalství člověka, který sám přišel o to, čeho si u jiných a vůbec ve světě cenil nejvíc.

Zdálo se totiž, že Dorian už nikdy neztratí tu podivuhodnou krásu, jež

tak uchvátila Basila Hallwarda, a nejen jeho, i řady jiných. Ani lidé, kteří

o něm slyšeli jen to nejhorší - a čas od času proběhly Londýnem podivné

zvěsti o tom, jak žije, a staly se předmětem klubovních klepů -, nemohli

uvěřit ničemu, co mu sloužilo k necti, když ho viděli. Stále vypadal jako

člověk, jenž se uchránil před špínou světa. Lidé, kteří mluvili hrubě,

umlkali, když vstoupil do místnosti Dorian Gray. měl v čisté tváň cosi, co

je káralo. Pouhá jeho přítomnost jako by v nich vyvolávala vzpomínky na

nevinnost, kterou poskvrnili. Ptali se v duchu, jak někdo tak roztomilý,

a půvabný jako on mohl zůstat nedotčen dobou, jež je ubohá a přitom

smyslná.

Často, když se vrátil domů po některém z těch tajemných a prodlužovaných údobí, kdy se o něm nevědělo a která vyvolávala tak podivné dohady u těch, kdož byli jeho přáteli nebo se za ně povazovali, sám se plížíval nahoru do zamčené místnosti, otvíral dveře klíčem, který měl teď pořád u sebe, a se zrcadlem v ruce stával před portrétem, který mu namaloval Basil Hallward, dívaje se chvilku na zlou a stárnoucí tvář na plátně, chvilku zas na sličný mladý obličej, který mu vracel úsměv z hladkého skla. Už sám ten ostrý kontrast oživoval v něm pocit rozkoše. Byl stále víc a víc zamilován do své vlastní krásy a víc a víc ho zajímal rozklad vlastní duše. Zkoumával zevrubně a pečlivě a někdy s nestvůrným a hrůzným potěšením ty ohyzdné rýhy, jež brázdily svrašťující se čelo nebo se plazily kolem umdlených smyslných úst, a mnohdy se v duchu ptal, co je úděsnější, zda stopy hříchů, nebo stopy let. Přikládal své bílé ruce k zhrublým, naduřelým rukám na obraze a usmíval se. Poškleboval se znetvořenému tělu a ochablým údům.

Bývaly však i chvíle, za nocí, kdy ležel beze spánku buď ve vlastní jemně provoněné komnatě, nebo v ohavné místnosti malé, neblaze proslulé krčmy blízko doků, do které si zvykl chodit v přestrojení pod vymyšleným jménem, a myslíval na zkázu, do které uvrhl svou duši, s lítostí o to sžíravější, že byla čistě sobecká. Leč takové chvíle byly vzácné. Ta zvědavost po životě, kterou v něm poprvé zjitřil lord Henry, když spolu seděli v přítelově zahradě, ukájením zřejmě vzrůstala. Čím více poznal, tím více si přál poznávat. Pociťoval šílené lačnosti, jež byly ještě hltavější, když je nasycoval.

Přesto opravdu nikterak nezanedbával společenské styky. V zimě jednou nebo dvakrát měsíčně a každou středu, pokud trvala sezóna, dokořán otvíral svůj krásný dům veřejnosti a hudebníci, toho času nejproslulejší, okouzlovali u něho hosty divy svého umění. Jeho malé večeře, při nichž mu vždy pomáhal lord Henry, byly pověstné stejně pro pečlivý výběr a rozsazení těch, kdož byli pozváni, jako pro vybraný vkus, který se jevil ve výzdobě tabule, v tom, do jak důmyslných symfonií bývaly sladěny exotické květiny a vyšívané tkaniny a starožitné nádobí ze zlata a stříbra. Mnozí dokonce, zvláště mezi velmi mladými muži, viděli či si namlouvali, že vidí, v Dorianu Grayovi právě ztělesnění typu, o jakém často snívali, když byli v Etonu nebo v Oxfordu, typu, v němž by se snoubil kus opravdové kultury vzdělance se vší sličností, výjimečností a dokonalými způsoby světoobčana. Jim se zdálo, že Dorian patří k lidem, o nichž píše Dante, že hledí dosáhnout dokonalosti zbožňováním krásy. Jako Gautier patřil Dorian k těm, pro něž „existuje viditelný svět“.

Však také život sám znamenal pro něho dozajista to první, největší umění a všechna ostatní umění mu připadala jako pouhá průprava k němu. Móda, jejíž zásluhou se z toho, co je výstřední, stává na okamžik něco všeobecného, a dandyovství, jež vlastními cestami usiluje prosadit naprosté novotaření v kráse, měly pro něho samozřejmě své kouzlo. Styl jeho oblékání a nápadné formy vystupování, v jakých si čas od času liboval, měly znatelný vliv na mladé elegány navštěvující mayfairské plesy a vysedávající za okny klubů na Pall Mall, elegány, kteří dělali všechno po něm a pokoušeli se napodobit nahodilý půvab jeho líbezných šviháckých nápadů, které sám myslil jen zpola vážně.

Neboť i když přijal až přeochotně postavení, jež mu společnost téměř okamžitě nabídla, sotva dosáhl plnoletosti, a i když dokonce nacházel pronikavou rozkoš v pomyšlení, že se Londýnu své doby možná stane tím, čím byl kdysi císařskému neronskému Římu autor „Satyriconu“, přece jen si v hloubi srdce přál být něčím víc, než může být pouhý arbiter elegantiarum, s nímž by se lidé radili, jak nosit šperky nebo jak si upravit vázanku nebo jak zacházet s hůlkou. Snažil se vypracovat nějaký moderní životní systém, který by měl svou promyšlenou filozofii a stanovené zásady, a najít jeho nejdokonalejší výraz v zduchovění smyslů.

Uctívání smyslů se často, a do jisté míry právem, zatracuje, neboť lidé pociťují přirozenou, pudovou hrůzu z vášní a vzruchů, které jsou zřejmě silnější než oni sami a o nichž si uvědomují, že je mají společné s méně složitými ústrojnými formami života. Ale Dorianu Grayovi připadalo, že pravou povahu smyslů dosud nikdo nikdy nepochopil a že smysly zůstávají jen proto divošské a živočišné, že se svět odjakživa snaží přimět je k poslušnosti vyhladověním nebo je ubít bolestí, místo aby z nich hleděl vytvořit prvky nové duchovnosti, jejímž převládajícím znakem by měl být jemný cit pro krásu. Když se díval do minulosti na člověka, jak procházel dějinami, přepadal ho pocit ztráty. Čeho se člověk všeho vzdal! A jak bezúčelně! Co všechno od sebe v šílenství úmyslně odhazoval, jak obludné formy sebetrýznění a odříkání si vymýšlel, a důvodem byl vždy strach a výsledkem ponížení nekonečně strašnější než to, jaké si představoval a jakému se ve své nevědomosti snažil uniknout. Vždyť příroda ve své podivuhodné ironii nutí anachoretu, aby se stravoval s divou zvěří pouště, a poustevníkovi dává za společníky polní hovádka.

Ano, musí přijít, jak to prorokoval lord Henry, nový hédonismus, který by dodal životu čerstvé svěžesti a zachránil ho z toho nevlídného puritánství, jež za našich dnů znovu tak podivně ožívá. Musí v něm mít svou služebnost intelekt, to je samozřejmé; nicméně nesmí nikdy přijmout za svou žádnou teorii nebo soustavu, jež by v sobě zahrnovala obětování jakékoli zkušenosti z oblasti vášně. Jeho cílem musí být dokonce zkušenost sama, nikoli plody zkušenosti, ať iiž sladké nebo trpké. O askezi, jež umrtvuje smysly, stejně jako o sprosté zhýralosti, jež smysly otupuje, nesmí vědět nic. Ale musí učit člověka soustředění na okamžiky života, který je sám jen a jen okamžikem.

Téměř všichni se občas probouzíme ještě před úsvitem, buď po jedné z těch bezesných nocí, v nichž se bezmála zamilujeme do smrti, nebo po jedné z těch nocí hrůzy a zrůdné radosti, kdy se komůrkami mozku prohánějí vidiny strašnější než sama skutečnost a proniknuté tím živoucím životem, který se tají i ve všech pitvornostech a který propůjčuje tu nesmrtelnou trvalost gotickému umění; vždyť si lze představit, že toto umění je obzvláště uměním těch, jejichž smysl zneklidňovala nemoc blouznivosti. Skrze záclony se ponenáhlu sunou bílé prsty a záclony se zjevně chvějí. Němé stíny černých fantastických podob se plazí do kout pokoje a krčí se v nich. Zvenku je slyšet ptáky, harašící v listí, nebo lidi, jdoucí za prací, nebo vzdechy a vzlykot větru, který slétá z kopců a toulá se kolem tichého domu, jako by se bál probudit spáče, a přece nezbytně vylákává spánek z jeho purpurové sluje. Rouška za rouškou se zvedá z lehkého flóru šera, předmětům se postupně vracejí jejich tvary a barvy a my přihlížíme, jak úsvit znovu vytváří svět podle starodávné šablony. Sinalá zrcadla začínají opět žít svým napodobivým životem. Svíce stojí bez plamene tam, kde jsme je zanechali, a vedle nich leží zpola rozřezaná kniha, kterou jsme studovali, či květ na drátku, který jsme měli na plese, či dopis, který jsme se báli přečíst, nebo který jsme četli až příliš často. Zdá se nám, že nic se nezměnilo. Z neskutečných stínů noci znovu vystupuje skutečný život, jak jsme jej znali. Musíme v něm pokračovat tam, kde jsme přestali, a vkrádá se do nás strašný pocit nutnosti vynakládat dál a nepřetržitě energii na stále stejný, únavný koloběh neměnných zvyků nebo možná i na bezuzdná toužení, abychom jednou ráno otevřeli víčka do světa, který se v temnotě nově přetvořil nám pro rozkoš, do světa, v němž by všechno mělo nové podoby a barvy, v němž by všechno bylo jiné či mělo jiná tajemství, do světa, v němž by minulost měla jen nepatrné nebo vůbec žádné místo, nebo by aspoň jistě nežila dál v nějakém vědomí závazku či lítosti, vždyť památky, i ty na radost, mají svou hořkost a připomínky rozkoše svou bolest.

Ve vytváření takových světů viděl Dorian Gray pravý účel, nebo jeden z pravých účelů života; a vyhledávaje smyslové vzruchy, jež by byly zároveň nové i rozkošné a měly v sobě ten prvek neobvyklosti, který je podstatným znakem všeho romantického, osvojoval si často jiné způsoby myšlení, jež byly, jak si uvědomoval, jeho povaze cizí, vzdával se jejich pronikavým vlivům a pak, když jaksi pochytil jejich ráz a uspokojil svou rozumovou zvědavost, zase od nich upouštěl s tou podivnou lhostejností, jež není neslučitelná s letorou opravdově zanícenou, ba podle jistých moderních psychologů je často její podmínkou.

Jednou šla o něm zvěst, že hodlá vstoupit do římskokatolické církve; a je pravda, že římskokatolické obřady měly pro něho vždycky velikou přitažlivost. Každodenní oběť, vskutku majestátnější než všecky oběti světa antického, ho vzrušovala právě tak hrdostí, s jakou zamítá svědectví smyslů, jako primitivní jednoduchostí svých prvků a věčným patosem lidské tragédie, kterou touží symbolizovat. Rád poklekal na studenou mramorovou dlažbu a pozoroval kněze v naškrobeném květovaném ornátu, jak bílýma rukama pomalu odhaluje roušku z tabernáklu nebo pozdvihuje drahokamy posázenou, lucerně podobnou monstranci s tou sinalou oplatkou, o níž člověk někdy ochotně uvěří, že je to panis caelestis, ten chléb andělský; nebo jak oděn rouchem utrpení Kristova rozlamuje hostii do kalichu a bije se v prsa za své hříchy. I dýmající kadidelnice, jež vážní chlapci v krajkách a šarlatu vyhazovali do vzduchu jako veliké zlacené květy, měly pro něho podmanivé kouzlo. A když odcházel, zvědavě hledíval na černé zpovědnice a toužíval sedět v ponurém stínu některé z nich a naslouchat, jak muži i ženy šeptají skrze zašlé mřížoví pravdu o svém životě.

Nikdy se však nedopustil té chyby, že by zarazil svůj rozumový vývoj obřadným přijetím víry nebo učení, nebo že by mylně považoval za dům k bydlení zájezdní hospodu, která se hodí leda k tomu, aby v ní člověk strávil jednu noc či jen několik hodin noci, v níž není hvězd a luna se teprve rodí. Pouze na nějaký čas ho strhl mysticismus, který má tu úžasnou schopnost, že z věcí obyčejných dělá pro nás věci neobvyklé, a šalebný antinomismus, který ho, jak se zdá, vždycky provází; a na nějaký čas se přiklonil k materialistickým doktrínám darwinistického hnutí v Německu a nacházel zvláštní rozkoš v stopování lidských myšlenek a vášní až k nějaké perleťové komůrce v mozku nebo k nějakému bílému nervu v těle, kochaje se představou naprosté závislosti ducha na jistých podmínkách fyzických, ať už chorobných nebo zdravých, normálních nebo onemocnělých. Nicméně, jak už bylo o něm řečeno, žádná teorie o životě mu nepřipadala nikterak důležitá ve srovnání s životem samým. Jasně si uvědomoval, jak neplodné je všechno rozumové hloubání, když je odděleno od praktického experimentování. Poznal, že i ve smyslech stejně jako v duši lze odhalit duchovní tajemství.

A tak se dal brzy do studia parfémů a záhad jejich výroby a destiloval těžce vonící oleje a pálil libovonné gumy z Východu. Zjistil, že není duševního rozpoložení, které by nemělo svůj protějšek v životě smyslovém, a umiňoval si, že odhalí jejich pravý vztah; byl by rád věděl, co je to v kadidle, že přivádí člověka do stavu mystického, co v ambře, že rozněcuje vášně, co ve fialkách, že probouzejí vzpomínky na mrtvé lásky, co v pižmu, že zakaluje mozek, co v champakové silici, že zatemňuje obrazotvornost; často se snažil vypracovat skutečnou psychologii vůní a zvážit rozdílné účinky sladce páchnoucích oddenků a voňavých, pylem obtížených květů nebo aromatických balzámů a tmavých a provoněných dřev, nardu, který oslabuje, hovenie, po které lidé šílí, a šťáv aloových, o nichž se říká, že dovedou vypudit z duše melancholii.

Jindy opět se cele oddal hudbě a v dlouhém zamřížovaném pokoji s rumělkovým a zlatým stropem a se stěnami nalakovanými olivovou zelení pořádal podivné koncerty, kde třeštící cikáni vyluzovali divoké tóny z malých citer nebo vážní Tunisané, zahalení do žlutých šálů, škubali napjatými strunami obrovských louten, zatímco šklebící se černoši jednotvárně tloukli do měděných bubnů a štíhlí Indové v turbanech, schoulení na šarlatových rohožích, foukali do dlouhých rákosových či plechových píšťal a zaklínali, nebo to aspoň předstírali, veliké brejlovce nebo strašné rohaté zmije. Drsný rytmus a vřískavé disonance barbarské hudby ho vzrušovaly v dobách, kdy něha Schubertova, krásné smutky Chopinovy, ani velkolepé harmonie samého Beethovena neříkaly jeho sluchu pranic. Ze všech krajů světa sbíral nejpodivnější hudební nástroje, jaké bylo možno najít, buď v hrobech vymřelých národů, nebo u těch nemnohých divošských kmenů, které přežily styk se západní civilizací, a rád se jich dotýkal a zkoušel na ně hrát. Měl tajuplné juruparis Indiánů od Ria Negra, na které není dovoleno pohlédnout ženám a jež ani mládež nesmí vidět, dokud se nepodrobila půstu a bičování, a hliněné džbány Peruánců, jež znějí pronikavými ptačími skřeky, a flétny z lidských kostí, jaké slyšel Alfonso de Ovalle v Chile, a libozvučné zelené jaspisy, které se našly u Cuzca a vydávají neobyčejně líbezné tóny. Měl pomalované dýně, naplněné oblázky, jež chřestí, když se jimi zatřese; dlouhý clarín Mexikánů, do něhož hráč nefouká, ale jímž vzduch nasává; chraptivé ture amazonských kmenů, jež rozezvučují strážci sedící po celé dny ve vysokých stromech a jež prý je slyšet do vzdálenosti tří mil; teponaztli, které má dva chvějivé dřevěné jazýčky a do něhož se buší hůlkami obalenými pružnou gumou, získanou z mléčné rostlinné šťávy; yotl, zvonky Aztéků, jež visí v chomáčích jako hrozny; a ohromný válcovitý buben s kůžemi velikých plazů, podobný tomu, který viděl Bernal Díaz, když s Cortésem vstoupil do mexického chrámu, a jehož žalostný zvuk nám tak živě popsal. Okouzlovala ho fantastičnost těch nástrojů a pociťoval podivnou slast při pomyšlení, že i umění stejně jako příroda má své nestvůry, věci zvířecích tvarů a ohyzdných hlasů. Ale za nějaký čas ho vždy omrzely a zase sedával ve své lóži v opeře, buď sám, nebo s lordem Henrym, u vytržení rozkoší naslouchal „Tannhauserovi“ a viděl v předehře k tomu velikému uměleckému dílu výraz tragédie své duše.

Při jedné příležitosti začal studovat klenoty a objevil se na jistém maškarním plese jako francouzský admirál Anne de Joyeuse v úboru posázeném pěti sty šedesáti perlami. Tato záliba ho upoutávala řadu let a lze vlastně říct, že ho neopustila nikdy. Často strávil celý den tím, že ve zvláštních kazetách rovnal a přerovnával rozmanité kameny, které nasbíral, tak třeba olivově zelený chrysoberyl, který ve světle lampy zrudne, cymofan se stříbrnou, drátku podobnou žilkou, pistáciově zbarvený chrysolit, topasy růžové jako růže a žluté jako víno, žhavě šarlatové karbunkuly s mihotavými čtyřpaprskovými hvězdami, plamenně červené hessonity, oranžové a fialové spinely a ametysty se střídavými vrstvami rubínovými a safírovými. Miloval rudé zlato slunečního kamene a perleťovou běl kamene měsíčního a lomenou duhu mléčného opálu. Z Amsterodamu si objednal tři smaragdy neobyčejné velikosti a barevné sytosti a měl tyrkys de la vieille roche, který budil závist všech znalců.

Vypátral také podivuhodná vyprávění o klenotech. Alfonsova „Clericalis disciplina“ se zmiňuje o hadu s očima z ptavého hyacintu a v romantické povídce o Alexandrovi se praví, že dobyvatel Emathie našel v údolí Jordánu hady „s náhrdelníky z pravých smaragdů, vyrůstajících jim ze hřbetů“. V mozku draka, o němž vypráví Filostratos, byl drahokam a „ukázáním zlatých písmen a šarlatového roucha“ bylo možno tu nestvůru uvrhnout do magického spánku a usmrtit. Podle velikého alchymisty Pierra de Bonifáce démant propůjčuje člověku neviditelnost a indický achát mu dodává výmluvnosti. Karneol tiší hněv, hyacint přivolává spánek a ametyst odstraňuje vinné výpary. Granát vyhání zlé duchy a hydropicus zbavuje měsíc barvy. Selenitu přibývá a ubývá s lunou a meloceus, který odhaluje zloděje, účinkuje jen po krvi kůzlat. Leonardus Camillus viděl bílý kámen, vyňatý z mozku právě zabité ropuchy, a ten byl jistým protijedem při otravě. Bezoar, nalezený v srdci arabského jelena, čarodějně léčil mor. V hnízdech arabských ptáků býval aspilates, který podle Démokrita chránil nositele před jakýmkoli nebezpečenstvím ohně.

Králové cejlonští projížděli svým hlavním městem s velikým rubínem v ruce, jak předpisovaly obřady korunovační. Brány paláce Jana Kněze byly „ze sarderu, v němžto byl uložen roh rohatého hada k tomu cíli, aby nižádný člověk nemohl dovnitř vnésti jed“. Nad štítem bylo „dvé zlatých jablek, v nichžto bylo dvé karbunkulů“, aby zlato zářilo ve dne a karbunkuly v noci. V Lodgeově prazvláštní lyrické povídce „Margarita z Ameriky“ stojí psáno, že v komnatě královnině bylo lze zříti „všechny cudné paní z celého světa, vyvedené ve stříbře, hledí z krásných zrcadel z chrysolitů, karbunkulů, safírů a zelených smaragdů“. Marco Pólo viděl, že obyvatelé Zipangu vkládají do úst zesnulým růžově zbarvené perly. Jedna mořská nestvůra byla zamilována do perly, kterou potápěč přinesl králi Perozesovi, usmrtila toho zloděje a nad ztrátou perly truchlila po sedm měsíců. Když Hunové vlákali krále do ohromné propasti, odhodil perlu - tu příhodu líčí Prokopios - a nikdy už nebyla nalezena, ačkoli za ni císař Anastasius nabízel pět centnýřů zlatých peněz. Malabárský král ukázal jistému Benátčanovi růženec, jejž skládaly tři sta čtyři perly, každá za jednoho uctívaného boha.

Když vévoda z Valentinois, syn Alexandra VL, jel navštívit Ludvíka XII. Francouzského, měl - podle Brantóma - koně obtíženého pláty zlata a na čapce ve dvou řadách rubíny, z nichž tryskala veliká záře. Karel Anglický jezdil na koni ve třmenech ověšených čtyřmi sty dvaceti jedním démantem. Richard II. nosil Sát v ceně třiceti tisíc marek, pokrytý balasrubíny. Halí napsal, že když jel Jindřich VIII. před korunovací do Toweru, měl na sobě „kabátec zlatem krumplovaný, zdobný pás, posázený diamanty a jinými drahými kameny, a kolem krku nádherný náhrdelník z velikých balasů“. Milci Jakuba I. nosili náušnice ze smaragdů zasazených do zlatého filigránu. Eduard II. daroval Piersu Gavestonovi celou zbroj z rudého zlata, zdobenou hyacinty, s límcem se zlatými růžemi, posázenými tyrkysovými kameny, a s přilbicí s perlami parsemée. Jindřich II. nosil ošperkované rukavice s manžetami až k loktům a rukavici sokolnickou měl pošitou dvanácti rubíny a padesáti dvěma velikými orientálními perlami. Vévodský klobouk Karla Smělého, posledního svého rodu vévody burgundského, byl ověšen hruškovitými perlami a ozdoben safíry.

Jak nádherný býval kdysi život! Jak skvostný ve své okázalosti a zdobnosti! Už jenom četba o přepychu těchto zesnulých je podivuhodná!

Pak obrátil Dorian pozornost k výšivkám a gobelínům, jež v mrazivých místnostech národů severní Evropy zastávají poslání fresek. Když prozkoumával tento obor - a stále měl neobyčejnou schopnost bezvýhradně se na čas oddat všemu, do čeho se pustil -, téměř ho rozesmutnilo poznání, jakou zkázou stíhá čas krásné a podivuhodné věci. Tomu on sám rozhodně unikl. Léto jde za létem, žluté narcisy už mnohokrát vykvetly a zhynuly a noci hrůz znovu a znovu vyprávěly o jejich pokoření, ale on se nemění. Žádná zima mu nezhyzdila obličej, ani nepotřísnila jeho svěžest, připomínající květ. Jak jinak to dopadá s věcmi hmotnými! Kam se jen poděly? Kde je to slavné šafránově zbarvené roucho, v němž bohové bojovali s obry, roucho, jež hnědé dívky utkaly Athéně pro radost? Kde je to ohromné velarium, jež Nero napjal nad římským Koloseem, ta titánská purpurová plachta, jež znázorňovala hvězdnou oblohu a Apollóna na voze taženém bílými oři se zlatými uzdami? Kéž by mohl spatřit ty zvláštní ubrusy, vyšívané pro kněze boha Slunce, na nichž byly zobrazeny všechny mlsky a pochoutky, jaké si jen možno přát k hodování; posmrtný úbor krále Chilperika s třemi sty zlatými včelami; fantastická roucha, jež vzbudila rozhořčení biskupa pontského a byla pokryta obrazy „lvů, panterů, medvědů, psů, lesů, skal, lovců - zkrátka všeho, co může malíř namalovat dle přírody“; a kabátec, který měl jednou na sobě Karel Orleánský a na jehož rukávech byly vyšity verše písně začínající slovy Madame, je suis tout joyeux s hudebním doprovodem ze zlatých nití, kde každou notu, čtvercovou, jak bylo tehdy zvykem, tvořily čtyři perly. Četl o pokoji, který byl upraven v remešském paláci pro královnu Johanku Burgundskou a byl vyzdoben „třinácti sty jedenadvaceti papoušky, provedenými vyšíváním a vyšňořenými znaky krále, a jedenašedesáti motýly, jichž křídla byla podobně okrášlena znaky královny, což vše bylo vypracováno ze zlata“. Kateřina Medicejská si dala povléci smuteční lože černým sametem, na němž byla ze zlatého prachu slunce s půlměsíci; lože, jehož závěsy byly z damašku s listnatými věnci a girlandami na zlatém a stříbrném podkladu a okraje měly lemovány výšivkou z perel, stálo v komnatě ověšené řadami královniných odznaků, vystříhaných z černého sametu a podložených látkou ze stříbra. Ludvík XIV. měl ve svých pokojích patnáct stop vysoké, zlatem vyšité karyatidy. Katafalk polského krále Sobieského byl pokryt smyrenským zlatým brokátem, na němž byly z tyrkysů vyšity verše z koránu; sloupy měl z pozlaceného stříbra, krásně ryté a přebohatě posázené smaltovanými medailony s klenoty; pocházel z tureckého ležení před Vídní a pod mihotavým zlacením jeho nebes stála korouhev Mohamedova.

A tak se Dorian po celý rok snažil shromažďovat nejnádhernější ukázky tkanin a výšivek, jaké jen mohl objevit. Získal vzácné mušelíny z Dillí s něžně vetkanými palmovými listy ze zlatých vláken a pošité duhově zářícími krovkami brouků; flóry z Dakky, které jsou pro svou průsvitnost známy na Východě jako „utkaný vzduch“, „proudící voda“, „večerní rosa“; javánské látky s prapodivnými vzory; umné zlaté závěsy z Číny; knihy vázané v zlatě bronzových atlasech nebo jasně modrých hedvábích s vetkanými fleurs de lys, ptáky a fetiši; uherské závoje z lacis; sicilské brokáty a tuhé španělské samety; gnizínské práce se zlatými penízky a japonské fukusy se zelenavým zlatem a skvostně opeřenými ptáky.

Zvláštní zálibu měl také pro roucha církevní, jako ostatně pro vše, co souviselo s bohoslužbami. Do dlouhých cedrových truhlic, jež stály v řadě v západní chodbě jeho domu, uložil mnoho vzácných a krásných ukázek toho, co je skutečně oděním nevěsty Kristovy, jež se musí halit do purpuru a klenotů a jemných pláten, aby zakryla sinalé utýrané tělo, sešlé utrpením, jež sama vyhledává, a plné ran po trestech, jež si sama ukládá. Měl skvostný pluviál z karmazínového hedvábí a zlatem protkaného damáku, ozdobený opakovaným vzorem ze zlatých granátových jablek, zasazených do šestiplátečných pravidelných květů, nad nimiž byly z obou stran stylizované ananasy, vyšité drobnými perličkami; lemy byly rozděleny na čtverce s výjevy ze života Panny Marie a Mariina korunovace byla zobrazena barevným hedvábím na kápi. Byla to italská práce z patnáctého století. Jiný pluviál byl ze zeleného sametu s vetkanými akantovými listy, srdcovitě seskupenými, z nichž vybíhaly dlouhé stonky s bílými květy, a jednotlivé části těch květů byly vymodelovány stříbrnou nití a barevnými křišťálky; na sponě byla zlatou nití plasticky vypracována hlava serafína; lemy byly kvítkované, protkané rudým a zlatým hedvábím a hvězdicovými medailony četných světců a mučedníků, mezi nimiž byl svatý Šebestián. Měl rovněž ornáty z jantarově žlutého hedvábí a z modrého hedvábí a zlatistého brokátu, ze žlutého hedvábného damašku a zlatých tkanin, á na nich byly výjevy z utrpení a ukřižování Kristova, a výšivky znázorňující lvy a pávy a jiné symboly; měl dalmatiky z bílého atlasu a růžového hedvábného damašku, ozdobené tulipány a delfíny a fleurs de zys; měl antipendia z karmínového sametu a zi modrého lněného plátna; a četné korporály a vela a sudaria. V mystických obřadech, k nimž tyto předměty slouží, bylo cosi, co dráždilo jeho obrazotvornost.

Leč tyto poklady a všechno, co shromaždbval ve svém půvabném domě, měly pro něho znamenat jen prostředky k zapomnění, možnosti, jak na nějakou chvíli uniknout strachu, který se mu časem zdál téměř nesnesitelný. Na stěnu opuštěného zamčeného pokojíku, v němž jako chlapec strávil takovou dobu, zavěsil vlastníma rukama strašný portrét, jehož měnící se rysy mu ukazovaly, jak doopravdy chátrá, a jako záclonu před něj zřasil ten purpurový a zlatý háv. Někdy sem nevstoupil po celé týdny, zapomínal na tu ohyzdnou namalovanou věc a nabýval znovu jasné mysli, své podivuhodné radostnosti, svého vášnivého zaujetí pro pouhý pocit života. Pak se znenadání za noci vyplížil z domu, odešel do strašných míst poblíž Blue Gate Fields a zůstal tam řadu dní, dokud ho nevyhnali. Po takových návratech sedával před obrazem, někdy pln ošklivosti k němu i k sobě, jindy však přetékaje pýchou sám na sebe, pýchou, jež je z poloviny okouzlením z hříchu, a usmívaje se s utajovanou rozkoší na ten znetvořený stín, který musí nést břímě, jež by měl vlastně nést on sám.

Po několika letech už nemohl zůstávat dlouho mimo Anglii a vzdal se jak vily, kterou měl společně s lordem Henrym v Trouvillu, tak i bílého, zdmi obehnaného domku v Alžíru, kde dříve nejednou strávili zimu. Nesnesl už odloučení od obrazu, který byl tak podstatnou částí jeho bytosti, a také se bál, že by za jeho nepřítomnosti mohl někdo vniknout do toho pokojíku, ač dal na jeho dveře připevnit důkladné závory.

Dobře věděl, že by se tím nic neprozradilo. Pravda, portrét si i přes všechnu odpornost a ošklivost v obličeji stále zachovával nápadnou podobnost s ním; ale co by z toho mohli lidé vysoudit? Vysmál by se každému, kdo by si troufal dělat nějaké narážky. On to nemaloval. Co jemu je po tom, jak hříšně a hanebně ten obraz vypadá? I kdyby lidem všechno řekl, uvěřili by mu?

Přesto se však bál. Někdy, když dlel ve svém nádherném domě v Nottinghamshiru a hostil módní mladíky ze svých společenských kruhů, s nimiž se hlavně přátelil, a ohromoval celé hrabství rozmařilým přepychem a velkolepou honosností svého životního stylu, zčistajasna opouštěl své hosty a spěchal zpátky do Londýna, aby se přesvědčil, že dveře zůstaly neporušeny a obraz je stále na svém místě. Což kdyby ho někdo ukradl? Při pouhém pomyšlení na to mu vždycky přeběhl po těle mráz. Pak by lidé určitě prohlédli jeho tajemství. Ba možná, že už mají nějaké podezření.

Vždyť i když mnoho lidí okouzloval, nemálo bylo těch, kdož mu projevovali nedůvěru. Jen tak tak ho v tajném hlasování přijali do jednoho klubu ve West Endu, v němž měl pro svůj původ a společenské postavení plné právo na členství, a jednou prý, když ho jistý jeho přítel přivedl do kuřáckého pokoje v klubu Churchillově, vévoda z Berwicku a ještě jeden šlechtic velmi nápadně povstali a odešli. Od té doby, co dosáhl pětadvaceti let, běžně se o něm vyprávěly podivné historky. Povídalo se, že bývá viděn v zapadlých doupatech v odlehlých končinách Whitechapelu pň výtržnostech s cizími námořníky a že se stýká se zloději a penězokazi a vyzná se v tajemstvích jejich řemesla. O jeho prazvláštních pobytech mimo dům se už všeobecně vědělo, a kdykoli se pak znovu ukázal ve společnosti, lidé si něco šeptali v ústraní nebo ho míjeli s úšklebkem nebo si ho prohlíželi chladnými zvídavými pohledy, jako by si umínili odhalit jeho tajemství.

Takových urážek a zamýšlených přezírání však samozřejmě nedbal a podle mínění většiny lidí jeho upřímné vlídné chování, jeho milý chlapecký úsměv a neskonalý půvab té podivuhodné mladosti, která, jak se zdálo, ho už nikdy neopustí, byly samy o sobě dostatečnou odpovědí na pomluvy - jinak tomu totiž neříkali -, jež o něm kolovaly. Nicméně nezůstalo bez povšimnutí, že někteří z těch, kdož se s ním znali velmi důvěrně, se mu po čase zřejmě vyhýbali. Lidé zpozorovali, že ženy, jež ho kdysi bouřlivě zbožňovaly, statečně kvůli němu čelily všem výtkám společnosti a postavily se i proti konvencím, blednou teď studem nebo hrůzou, když Dorian Gray vstoupí do místnosti.

V očích mnohých lidí však tyto šeptané klevety jen zvyšovaly jeho zvláštní a nebezpečný půvab. Do jisté míry se za něho zaručovalo jeho ohromné jmění. Společnost, alespoň společnost civilizovaná, nikdy není ochotna uvěřit ničemu, co neslouží ke cti těm, kdož jsou bohatí a ještě k tomu okouzlující. Pudově cítí, že společenské chování je důležitější než morálka, a podle jejího mínění má i nejvyšší úctyhodnost mnohem menší cenu než dobrý kuchař v domě. Je konec konců velmi slabá útěcha, když se dovíme, že člověku, který nám podal špatnou večeři nebo mizerné víno, nelze pranic vytknout v soukromém životě. Ani základními ctnostmi nelze odčinit napůl studené entrée, jak jednou v debatě o té věci poznamenal lord Henry; a tento jeho názor má asi hodně do sebe. Vždyť kánony dobré společnosti jsou, nebo by měly být, stejné jako kánony v umění. Pro společnost je naprostou nezbytností forma. A v té by měla být důstojnost ceremonie stejně jako její neskutečnost a měla by se v ní snoubit neupřímnost romantické hry s vtipem a krásou, pro něž jsou nám takové hry milé. Cožpak je neupřímnost něco tak hrozného? Já si to nemyslím. Je to jen prostředek, jak můžeme zmnožit svou osobnost.

Takový aspoň názor zastával Dorian Gray. Divil se mělké psychologii těch, kteří mají za to, že lidské já je něco jednoduchého, stálého, spolehlivého a jednolitého. On se díval na člověka jako na bytost s myriádami životů a myriádami pocitů, jako na složité, mnohotvárné stvoření, jež v sobě chová podivná dědictví myšlenek a vášní a jež má i samu tělesnou schránku zamořenou obludnými chorobami zesnulých. S oblibou se toulával ponurou, chladnou obrazárnou ve svém venkovském sídle a hledíval na rozmanité portréty těch, jejichž krev proudí v jeho žilách. Hle, Philip Herbert, kterého Francis Osborne popisuje ve svých „Pamětech na vládu královny Alžběty a krále Jakuba“ jako člověka, jenž byl „hýčkán u dvora pro svou sličnou tvář, kteráž mu byla jen krátce společnicí“. Není snad to, co Dorian někdy žije, život mladého Herberta? Nepřecházel snad nějaký zvláštní zárodek nákazy z těla do těla, až se dostal i do těla jeho? Nebylo to snad nějaké nejasné vědomí těch zničených půvabů, co ho v ateliéru Basila Hallwarda přimělo vyslovit tak znenadání a téměř bezdůvodně to šílené přání, jež mu tolik změnilo život? A tady, v rudé, zlatem vyšívané kazajce, v pláštěnce se skvosty a v okruží a manžetách se zlatými obrubami stojí sir Anthony Sherard a u nohou se mu vrší jeho stříbročerné brnění. Co podědil po tomto muži? Pamatoval snad na něho milenec Giovanny z Neapole nějakým odkazem hříšnosti a hanby? Jsou snad jeho činy jen sny, které si netroufal uskutečnit ten mrtvý muž? Zde se usmívá z vybledlého plátna lady Elizabeth Devereuxová v tylovém čepci, náprsence s perlami a růžových, prostřihovaných rukávech. V pravé ruce má jakýsi květ a levicí si přidržuje smaltovaný náhrdelník z bílých a bledě červených růží. Na stole vedle ní leží mandolína a jablko. Na malých špičatých střevících má široké zelené kokardy. Dorian zná její život a ty neslýchané historky o jejích milencích. Má v sobě něco z její letory? Ty oválné oči s těžkými víčky jako by ho zvědavě pozorovaly. A což George Willoughby s napudrovanými vlasy a fantastickými muškami? Vypadá tak zle! Tvář má zamračenou a snědou a jeho smyslné rty jako by se posměšně křivily. Jemné krajkové kanýry mu spadají přes hubené žluté ruce, tak přetížené prsteny. Býval švihákem osmnáctého století a zamlada se přátelil s lordem Ferrarsem. A což druhý lord Beckenham, společník prince regenta v jeho nejbouřlivějších dnech a jeden ze svědků na tajné svatbě s paní Fitzherbertovou? Jak je hrdý a sličný s těmi kaštanovými kučerami a v tom vyzývavém postoji! Jaké ten Dorianovi odkázal vášně? Všichni ho považovali za ničemu. Pořádal orgie v Carltonu. Ale na hrudi se mu třpytí podvazkový řád. Vedle něho visí portrét jeho choti, bledé, černě oděné ženy s tenkými rty. I její krev v Dorianovi koluje. Jak se to všechno zdá podivné! A jeho matka s tváří lady Hamiltonové a vlhkými, vínem potřísněnými ústy - co po té má, to ví dobře. Po té má krásu a zalíbeni v kráse jiných lidí. Směje se na něho ve volně splývajícím hávu bakchantky. Ve vlasech má révové listy. Z číše, kterou drží, vytéká purpur. Pleť na malbě už povadla, ale oči jsou stále podivuhodné, hloubkou i zářivostí barvy. Sledují ho, jak se zdá, ať jde kamkoli.

Ale stejně jako v rodě, máme předky i v literatuře a z těch jsou nám možná mnozí bližší typem i povahou, a určitě vlivem, který si dokonaleji uvědomujeme. Bývaly chvíle, kdy se Dorianu Grayovi zdálo, že celá historie je pouhým záznamem o jeho vlastním životě, nikoli snad o tom, jakými skutky a za jakých okolností jej prožil, ale o životě, jaký mu vytvořila jeho obrazotvornost, o životě, jaký žil v myšlenkách a ve vášních. Měl pocit, že je zná všechny, ty neobyčejně hrůzné postavy, jež přešly jevištěm života a přioděly hřích nádherou a zlo rafinovaností. Zdálo se mu, že jejich životy se jakousi záhadou vtělily do života jeho.

Hrdina toho podivuhodného románu, který tolik ovlivnil jeho život, rovněž míval tyto podivné představy. V sedmé kapitole líčí, jak ověnčen vavřínem, aby do něho neuhodil blesk, seděl jako Tiberius v zahradě na Capri a četl necudné knížky Elefantidiny, zatímco si kolem něho vykračovali skřeti a pávi a flétnista se vysmíval člověku, který mával kadidelnicí; jak jako Caligula popíjel ve stájích s podkoními v zelených košilích a jedl ze slonovinového žlabu s koněm, který měl skvosty posázenou čelenku; jak jako Domitian bloudil chodbou lemovanou mramorovými zrcadly a rozhlížel se divokýma očima, kde se zableskne dýka, jež má ukončit jeho dny, ochořelý nudou, pociťuje to strašné taedium vitae, které se dostavuje u lidí, jimž život pranic neodepřel; jak se skrze čirý smaragd díval na rudé jatky v cirku a jak se pak v nosítkách z purpuru a perel, tažených stříbrem okovanými muly, vezl Ulicí granátovníků k Zlatému domu a slyšel, jak lidé, když je míjel, volají Nero Caesar; jak si jako Héliogabalus nalíčil obličej a hleděl si přeslice ve společnosti žen a jak z Kartága přivezl lunu a mysticky ji provdal za slunce.

Znovu a znovu pročítával Dorian tuto fantastickou kapitolu a dvě další hned za ní, ve kterých jako na neobyčejných gobelínech nebo dovedně vypracovaných emailovaných miniaturách byli majestátně a krásně zobrazeni ti, z nichž neřest a rodová krev a omrzelost udělaly netvory či šílence; Filippo, vévoda milánský, který zavraždil svou choť a potřel jí rty šarlatovým jedem, aby její milenec vysál smrt z toho mrtvého těla, až se s ním bude mazlit; Benátčan Pietro Barbi, známý jako Pavel II., který z ješitnosti toužil po přídomku Formosus a který si koupil svou tiáru, oceněnou na sto tisíc zlatých, za cenu strašného hříchu; Gian Maria Visconti, který užíval psů k štvanicím na živé lidi a jehož mrtvolu pokryla růžemi nevěstka, která ho milovala; Borgia na svém bělouši a v plášti poskvrněném krví Perottovou, s bratrovraždou klusající mu po boku; Pietro Riario, mladý kardinál, arcibiskup florentský, syn a milec Sixta IV., jehož kráse se vyrovnala leda jeho prostopášnost a jenž přijal Leonoru Aragonskou ve stanu z bílého a karmazínového hedvábí, plného nymf a kentaurů, a pozlatil jakéhosi hocha, aby při hostině posluhoval jako Ganymédes nebo Hylas; Ezzelino, který se zotavil ze své melancholie jen podívanou na smrt a který vášnivě miloval rudou krev, jako jiní lidé milují rudé víno, syn satanův, jak se proslýchalo, který ošidil vlastního otce, když s ním hrál v kostky o svou duši; Giambattista Cibo, který jako na výsměch přijal přídomek Nevinný a jemuž židovský ranhojič vlil do ochablých žil krev tří chlapců; Sigismondo Malatesta, milenec Isottin a pán z Rimini, jehož obraz byl v Římě spálen jako obraz nepřítele Boha i člověka, ten, jenž ubrouskem zardousil Polyxenu a ve smaragdovém poháru podal jed Ginevře d'Este a k poctě ohavné náruživosti vystavěl pohanský chrám pro křesťanskou bohoslužbu; Karel VI., který tak zběsile zbožňoval ženu svého bratra, že ho jakýsi malomocný varoval před blížící se pomateností, a kterého, když se mu rozum vskutku roznemohl a popletl, mohly uklidnit pouze saracénské karty, pomalované symboly lásky a smrti a šílenství; a Grifonetto Baglioni ve vyšňořeném kabátci a čapce s klenoty a s kadeřemi jako akantové listy, jenž zavraždil Astorra a jeho nevěstu a Simonetta a jeho páže, a který byl tak spanilý, že když umíral na žluté piazze v Perugii, neubránili se pláči ani ti, kdož ho nenáviděli, a Atalanta, jež ho dříve proklela, mu nyní žehnala.

Ti všichni měli v sobě jakousi hroznou čaromoc. Dorian je vídal za noci a i ve dne zneklidňovali jeho obrazotvornost. Renesance znala neobvyklé způsoby travičství - otravu přilbicí a rozžatou pochodní, vyšívanou rukavicí a vějířem se skvosty, pozlacenou ambrovou kuličkou a jantarovým řetězem. Dorianu Grayovi podala jed kniha. Chvílemi se díval na zlo jen jako na prostředek, jímž může uskutečnit své pojetí krásna.