< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

„Neříkejte mi, že se chcete polepšit, to je nesmysl,“ zvolal lord Henry, smáčeje bílé prsty v rudé měděné misce, naplněné růžovou vodičkou. „Vždyť jste naprosto dokonalý. Prosím vás, nebuďte jiný.“

Dorian Gray zavrtěl hlavou. „Ne, Harry, spáchal jsem v životě příliš mnoho hrozného. Nehodlám v tom pokračovat. Už včera jsem začal s dobrými skutky.“

„Kde jste byl včera?“

„Na venkově, Harry. Byl jsem docela sám v jedné hospůdce.“

„Můj drahý hochu,“ řekl lord Henry s úsměvem- „na venkově dokáže být dobrý kdekdo. Tam nejsou žádná pokušení. Proto také jsou lidé, kteří nežijí v městech, tak dočista necivilizovaní. K civilizaci nelze v žádném případě dospět snadno. Jsou jen dvě možnosti, jak jí dosáhnout; buď kultivovaností, nebo zkažeností. Venkovští lidé nemají příležitost ani k tomu, ani k onomu, a tak zakrňují.“

„Kultivovanost a zkaženost,“ opakoval Dorian. „Obojí jsem poznal.

A teď mi připadá strašné, že by se ty dvě vlastnosti mohly vyskytovat

pohromadě. Našel jsem totiž ideál, Harry. Hodlám se změnit. Myslím, že

jsem se už změnil.“                                                                

„Ještě jste mi neprozradil, jakýý byl ten váš dobrý skutek. Či jste říkal, že jste jich vykonal víc než jeden?“ ptal se jeho společník, když si navršil na talíř malou karmínovou pyramidu zralých jahod a posněžil je bílým cukrem z dírkované lžičky lasturovitého tvaru.

„Vám to mohu vyprávět, Harry. Nikomu jinému bych to vyprávět nemohl. Někoho jsem ušetřil. Zní to domýšlivé, ale vy chápete, jak to myslím. Byla tuze krásná a podivuhodně podobná Sibyle Vaneové. To mě k ní, myslím, poprvé přivábilo. Pamatujete se přece na Sibylu, viďte? Jak se to už zdá dávno! Nu, Hetty není ovšem z našich kruhů. Je to prosté vesnické děvčátko. Ale já ji měl doopravdy rád. Vím docela jistě, že jsem ji měl rád. Po celý ten podivuhodný květen, který letos máme, jsem za ní dvakrát až třikrát týdně dojížděl. Včera jsem se s ní setkal v malém ovocném sadě. Do vlasů jí pořád padaly jabloňové plátky a ona se smála. Dnes ráno za úsvitu jsme spolu měli utéci. A já se najednou rozhodl, že od ní odejdu, dokud je to pořád takový kvítek, jako když jsem ji našel.“

„A ten citový zážitek byl pro vás tak nový, že vás vzrušil jako skutečná rozkoš, Doriane, to si dovedu představit,“ přerušil ho lord Henry. „Ale mohu tu idylku dovyprávět za vás. Dal jste jí dobrou radu a zlomil jste jí srdce. A tím jste zahájil svou nápravu.“

„Vy jste hrozný člověk, Harry! Nesmíte říkat takovéhle příšerné věci. Hetty nemá zlomené srdce. Ovšemže plakala a tak podobně. Ale není poznamenána žádným zneuctěním. Může žít dál, jako Perdita, v té své zahrádce plné máty a měsíčků.“

„A plakat pro nevěrného Florizela,“ řekl lord Henry se smíchem, pohodlně se usazuje v židli. „Můj drahý Doriane, vy máte pozoruhodně dětinské nápady. Copak si myslíte, že teď se to děvče ještě někdy spokojí s někým ze své společenské vrstvy? Jednoho dne ji patrně provdají za nějakého surového povozníka nebo rozšklebeného pacholka. Jenže to, že se setkala s vámi a milovala vás, ji naučí opovrhovat vlastním manželem, a bude nešťastná. Nemohu říct, že bych se z mravního hlediska nějak zvlášť příznivě díval na to vaše veliké sebezapření. I na první pokus je to ubohé. Ostatně, jak můžete vědět, že právě teď nepluje Hetty v nějakém hvězdami ozářeném mlýnském náhonu, obklopena něžnými lekníny jako Ofélie?“

„Tohle nesnáším, Harry. Nejdřív se všemu vysmíváte a pak naznačujete nejvážnější tragédie. Teď mě mrzí, že jsem vám to vyprávěl. Je mi úplně jedno, co vy tomu říkáte. Vím, že jsem jednal správně. Chudák Hetty! Když jsem dnes ráno jel kolem jejich statku, zahlédl jsem její bílou tvář v okně, vypadala jako snítka jasmínu. Už o tom nemluvme a nesnažte se mě přesvědčit, že první dobrý skutek, který jsem po letech vykonal, první troška sebeobětování, jaké jsem vůbec okusil, je vlastně hřích. Chci být lepší. Budu lepší. Povídejte mi o sobě. Co se děje v Londýně? Řadu dní jsem už nebyl v klubu.“

„Lidé pořád přetřásají zmizení chudáka Basila.“ „Byl bych myslel, že tohle je brzy omrzí,“ řekl Dorian s lehkým zamračením a nalil si trochu vína.

„Můj drahý hochu, vždyť se o tom mluví teprve šest neděl, a britská veřejnost by nevydržela takové duševní vypětí, aby měnila náměty hovorů víckrát než jednou za tři měsíce. I tak měla v poslední době veliké štěstí. Byl tu můj rozvod a pak sebevražda Alana Campbella. A teď záhadné zmizení umělce. Scotland Yard vytrvale tvrdí, že ten muž v šedivém ulstru, který odjel devátého listopadu půlnočním vlakem do Paříže, byl chudák Basil, ale francouzská policie prohlašuje, že Basil vůbec do Paříže nedorazil. Asi tak do čtrnácti dnů se patrně dozvíme, že ho viděli v San Francisku. Je to zvláštní, ale o každém, kdo zmizí, se říká, že ho viděli v San Francisku. To musí být rozkošné město a musí mít všechnu přitažlivost onoho světa.“

„Co vy myslíte, že se stalo s Basilem?“ ptal se Dorian, zvedaje svou číši burgundského proti světlu a podivuje se v duchu, že o tom dokáže hovořit tak klidně.

„Nemám ani nejmenší tušení. Jestli si Basil vzal do hlavy, že se bude schovávat, mně po tom nic není. Jestli je mrtev, nechci na něho myslet. Smrt je to jediné, co mě vždycky děsí. Nenávidím ji.“

„Proč?“ řekl unaveně mladý muž.

„Protože,“ pravil lord Henry, zvedaje si k nosu zlaté mřížkování otevřené krabičky s vonnou solí, „dnes může člověk přežít všechno, jenom ne smrt. Smrt a vulgárnost, to jsou dvě jediné skutečnosti devatenáctého století, které nelze oddiskutovat. Vypijme si kávu v hudebním salónku, Doriane. Musíte mi zahrát Chopina. Muž, s kterým utekla moje žena, hrál Chopina znamenitě. Chudinka Victoria! Měl jsem ji moc rád. Bez ní je v domě dost pusto. Manželství je ovšem jenom návyk, špatný návyk. Jenomže člověk lituje i ztráty svých nejhorších návyků. Ba, po těch se mu stýská snad nejvíc. Vždyť jsou tak podstatnou součástí vlastní osobnosti!“

Dorian neřekl nic, vstal od stolu a šel do vedlejšího pokoje. Tam usedl k pianu a těkal prsty po bílé a černé slonovině kláves. Když byla přinesena káva, přestal hrát, pohlédlna lorda Henryho a pravil: „Napadlo vás někdy, Harry, že byt Basil třeba zavražděn?“

Lord Henry zívl. „Basil byl velmi oblíben a vždycky nosil laciné hodinky. Tak proč by ho byl někdo zavraždil? Nebyl dost chytrý, aby měl nepřátele. Měl ovšem podivuhodný malířský talent. Ale člověk může malovat jako Velázquez, a přitom být hloupý až hrůza. A Basil byl ve skutečnosti dost hloupý. Jen jednou probudil můj zájem, a to když mi před lety vyprávěl, jak bezúzdně vás zbožňuje a že jste převládajícím motivem jeho umění.“

„Já jsem měl Basila velmi rád,“ řekl Dorian a v hlase mu zazněl smutek. „Ale copak se neříká mezi lidmi, že byl zavražděn?“

„No, některé noviny to říkají. Ale mně se to vůbec nezdá pravděpodobné. Vím, že jsou v Paříži hrozná místa, ale Basil nepatřil k lidem, kteří tam chodí. Nebylo v něm ani trochu zvědavosti. To byla jeho největší chyba.“

„Co byste řekl, Harry, kdybych se Vám přiznal, že jsem Basila zavraždil já?“ řekl mladší muž. A zahleděl se po těch slovech napjatě na lorda Henryho.

„Řekl bych, kamaráde, že se nutíte do role, která vám nesedí. Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Spáchat vraždu, k tomu vy nemáte předpoklady, Doriane. Je mi líto, jestli tímhle tvrzením zraňuji vaši ješitnost, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Zločin patří výhradně k nižším vrstvám. Já je za to ani v nejmenším nekárám. Dovedu si představit, že zločin pro ně znamená to, co pro nás znamená umění, prostě způsob, jak si opatřit neobyčejné vzrušení.“

„Způsob, jak si opatřit vzrušení? Tak vy si myslíte, že člověk, který jednou spáchal vraždu, může se třeba téhož zločinu dopustit znovu? To mi neříkejte.“

„Ach, cokoli se změní v rozkoš, když to děláme příliš často,“ zvolal se smíchem lord Henry. „To je jedno z nejzávažnějších tajemství života. Řekl bych však, že vražda je vždycky přehmat. Člověk by nikdy neměl dělat nic, o čem nemůže rozprávět po večeři. Ale nestarejme se už o chudáka Basila! Rád bych uvěřil, že vážně skončil tak romanticky, jak naznačujete; ale nemohu tomu uvěřit. Nejspíš vypadl z nějakého omnibusu do Seiny a průvodčí ten skandál ututlal. Ano, takový konec si u něho dovedu představit. Vidím ho, jak teď leží na zádech na dně té kalně zelené vody, nad ním plují lodi s nákladem a ve vlasech se mu zachycují dlouhé vodní řasy. Víte, nemyslím, že by byl ještě vytvořil víc dobrých věcí. V posledních deseti letech to šlo s jeho malováním hodně z kopce.“

Dorian zhluboka vydechl a lord Henry přešel přes pokoj a začal hladit po hlavičce zvláštního javánského papouška; byl to veliký pták s šedým peřím a růžovým chocholem i ocasem a pohupoval se na bambusovém bidélku. Když se ho ty pěstěné prsty dotkly, spustil bílá, korovitě vrásčitá víčka přes černé, jakoby skleněné oči a začal se kolébat dopředu a dozadu.

„Ano,“ pokračoval Henry, obraceje se a vytahuje z kapsy kapesník, „s jeho malováním to šlo tuze z kopce. Jako by bylo něco ztratilo. Ztratilo ideál. Když jste vy dva přestali být velkými přáteli, on přestal být velkým umělcem. Co vás vlastně rozloučilo? Asi vás nudil. Jestli to bylo takhle, pak vám nikdy neodpustil. Takoví bývají nudní lidé. Mimochodem, co se stalo s tím podivuhodným portrétem, který vám namaloval? Myslím, že jsem ho od té chvíle, kdy ho dokončil, už jakživ neviděl. Aha, už si vzpomínám; říkal jste mi před lety, že jste ho poslal do Selby a že ho cestou někam zašantročili nebo ukradli. Nikdy jste ho nedostal zpátky? To je škoda. Bylo to opravdu mistrovské dílo. Pamatuji se, že jsem je chtěl koupit. Škoda, že jsem to neudělal. Bylo z nejlepšího Basilova údobí. Pak už představovala jeho práce jenom tu pozoruhodnou směs špatné malby a dobrých úmyslů, jaká dává člověku vždycky právo na titul reprezentativního britského umělce. Pátral jste po tom obraze inzerátem? To jste měl.“

„Už ani nevím,“ řekl Dorian. „Asi ano. Ale já ho vlastně neměl nikdy rád. Lituji, že jsem Basilovi tehdy stál modelem. Vzpomínám na ten portrét s odporem. Proč o něm mluvíte? Připomínal mi ty zvláštní verše z jedné hry - z Hamleta tuším. Jak jenom zněly? ... jako obraz zármutku, tvář bez srdce. Ano, takový byl ten obraz.“

Lord Henry se zasmál. „Když člověk bere život umělecky, je jeho srdcem mozek,“ odpověděl a sklesl do lenošky.

Dorian Gray potřásl hlavou a vyloudil z piana několik měkkých akordů. „Jako obraz zármutku,“ opakoval, „tvář bez srdce.“

Starší muž se v lenošce opřel zády a hleděl na něho přivřenýma očima. „Mimochodem, Doriane,“ řekl po chvilce ticha, „jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši - jak zní ten citát? -. a na duši škodu utrpí?“

Hudba skončila disharmonií a Dorian sebou trhl a vytřeštil na přítele oči. „Próč se mne na to ptáte, Harry?“

„Zeptal jsem se na to, kamaráde,“ řekl lord Henry, zvedaje udiveně obočí, „protože jsem se domníval, že mi na to můžete odpovědět. Jenom proto. Minulou neděli jsem kráčel Hyde Parkem a nedaleko Marble Arch stál hlouček ošuměle vyhlížejících lidí, kteří naslouchali jakémusi obyčejnému pouličnímu kazateli. Když jsem šel kolem, zaslechl jsem, jak se ten ječící člověk zrovna na tohle ptá svých posluchačů. Působilo to na mě dost dramaticky. Londýn je velmi bohatý na takovéhle prapodivné dojmy. Deštivá neděle, nerudný křesťan v gumáku, kroužek chorobně bílých tváří pod děravou střechou kapajících deštníků a taková podivuhodná věta, vypálená do vzduchu z vřískajících hysterických rtů - svým způsobem to bylo tuze pěkné, docela sugestivní. Napadlo mě, že bych měl tomu prorokovi říct, že duši má umění, a nikoli člověk. Ale asi by mi byl bohužel nerozuměl.“

„Nemluvte tak, Harry. Duše, to je strašlivá skutečnost. Dá se koupit, prodat, směnit. Dá se zahubit, nebo povznést k dokonalosti. Každý z nás má v sobě duši. Vím to.“

„A jste si tím docela jist, Doriane?“

„Docela.“

„Pak je to jistě pouhá iluze. Nic z toho, o čem jsme naprosto přesvědčeni, není nikdy pravda. To je neštěstí víry a lekce lásek. Tváříte se zamyšleně. Nebuďte tak vážný! Co je vám nebo mně do pověr těchto dob? Ne, my jsme se zřekli víry v duši. Zahrajte mi něco. Zahrajte mi nějaké nokturno, Doriane, a tiše mi při tom vypravujte, jak jste si uchoval mládí. Musíte znát nějaké tajemství. Jsem jen o deset let starší než vy, a už mám vrásky a jsem sešlý a žlutý. Vy jste opravdu podivuhodný člověk, Doriane. Jakživ jste nevypadal tak kouzelně jako dnešní noci. Připomínáte mi ten den, kdy jsem vás viděl poprvé. Byl jste dost neukázněný, velmi ostýchavý a naprosto výjimečný. Změnil jste se od té doby, ovšem, ale nikoli co do vzhledu. Přál bych si, abyste mi prozradil to své tajemství. Abych mohl získat zpátky mládí, udělal bych všechno na světě, jen kdybych nemusel cvičit, časně vstávat a chovat se důstojně. Mládí! Tomu se nevyrovná pranic. Jaký nesmysl mluvit o nevědomosti mládí! Jediní lidé, jejichž názorům teď naslouchám s úctou., jsou lidé mnohem mladší než já. Mám dojem, že jdou přede mnou. Život jim zjevil své nejnovější divy. Pokud jde o starce, těm vždycky odporuji. To dělám ze zásady. Když se jich zeptáte, jaký názor mají na něco, co se přihodilo včera, slavnostně pronesou názory běžné v roce osmnáct set dvacet, kdy lidé nosili vysoké nákrčníky, všemu věřili a naprosto nic nevěděli. To je líbezné, to, co hrajete! Rád bych věděl, jestli to Chopin opravdu skládal na ostrově Mallorca, když mu kolem vily kvílelo moře a na oknech se rozstřikovala slaná pěna. Je to nádherně romantické. Jaké je to požehnání, že ještě máme jedno umění, které nic nenapodobuje. Nepřestávejte hrát. Potřebuji dnes hudbu. Představuji si, že jste mladý Apollo a já že jsem Marsyas, který vám naslouchá. I já mám své smutky, Doriane, o nichž ani vy nic nevíte, Tragédie stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že je mladý. Někdy jsem tak upřímný, že mě to až ohromuje. Ach, Doriane, vy jste tak šťastný! Vy máte tak báječný život! Ze všeho jste se zhluboka napil. Vylisoval jste si hrozny přímo v ústech. Nic vám nezůstalo skryto. A všechno to pro vás neznamenalo víc než zvuky hudby. Neponičilo vás to. Stále jste to vy.“

„Už to nejsem já, Harry.“

„Ale ano, jste to vy. Rád bych věděl, jaký bude váš další život. Nezkazte si ho odříkáním. Zatím jste vzorně dokonalý. Nic z té dokonalosti neubírejte. Teď jste naprosto bez kazu. Nemusíte vrtět hlavou, víte sám, že jste bez kazu. Ostatně, neklamte se, Doriane. Život se nedá řídit vůli nebo předsevzetími. Život je otázka nervů, žilek a ponenáhlu budovaných komůrek, v nichž se ukrývá myšlenka a sní vášeň. Můžete si nakrásně představovat, že jste v bezpečí, a myslet si, že jste silný. Ale náhodný barevný odstín v pokoji nebo na jitřním nebi, zvláštní voňavka, kterou jste kdysi miloval a jež vyvolává prchavé vzpomínky, řádek ze zapomenuté básně, na který jste znova narazil, pár taktů z melodie, kterou už dávno nehrajete, - na takových věcech, to vám říkám, Doriane, závisí náš život. Kdesi o tom píše Browning; naše smysly si je pro nás vymýšlejí. Jsou chvíle, kdy mě zčistajasna ovane svou vůní Hlas blanc, a já musím znovu prožít nejpodivnější měsíc svého života. Kéž bych si mohl vyměnit místo s vámi, Doriane! Svět na nás oba reptal, ale vás stále zbožňuje. A stále vás bude zbožňovat. Jste symbolem toho, co tato doba hledá a co, jak se obává, našla. Jsem tak rád, že jste nikdy nic nevykonal, že jste jakživ nevytesal žádnou sochu, nenamaloval žádný obraz, že jste nevytvořil nic mimo okruh svého nitra. Vaším uměním je život. Sám sebe jste zhudebnil. Vašimi sonety jsou vaše dny.“

Dorian vstal od piana a prohrábl si rukou vlasy. „Ano, mám báječný život,“ zašeptal, „ale už tak žít nebudu, Harry. A nesmíte mi skládat ty své přemrštěné poklony. Vždyť o mně nevíte všechno. Kdybyste to věděl, myslím, že i vy byste se ode mne odvrátil. Vy se tomu smějete. Nesmějte se!“

„Proč jste přestal hrát, Doriane? Vraťte se k pianu a zahrajte mi ještě jednou to nokturno. Podívejte se na tu medově zbarvenou lunu, jež visí v temném vzduchu. Čeká, abyste ji očaroval, a když budete hrát, sestoupí blíž k zemi. Nechcete? Pojďme tedy do klubu. Dnes je rozkošný večer a musíme ho rozkošně zakončit. U 'Whitea' je někdo, kdo si nesmírně přeje vás poznat, - mladý lord Poole, nejstarší syn Bournemouthův. Napodobuje už vaše vázanky a prosil mě, abych vám ho představil. Je tuze roztomilý a hodně mi připomíná vás.“

„To doufám ne,“ řekl Dorian se smutným pohledem. „Alc dneska jsem unaven, Harry. Nepůjdu už do klubu. Je skoro jedenáct, chci jít brzy spát.“

„Nechoďte ještě. Jakživ jste nehrál tak dobře jako dnes večer. Ve vašem přednesu bylo cosi podivuhodného. Byl výrazově bohatší než kdy jindy.“

„To proto, že se hodlám polepšit,“ odvětil Dorian s úsměvem. „Už teď jsem trošku jiný.“

„Pro mě nemůžete být jiný, Doriane,“ řekl lord Henry. „My dva budeme vždy přáteli.“

„A přece jste mi kdysi otrávil duši jednou knihou. To bych vám neměl odpustit. Slibte mi, Harry, že tu knihu už nikdy nikomu nepůjčíte. Je škodlivá.“

„Vy začínáte opravdu moralizovat, drahý hochu. Brzy se budete chovat jako ti, co se obrátili na víru, a jako kazatelé Armády spásy a budete lidi varovat před všemi hříchy, kterých jste se sám už nabažil. To nedělejte, na to jste příliš půvabný. Nemá to ostatně žádný smysl. Vy a já jsme prostě to, co jsme, a budeme to, co budeme. A pokud jde o tu knihu otravující duše, nic takového neexistuje. Umění nemá na naše činy žádný vliv. Úplně rozkládá touhu po činnosti. Je velkolepě neplodné. Knihy, kterým svět říká nemorální, to jsou knihy, jež světu předvádějí jeho vlastní hanebnost. Toť vše. Ale o literatuře se bavit nebudeme. Přijďte ke mně zítra. Chci se v jedenáct trochu projet. Mohli bychom si vyjet spolu a potom vás vezmu na oběd k lady Branksomcové. Je to kouzelná žena a ráda by se s vámi poradila o nějakých gobelínech, které si chce koupit. Přijďte, prosím vás. Nebo půjdeme na oběd k naší malé vévodkyni? Říká, že vás teď ani nezahlédne. Snad vás Gladys už neomr/cla? Myslel jsem si, že to tak dopadne. Její chytrý jazýček dovede jít na nervy. Nu, tak jako tak tu buďte v jedenáct.“

„Opravdu musím přijít, Harry?“

„Ovšem. V parku je teď přelíbezně. Myslím, že takhle nekvctly šeříky od toho roku, kdy jsem vás poznal.“

„Tak dobra, budu u vás v jedenáct,“ řekl Dorian. „Dobrou noc, Harry.“ Když došel ke dveřím, na okamžik zaváhal, jako by chtěl ještě něco říct. Potom si povzdychl a odešel.