< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

O týden později seděl Dorian Gray v zimní zahradě v Sclby Royal a hovořil s hezkou vévodkyni z Monmouthu, jež byla se svým manželem, sešle vypadajícím šedesátníkem, mezi jeho hosty. Byl čas k čaji a měkké světlo veliké, krajkami zakryté lampy, jež stála na stole, ozařovalo jemný porcelán a tepané stříbro, prostřené k svačině, které vévodkyně předsedala. Její bílé ruce se něžně pohybovaly mezi šálky a její plné rudé rty se usmívaly čemusi, co jí pošeptal Dorian Gray.

V proutěném křesle potaženém hedvábím spočíval lord Henry a na oba se díval. Na broskvově zbarvené pohovce seděla lady Narboroughová a předstírala, že poslouchá, jak vévoda popisuje posledního brazilského brouka, kterého připojil ke své sbírce. Tři mladí muži v dokonalých večerních úborech podávali některým ženám zákusky. Společnost tvořilo dvanáct lidí a nazítří měli přijet ještě další.

„O čempak mluvíte?“ ptal se lord Henry; přiloudal se ke stolu a odložil šálek. „Doufám, Gladys, že vám Dorian řekl, jak se chystám všechno překřtít. Je to rozkošný nápad.“

„Já ale nechci být přckřtěna, Harry,“ odvětila vévodkyně a vzhlédla k němu svýma podivuhodnýma očima. „Jsem docela spokojena se svým jménem a pan Gray by jistě měl být s tím svým také spokojen.“

„Má drahá Gladys, ani vaše, ani jeho jméno bych nezměnil za nic na světě. Obě jsou dokonalá. Měl jsem na mysli hlavně květiny. Včera jsem si ustřihl jednu orchidej na klopu. Byl to nádherný kropenatý květ, úchvatný jako sedmero hlavních hříchů. V okamžiku nerozvážnosti jsem se zeptal zahradníka, jak se ta orchidej jmenuje. Řekl mi, že je to vzácný druh robinsoniany nebo něčeho stejně strašného. Je to smutná pravda, ale ztratili jsme schopnost dávat věcem půvabná jména. A jména znamenají všechno. Nikdy nic nenamítám proti skutkům. Mám námitky pouze proti slovům. Proto právě nenávidím vulgární realismus v literatuře. Člověk, který rýči dokáže  říkat rýč, měl by být přinucen se jím ohánět. K ničemu jinému se nchodí.“

„Jak bychom tedy měli říkat vám, Harry?“ ptala se vévodkyně.

„Tcn se jmenuje Princ Paradox,“ řekl Dorian.

„To bych okamžitě poznala, o koho jdc,“ zvolala vévodkyně.

„O tom nechci ani slyšct,“ smál se lord Henry, usedaje do křesla.“ Viněty se člověk nczbaví. Odmítám ten titul.“

„Veličenstva nesmějí abdikovat,“ vyklouzlo jako výstraha z hezkých rtů.

„Přejete si tedy, abych obhájil svůj trůn?“

„Ano.“   

„Říkám pravdy zítřka.“

„Já dávám přednost chybám dneška,“ odvětila.

„Odzbrojujete mě, Gladys,“ zvolal, protože uhodl, že vévodkyně je v neústupné náladě.

„Beru vám jen štít, Harry, nikoli kopí.“

„Nikdy neútočím na krásu,“ pravil s odmítavým gestem.

„V tom děláte chybu, Harry, věřte mi. Připisujete kráse příliš vysokou cenu.“

„Jak to můžete říct? Myslím si, to připouštím, že je lépe být krásný než dobrý. Ale naopak zase nikdo nepřizná tak ochotně jako já, že je lépe být dobrý než ošklivý.“

„Tak ošklivost patří k sedmeru hlavních hříchů!“ zvolala vévodkyně. „A co potom s vaším podobenstvím o té orchideji?“

„Ošklivost patří k sedmeru hlavních ctností, Gladys. Vy jako věrná přřvrženkyně toryů je nesmíte podceňovat. Pivo, bible a sedmero hlavních ctností udělaly z naší Anglie to, co je.“

„Tak vy nemáte svou vlast rád?“ ptala se.

„ Vždyť v ní žiju.“

„Jen abyste ji tím spíš mohl kritizovat.“

„A vy byste chtěla, abych si osvojil úsudek, který o ní má Evropa?“ tázal se.

„Co ta o nás říká?“

„Že se Tartuffe vystěhoval do Anglie a otevřel si tam obchodní dům.“

„To je od vás, Harry?“

„Věnuju to vám.“

„To nemohu nikde říkat. Je to příliš pravdivé.“

„Nemusíte se bát. Naši krajané se nikdy v žádném popisu nepoznají.“

„Jsou praktičtí.“

„Jsou spíš prohnaní než praktičtí. Když uzavírají bilanci, vyváží vždycky hloupost bohatstvím a neřest pokrytectvím.“

„Přesto však jsme vykonali veliké věci.“

„Veliké věci nám byly vloženy na bedra, Gladys.“

„Ale my jsme nesli jejich břímě.“

„Jenom k burze.“

Zavrtěla hlavou. „Já věřím v tento národ,“ zvolala.

„Představuje poslední zbytky podnikavců.“

„Je v rozvoji.“

„Mne víc okouzluje rozklad.“

„Což umění?“

„To je choroba.“

„Láska?“

„Iluze.“

„Náboženství?“

„ Módní náhražka víry.“

„Jste skeptik.“

„Nikdy! Skepticismus je počátkem důvěřivosti.“

„Co tedy jste?“

„Definovat znamená omezovat.“

„Dejte mi aspoň vodící nit.“

„Nitě se trhají. A pak byste v tom bludišti ztratila cestu.“

„Lekáte mě. Mluvme o někom jiném.“

„Náš hostitel, to je roztomilé téma. Před lety ho kdosi pokřtil Princ z pohádky.“

„Ach, to mi nepřipomínejte!“ zvolal Dorian Gray.

„S naším hostitelem je to dnes večer hrozné,“ odvětila vévodkyně zardívajíc se. „Myslí si, tuším, že se Monmouth se mnou oženil z důvodů čistě vědeckých, protože ve mně získal nejvzácnější druh moderního motýla, jaký jen lze najít.“

„Doufám však, že vás nenapichuje na špendlíky, vévodkyně,“ zasmál se Dorian.

„Ach, to za něho dělá má komorná, když se na mě zlobí, pane Grayi.“

„A pročpak se na vás zlobívá, vévodkyně?“

„Pro úplné maličkosti, pane Grayi, věřte mi. Obyčejně proto, že přiběhnu domů za deset minut devět a prohlásím, že musím být do půl deváté převlečena.“

„To je od ní ale nerozum! Měla byste jí dát výpověď.“

„To si netroufám, pane Grayi. Ona mi totiž vymýšlí klobouky. Pamatujete se na ten, který jsem měla na zahradní slavnosti u lady Hilstonové? Nepamatujete, ale je od vás hezké, že se tváříte, jako byste se pamatoval. Tak ten byl stvořen z ničeho. Všechny pěkné klobouky vznikly z ničeho.“

„Jako všechny pěkné reputace, Gladys,“ přerušil ji lord Henry. „Všechno, čím někdo vyniká, získává mu nepřátele. Člověk musí být zcela průměrný, pak je oblíben.“

„Ale ne u žen,“ řekla vévodkyně a zavrtěla hlavou, „a svět řídí ženy.

Ujišťuji vás, že průměrné lidi nesnášíme. My ženy, jak o nás kdosi řekl, milujeme sluchem, právě tak jako vy muži milujete zrakem, jestli ovšem vůbec kdy milujete.“

„Mně se zdá, že nikdy neděláme nic jiného,“ zašeptal Dorian.

„Ach, pak vlastně nemilujete nikdy," pane Grayi,“ odvětila vévodkyně s předstíraným smutkem.

„Má drahá Gladys,“ zvolal lord Henry, „jak můžete říct něco takového? Láska žije jen neustálými reprízami a ty reprízy proměňují zálibu v umění. Ostatně, pokaždé, když člověk miluje, je to jeho jediná láska v životě. Na jedinečnosti citu pranic nemění okolnost, že jeho předmět je stále jiný. Tím se cit jenom prohlubuje. V nejlepším pňpadě můžeme mít za celý život jen jediný veliký zážitek, a tajemství života tkví v tom, zopakovat si ten zážitek, jak nejčastěji možno.“

„I když jsme si z něho odnesli rány, Harry?“ ptala se vévodkyně po chvilce ticha.

„Tím spíš, když jsme si z něho odnesli rány,“ odvětil lord Henry.

Vévodkyně se otočila a se zvláštním výrazem v očích pohlédla na Doriana Graye. „Co vy tomu říkáte, pane Grayi?“ otázala se.

Dorian chvilku uvažoval. Pak pohodil hlavou nazad a zasmál se. „Já vždycky souhlasím s Harrym, vévodkyně.“

„I když nemá pravdu?“

„Harry má vždycky pravdu, vévodkyně.“

„A přináší vám jeho filozofie štěstí?“

„Nikdy nehledám štěstí. Kdo potřebuje štěstí? Hledám rozkoš.“

„A nacházíte ji, pane Grayi?“

„Často. Až příliš často.“

Vévodkyně si povzdychla. „Já hledám klid,“ pravila, „a nebudu ho dnes večer mít, když se hned nepůjdu převléknout.“

„Dovolte, abych vám přinesl nějaké orchideje, vévodkyně,“ zvolal Dorian, vyskočil a kráčel na druhý konec zimní zahrady.

„Koketujete s ním nemilosrdně,“ řekl lord Henry své sestřence. „Ale měla byste se mít na pozoru. Dovede si člověka podmanit.“

„Kdyby to nedovedl, nesváděla bych s ním bitvu.“

„Utkává se tu tedy Řek s Řekem?“

„Já jsem na straně Trojských. Ti bojovali kvůli ženě.“

„Ale byli poraženi.“

„Jsou horší věci než porážka,“ odvětila.

„Ženete se tryskem, a nedržíte pevně uzdu.“

„Rychlost dává pocit života,“ zněla riposte.

„Dneska si něco zapíšu do deníku.“

„Copak?“

„Že dítě, které se spálilo, miluje oheň.“

„Vždyť nejsem ani ožehnuta. Křídla mám neporušená.“

„Však jich užíváte ke všemu, jen ne k letu.“

„Odvaha se přestěhovala z mužů do žen. To je pro nás nová zkušenost.“

„Máte sokyni.“

„Koho?“

Zasmál se. „Lady Narboroughovou,“ zašeptal. „Ta ho nesmírně zbožňuje.“

„Probouzíte ve mně obavy. My romantikové máme ohled k starobylosti, a ten nám bývá osudný.“ N

„Romantikové! Používáte přece metod vědeckých.“

„Vždyť nás vychovali mužové.“

„Ale vysvětlit vás nedovedou.“

„ Definujte nás jako pohlaví,“ vyzvala ho.

„Sfingy bez záhad.“

Pohlédla na něho s úsměvem. „Co tam pan Gray tak dlouho dělá?“ řekla. „Pojďme mu pomoci. Ani jsem mu ještě neřekla, jakou barvu bude mít moje toaleta.“

„Musíte si prostě vzít toaletu, která se bude hodit k jeho květům, Gladys.“

„To by byla předčasná kapitulace.“

„V romantickém umění se začíná vyvrcholením.“

„Musím si zachovat možnost ústupu.“

„Jak Parthové?“

„Ti našli bezpečí na poušti. To bych já nemohla.“

„Ženy nemají vždycky na vybranou,“ odpověděl, ale ještě než dokončil větu, ozval se ze vzdáleného kouta zimní zahrady přidušený sten a hned po něm temný pád něčeho těžkého. Všichni sebou trhli. Vévodkyně znehybněla hrůzou. Lord Henry se s polekanýma očima rozběhl mezi svěšené listy palem a našel Doriana Graye, jak leží na dlaždičkách podlahy, tváří k zemi, v mdlobách podobných smrti.

Okamžitě ho odnesli do modrého salónku a uložili ho na pohovku. Zakrátko přišel k sobě a zmateně se rozhlížel.

„Co se to stalo?“ ptal se. „Ach, už si vzpomínám. Jsem tu v bezpečí, Harry?“ Začal se chvět.

„Můj drahý Doriane,“ odvětil lord Henry, „jenom jste omdlel. Nic víc. Jste asi příliš unaven. Neměl byste chodit dolů k večeři. Ujmu se vašich povinností.“

„Ne, půjdu dolů,“ řekl Dorian a namáhavě se zvedl. „Raději půjdu dolů. Nesmím zůstat sám.“

Šel do svého pokoje a převlékl se. Když pak seděl u stolu, byla v jeho chování ztřeštěná bezstarostná veselost, ale občas jím zalomcoval záchvat děsu, když si vzpomněl, jak spatřil v okně zimní zahrady na sklo přitisknutý a bílému šátku podobný obličej Jamese Vanea, který ho pozoroval.