< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Příštího dne nevyšel z domu a většinu času strávil dokonce ve svém pokoji, bez sebe hrůzou ze smrti, a přitom lhostejný k životu. Začínal být posedlý představou, že je štván, lapen do tenat, vystopován. Roztřásl se, jak se jen závanem vzduchu ohnul gobelín. Mrtvé listí, jež vítr metal do okenních tabulek, obložených olovem, mu připadalo jako vlastní marná předsevzetí a planá pokání. Když zavřel oči, znovu viděl tvář toho námořníka, zírající na něho zamlženým sklem, a opět měl pocit, jako by ho za srdce popadal děs.

Ale možná, že jen jeho představivost vyvolala z noci tu pomstu a postavila před něho tu ohyzdnou podobu trestu. Skutečný život je chaos, ale v obrazotvornosti je cosi strašlivě logického. To obrazotvornost posílá výčitky, aby šly v patách za hříchem. To obrazotvornost se přičiňuje, aby každý zločin plodil nestvůrné potomstvo. Ve všedním, skutečném světě nejsou zlí trestáni ani hodní odměňováni. Úspěchu se dostává silným, neúspěch stíhá slabé. Toť vše. Ostatně, kdyby se byl kolem domu opravdu plížil někdo neznámý, jistě by ho byli viděli sluhové nebo hajní. Kdyby byl někdo objevil na záhonech nějaké šlépěje, byli by mu to hlásili zahradníci. Ano, byly to jen představy. Bratr Sibyly Vaneové se nevrátil, nechce ho zabít. Odplul na lodi a ztroskotá někde v ledovém moři. Aspoň před ním je tedy Dorian v bezpečí. Ovšem, vždyť ten člověk o něm nic neví, nemůže o něm nic vědět. Ta maska mladosti ho zachránila.

Ale i když to byla jenom šalba, jak hrozné je pomyšlení, že svědomí může vyvolat tak děsivé fantomy, dát jim viditelnou podobu a přimět je, aby se před člověkem pohybovaly! Jaký bude jeho život, mají-li na něho ve dne v noci civět z tichých koutů stíny jeho zločinů, pošklebovat se mu z tajných skrýší, šeptat mu do uší, až bude sedět u hostiny, probouzet ho ledovými prsty, až bude ležet a spát. Bledl hrůzou, jak se mu ta myšlenka plížila mozkem, a zdálo se mu, že vzduch se náhle ochladil. Ach, jaká to byla zběsilá chvíle šílenství, v níž zavraždil svého přítele! Jak strašidelná je pouhá vzpomínka na ten výjev! Všechno to viděl znovu. Každičká ohavná podrobnost se k němu vrátila se zvýšenou hrůzností. Z černé jeskyně času vystupovalo ztělesnění jeho hříchu, strašné a v šarlatových obvazech. Když v šest hodin vstoupil do pokoje lord Henry, zastihl Doriana v pláči, jako by mu mělo puknout srdce.

Teprve třetího dne se Dorian odvážil vyjít z domu. V jasném, sosnami provoněném vzduchu toho zimního rána bylo cosi, co jako by mu vracelo veselost a horoucí chtivost života.

Ale tu změnu nepůsobily jen fyzikální podmínky prostředí. Jeho vlastní letora se vzbouřila proti té přemíře úzkosti, jež se snažila zmrzačit a zmařit její dokonaly' klid. Tak to vždycky dopadá se subtilními a jemně utvářenými povahami. Silné vášně buď je musí zdeptat, nebo se jim musí poddat. Buď člověka zavraždí, nebo samy zhynou. Mělké zármutky a mělké lásky přežijí všechno. Lásky a zármutky, v kterých je velikost, zničí jejich vlastní bohatství. Dorian ostatně přesvědčil sám sebe, že byl obětí hrůzou zasažené obraznosti, a díval se teď na své minulé obavy s jakýmsi politováním a nemalým opovržením.

Po snídani se hodinu procházel po zahradě s vévodkyni a potom se rozjel přes park za loveckou společností. Na trávě, podobna soli, ležela křehká jinovatka. Obloha byla jako obrácený šálek z modrého kovu. Hladinu rákosím zarostlého jezírka lemoval tenounký ledový povlak.

Na kraji borového lesa zahlédl Dorian bratra vévodkyně z Monmouthu, sira Geoffreyho Cloustona, jak vyhazuje z pušky dvě prázdné patrony. Vyskočil z kolesky, řekl čeledínovi, aby s klisnou zajel domů, a prodíral se odumřelým kapradím a divokým podrostem k svému hostu.

„Máte pěkné úlovky, Geoffreyi?“ ptal se.

„Nevalné, Doriane. Myslím, že většina ptactva odlétla do otevřené krajiny. Řekl bych, že to bude lepší po obědě, až se dostaneme do nového terénu.“

Dorian se mu loudal po boku. Břitký vonný vzduch, hnědá a rudá světélka kmitající se v lese, chraptivý pokřik nadháněčů, který se co chvíli ozval, a ostré práskání pušek, jež vždycky zaznělo po něm, to vše Doriana okouzlovalo a dávalo mu pocit rozkošné volnosti. Ovládla ho bezstarostnost štěstí, vznešená lhostejnost radosti.

Na dvacet kroků před nimi vyrazil náhle z chuchvalcovitého trsu staré trávy zajíc. Uši s černými konečky měl natažené a pelášil, odrážeje se dlouhými zadními běhy. Hnal se k olšovému houští. Sir Geoffrey zvedl k rameni pušku, ale cosi v ladných pohybech zvířete podivně očarovalo Doriana, takže najednou křikl: „Nestřílejte po něm, Geoffreyi! Nechte ho žít!“

„Co je to za nesmysl, Doriane?“ zasmál se jeho společník, a když zajíc vskočil do houští, vypálil. Ozval se dvojí skřek, skřek zajíce v záchvatu bolesti, což je strašný zvuk, a skřek člověka v zápasu se smrtí, což je zvuk ještě strašnější.

„Pane na nebi! Zasáhl jsem honce!“ vykřikl sir Geoffrey a spěchal k houštině. „Co to napadlo toho osla, že nám vlezl rovnou do rány? Ať se přestane střílet!“ volal, jak nejhlasitěji mohl. „Byl tu poraněn člověk!“

Přiběhl vrchní hajný s holí v ruce.

„Kde, pane? Kde je?“ křičel. Zároveň na celé honební čáře ustala střelba.

„Tamhle!“ odvětil rozzlobeně sir Geoffrrey a spěchal k houštině. „Proč, proboha, neřeknete svým lidem, aby se drželi opodál? Teď mám pro dnešek po střílení.“

Dorian se za nimi díval, jak se vrhají do olšového porostu, prodírají se proutím a ohýbají větve. Za chvilku se vynořili, vlekouce do slunečního světla nějaké tělo. Dorian se s hrůzou odvrátil. Neštěstí jako by ho provázelo na každém kroku. Slyšel, jak se sir Geoffrey ptá, je-li ten člověk opravdu mrtev, a jak mu hajný odpovídá kladně. Najednou měl dojem, že les ožil tvářemi. Slyšel dupot tisícerých nohou a tlumený bzukot hlasů. Nad hlavou mu proletěl mezi haluzemi veliký bažant s měděnou náprsenkou.

Po několika okamžicích, které mu v tom rozrušení připadaly jako nekonečné hodiny bolesti, ucítil na rameni ruku. Trhl sebou a ohlédl se.

„Doriane,“ řekl lord Henry, „měl bych jim snad říct, že hon pro dnešek skončil. Nedělalo by to dobrý dojem, kdyby se pokračovalo.“

„Kéž by skončil jednou provždy, Harry,“ odpověděl hořce Dorian. „ Všechno je to ohavné a kruté. Je ten člověk...?“

Nemohl tu větu dokončit.

„Bohužel ano,“ pravil lord Henry. „Dostal celou dávku broků do prsou. Byl jistě mrtev téměř okamžitě. Pojďte, půjdeme domů.“

Kráčeli bok po boku směrem k ale ji a bezmála padesát kroků šli mlčky. Pak Dorian Gray pohlédl na lorda Henryho a řekl se stísněným povzdechem: „To je zlé znamení, Harry, velmi zlé znamení.“

„A co?“ ptal se lord Henry. „Ach tak, ta nehoda patrně. Ale, kamaráde, za to nikdo nemůže. To si zavinil ten člověk sám. Proč lezl rovnou do rány? Ostatně, nás se to netýká. Je to ovšem dost trapné pro Geoffreye. Sázet broky do honců,to nedělá dobře. Pak si lidé myslí, že je to nějaký sváteční střelec. A to Geoffrey není, střílí velmi přesně. Ale nemá smysl o tom mluvit.

Dorian potřásl hlavou. „Je to zlé znamení, Harry. Mám pocit, jako by se někomu z nás mělo stát něco hrozného. Třeba zrovna mně,“ dodal a v bolestném gestu si přejel rukou oči.

Starší muž se zasmál. „Jediná hrůza na světě je ennui, Doriane. To je jediný hřích, který nelze odpustit. Ale my sotva budeme tou hrůzou trpět, ledaže by mládenci u večeře pořád žvanili o téhle příhodě. Musím jim říct, že to téma je tabu. A pokud jde o znamení, nic takového jako znamení neexistuje. Osud k nám nevysílá heroldy. Na to je příliš moudrý či příliš krutý: Ostatně, co vám by se, proboha, mohlo stát, Doriane? Máte všechno na světě, co si jen muž může přát. Není člověka, který by s vámi s radostí neměnil.“

„Není člověka, s kterým bych neměnil já, Harry. Nesmějte se tak, říkám vám pravdu. Ten ubohý venkovan, který právě umřel, je na tom lépe než já. Nemám hrůzu ze smrti. Ale děsí mě představa přicházející smrti. A zdá se mi, že její obludná křídla krouží v tom olověném vzduchu kolem mne. Kriste pane! Tamhle za stromy se pohybuje nějaký muž, pozoruje mě, číhá na mě, vidíte ho?“

Lord Henry se podíval směrem, kterým ukazovala třesoucí se ruka v rukavici. „Vidím,“ řekl s úsměvem. „Vidím, že na vás čeká zahradník. Chce se vás nejspíš zeptat, jaké květiny si přejete mít večer na stole. Jste až nemožně nervózní, Doriane. Až se vrátíme do Londýna, musíte si promluvit s mým lékařem.“

Dorian si oddychl úlevou, když spatřil blížícího se zahradníka. Muž se dotkl klobouku, chviličku hleděl váhavě na lorda Henryho, pak se vytasil s dopisem a podal jej svému pánovi. „Její Milost mi řekla, abych počkal na odpověď,“ zašeptal.

Dorian vsunul dopis do kapsy. „Povězte Její Milosti, že už jdu,“ pravil chladně. Zahradník se otočil a spěchal k domu.

„Ženy tak rády dělají nebezpečné věci!“ smál se lord Henry. „To je jedna z vlastností, kterým se u nich nejvíc obdivuji. Žena je ochotna koketovat s kýmkoli na světě, pokud u toho budou jiní lidé.“

„Vy tak rád říkáte nebezpečné věci, Harry! V tomhle případě jste však na špatné stopě. Vévodkyně se mi nesmírně líbí, ale nemiluju ji.“

„A vévodkyně vás nesmírně miluje, ale leccos na vás se jí nelíbí, takže se k sobě báječně hodíte.“

„Pomlouváte, Harry, a tady není žádný podklad k pomluvám.“

„Podkladem ke každé pomluvě jsou nezvratná fakta o něčí nemorálnosti,“ pravil lord Henry a zapálil si cigaretu.

„Vy byste pro epigram obětoval kohokoli, Harry.“

„Lidé si lehají na obětní oltář dobrovolně,“ zněla odpověď.

„Kéž bych dokázal milovat!“ zvolal Dorian Gray a v hlase mu zazněl hluboce tklivý toň. „Ale mám dojem, že vášeň ze mne vyprchala, že jsem už zapomněl, co je touha. Příliš se obírám sám sebou. Má vlastní osobnost se mi stala břemenem. Chtěl bych zmizet, odjet, zapomenut. Udělal jsem hloupost, že jsem vůbec jel sem. Myslím, že pošlu telegram Harveymu, aby mi připravil jachtu. Na jachtě je člověk v bezpečí.“

„V bezpečí před čím, Doriane? Vy máte nějaké nesnáze. Proč mi o nich nepovíte? Jistě víte, že bych vám pomohl.“

„To vám nemohu povědět, Harry,“ odvětil smutně Dorian. „A nejspíš je to všechno jen moje fantazie. Ta nešťastná nehoda mě vyvedla z míry. Mám hrozné tužení, že i mně se přihodí něco takového.“

„Nesmysl!“

„Doufám, že je to nesmysl, ale nemohu se toho pocitu zbavit. Ach, tamhle jde vévodkyně! Vypadá jako Artemis v úboru od nejlepšího krejčího. Už se vracíme, vévodkyně, jak vidíte.“

„Všechno jsem už slyšela, pane Gray i,“ odvětila. „Chudák Geoffrey je strašně rozrušen. A vy jste ho prý žádal, aby po tom zajíci nestřílel. To je zvláštní.“

„Ano, velmi zvláštní. Nevím, proč jsem to vlastně řekl. Patrně nějaký rozmar. Ten zajíc mi připadal jako ten něj roztomilejší tvoreček. Ale to mě mrzí, že vám pověděli o tom člověku. Je to ošklivé téma.“

„Je to trapné téma,“ vpadl lord Henry. „Psychologicky je naprosto bezcenné. Prosím, kdyby to byl Geoffrey udělal úmyslně, pak by to bylo zajímavé! Rád bych znal někoho, kdo spáchal opravdickou vraždu.“

„Vy jste hrozný, Harry,“ okřikla ho vévodkyně. „Viďte, pane Grayi? Harry! Panu Grayovi je zase nevolno! Omdlí!“

Dorian se s vypětím všech sil vzchopil a usmál se. „To nic, vévodkyně,“ zamumlal, „mám jen děsně v nepořádku nervy. To je všechno. Obávám se, že jsem neměl ráno chodit tak daleko. Neslyšel jsem, co řekl Harry. Něco velmi zlého? Povíte mi to někdy jindy. Teď si musím jít lehnout. Omluvíte mě, viďte?“

Došli zatím k velikému schodišti, jež vedlo ze zimní zahrady na terasu.

Když se za Dorianem zavřely skleněné dveře, obrátil se lord Henry a ospalýma očima se zahleděl na vévodkyni: „Jste do něho hodně zamilována?“ ptal se.

Dlouho neodpovídala, jen stála a zírala do kraje. „Kéž bych to věděla,“ řekla posléze.

Zavrtěl hlavou. „Poznání by bylo osudné. Kouzlo je právě v nejistotě. V mlze je všechno podivuhodné.“

„Ale člověk může zabloudit.“

„ Všechny cesty vedou stejně jen k jednomu cíli, Gladys.“

„A to?“

„K deziluzi.“

„Tou jsem v životě debutovala.“

„Přinesla vám vévodskou korunku.“

„Ty jahodové listy na ní mě už omrzely.“

„Ale sluší vám.“

„Jen na veřejnosti.“

„Scházely by vám.“

„Nevzdám se ani plátku z květů.“

„Monmouth má uši.“

„Stáří je nedoslýchá ve.“

„Nikdy na vás nežárlí?“

„Kéž by aspoň žárlil!“

Rozhlédl se, jako by něco hledal. „Po čem se díváte?“ tázala se.

„Po ochranném knoflíku z vašeho kordu,“ odpověděl. „Spadl vám.“

Zasmála se. „Ale pořád mám ještě masku.“

„Ta zvyšuje půvab vašich očí,“ zněla odpověď.

Znovu se zasmála. Zuby jí zasvítily jako bílá jadérka v jakémsi šarlatovém ovoci.

Nahoře ve svém pokoji ležel Dorian Gray na pohovce a každičká žilka jeho těla byla ochromena hrůzou. Život se mu náhle proměnil v příliš ohavné břemeno, než aby je mohl unést. V strašném skonu toho nešťastného honce, zastřeleného v houštině jako divoké zvíře, viděl předobraz své vlastní smrti. Div neomdlel, když si lord Henry z náhodného rozmaru tak cynicky zažertoval.

V pět hodin zazvonil na sluhu a nařídil, aby mu připravil zavazadla, že odjede nočním expresem do Londýna; v půl deváté ať je přede dveřmi kočár. Rozhodl se, že v Selby Royal už nestráví ani jedinou noc. Nečeká ho tu nic dobrého. V plném slunci se tu prochází smrt. Tráva v lese je potřísněna krví.

Potom napsal lístek lordu Henrymu; oznamoval mu, že odjíždí do Londýna poradit se s lékařem, a prosil ho, aby se za jeho nepřítomnosti staral o zábavu hostů. Když vkládal lístek do obálky, ozvalo se zaklepání na dveře; sluha mu přišel říct, že si s ním přeje mluvit vrchní hajný. Dorian se zamračil a kousl se do rtu. „Ať vejde!“ zamručel po krátkém váhání.

Sotva ten muž vstoupil, vytáhl Dorian ze zásuvky šekovou knížku a rozevřel ji.

„Přicházíte patrně kvůli té nešťastné dopolední nehodě, viďte, Thornto-ne?“ pravil a zvedl pero.

„Ano, pane,“ odvětil hajný.

„Byl ten ubožák ženat? Záviseli na něm nějací lidé?“ ptal se Dorian a tvářil se znuděně. „Jestli ano, nerad bych, aby teď strádali, a pošlu jim jakoukoli částku, které by podle vašeho mínění bylo třeba.“

„Jenže my nevíme, kdo to je, pane. Proto právě jsem si dovolil k vám zajít.“

„Že nevíte, kdo to je?“ řekl lhostejně Dorian. „Jak to? Copak nepatřil k vašim lidem?“

„Ne, pane. Jakživ jsem ho neviděl. Připadá mi jako námořník, pane.“

Dorianovi vypadlo pero z ruky a měl pocit, jako by mu najednou přestalo tlouct srdce. „Námořník?“ vykřikl. „Námořník, povídáte?“

„Ano, pane. Vypadá jako nějaký námořník. Má tetování na obou pažích a takové věci.“

„Nic jste u něho nenašli?“ pravil Dorian, nakláněje se vpřed a dívaje se na muže ohromenýma očima. „Nic, co by prozradilo, jak se jmenoval?“

„Nějaké peníze, pane - ne moc - a šestiranný revolver. Nikde žádné jméno. Vypadá slušně, ale tak trochu drsně. Asi námořník, řekli jsme si.“

Dorian vyskočil. Myslí se mu mihla strašná naděje. Zběsile se jí chopil. „Kde je jeho tělo?“ zvolal. „Rychle! Musím je ihned vidět.“

„Leží v jedné prázdné stáji v hospodářských budovách, pane. Lidi nemají rádi takové věci ve stavení. Říkají, že mrtvola přináší neštěstí.“

„Tak v hospodářských budovách! Hned tam jděte a čekejte na mě. Řekněte některému čeledínovi, ať mi přivede koně. Ne. Nic takového. Zajdu si do konírny sám. To bude kratší.“

Ani ne za čtvrt hodiny řítil se Dorian na koni dlouhou ale jí. Ujížděl, jak nejrychleji mohl. Zdálo se mu., že stromy se ženou mimo něj v přízračném procesí a divoké stíny že se mu vrhají přes cestu. Jednou klisna uskočila před bílými sloupy vrat a málem ho shodila. Švihl ji bičíkem přes krk. Razila si cestu šerem jako šíp. Od kopyt jí odletovalo kamení.

Konečně dorazil Dorian k hospodářským budovám. Na dvoře lelkovali dva muži. Seskočil ze sedla a jednomu z těch mužů hodil otěže. V nejvzdálenější stáji blikalo světlo. Cosi jako by mu říkalo, že ten mrtvý leží tam, kvapil tedy k vratům a vztáhl ruku po závoře.

Tu se na okamžik zarazil; cítil, že stojí na prahu objevu, který bude buď strůjcem, nebo zkázou jeho života. Pak rozevřel dveře dokořán a vstoupil do stáje.

Ve vzdáleném koutě leželo na hromadě pytlovin tělo mrtvého muže v hrubé košili a modrých kalhotách. Přes obličej měl strakatý kapesník. Vedle něho prskala laciná svíčka, zastrčená do láhve.

Dorian Gray se otřásl. Uvědomil si, že nedokáže zvednout vlastní rukou kapesník, a zavolal si jednoho z čeledínů.

„Zvedněte mu to s obličeje. Chci se na něj podívat,“ řekl, svíraje pažení dveří, aby neupadl.

Když čeledín uposlechl, Dorian se o krok přiblížil. Ze rtů se mu vydral radostný výkřik. Muž, který byl zastřelen v houštině, je James Vane!

Stál tu několik minut a díval se na mrtvého. Když pak jel domů, měl oči plné slz, protože věděl, že je zachráněn.