< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Byla líbezná noc, tak teplá, že si Dorian přehodil plášť přes ruku a dokonce si ani nezahalil krk hedvábným šálem. Když se loudal domů a kouřil cigaretu, minuli ho dva mladíci ve večerních úborech. Slyšel, jak jeden druhému šeptá: „To je Dorian Gray.“ Vzpomněl si, jak ho těšívalo, když si na něho lidé ukazovali, nebo na něho zevlovali, nebo si o něm povídali. Teď už je zvukem vlastního jména znechucen. Půvab té vesničky, kde poslední dobou tak často pobýval, byl především v tom, že ho tam nikdo neznal. Dívce, kterou zvábil, aby ho milovala, mnohokrát opakoval, že je chudý, a ona mu věřila. Jednou jí řekl, že je špatný člověk, a ona se mu vysmála a odpověděla, že špatní lidé jsou vždycky velmi staří a velmi oškliví. Jak se dovedla smát! Jako když zpívá drozd. A jak byla hezká v bavlněných šatech a s velikými širáky! Nic neznala, ale měla všechno, co on už ztratil.

Když přišel domů, zastal sluhu ještě vzhůru. Poslal ho spát, natáhl se na pohovku v knihovně a začal přemýšlet o lecčems, co mu řekl lord Henry.

Je to vskutku pravda, že se člověk nikdy nemůže změnit? Cítil nezkrotnou touhu po neposkvrněné čistotě svého jinošství - po tom jinošství bílém jako růže, jak to kdysi řekl lord Henry. Věděl, že se pošpinil, že si mysl přesytil zkažeností a obraznost naplnil hrůzou; že měl na jiné špatný vliv a že mu to působilo strašné potěšení; že z životů, jež se setkaly s jeho životem, uvrhl do hanby právě ty nejbezúhonnější a nejslibnější. Ale což je to všechno neodčinitelné? Což mu nezbývá žádná naděje?

Bože, jak nestvůrný byl ten okamžik pýchy a žádostivosti, kdy se modlil, aby tíhu jeho dní nesl portrét a on aby si uchoval nezkalený lesk věčného mládí! To zavinilo celý jeho pád. Lépe by pro něho bylo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak má znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Na stole stálo pozoruhodně vyřezávané zrcadlo, jež mu už před tolika lety daroval lord Henry, a kupidové s bílými údy se smáli na jeho rámu jako za stará. Dorian je zvedl, stejně jako v oné hrůzné noci, kdy zpozoroval první změnu na osudném obraze, a divokýma zaslzenýma očima pohlédl do jeho lesklého štítu. Jednou dávno mu kdosi, kdo ho strašně miloval, napsal bláznivé psaní, končící modlářskými slovy: „Svět se změnil, vždyť vy jste stvořen ze slonoviny a ze zlata. Křivky vašich rtů přepisují dějiny.“ Ty věty se mu teď vynořily v paměti a znovu a znovu si je opakoval. Pak pocítil ke své krásné tváň odpor, mrštil zrcadlem o podlahu a rozdupal je podpatkem na stříbrné střepy. To vlastní krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho, mohl být jeho život bez poskvrny. U něho je krása stejně jen maska, mládí jen šalba. A co je i to nejlepší mládí? Zelený, nezralý čas, čas mělkých rozmarů a neduživých nápadů. Proč jen nosí jeho livrej? Vždyť mládí ho zkazilo.

Lépe je nemyslet na minulost. Tu nelze ničím změnit. Na sebe musí myslit, na svou budoucnost. Jamese Vanea skrývá bezejmenný hrob na hřbitově v Selby. Alan Campbell se jedné noci zastřelil ve své laboratoři, ale tajemství, které byl přinucen poznat, neprozradil. Všechen ten rozruch nad zmizením Basila Hallwarda brzy pomine. Vždyť už teď se ztrácí. Odtud mu vůbec nehrozí nebezpečí. Smrt Basila Hallwarda vlastně ani příliš netíží jeho mysl. Sužuje ho to živoucí umírání jeho duše. Basil namaloval portrét, který mu přinesl zmar. To malíři odpustit nemohl. Všechno zavinil ten portrét. Basil mu řekl nesnesitelné věci, ale on je přece trpělivě snesl. K té vraždě došlo jen v okamžitém šílenství. Co se Alana Campbella týče, to byla jeho věc, že spáchal sebevraždu. Sám se k tomu odhodlal. S tím nemá Dorian nic společného.

Nový život! To je jeho přání. Na ten čeká. A jistě ho už zahájil. Vždyť se bezesporu zachoval šetrně k jedné nevinné bytosti. A nikdy už nebude nevinnost uvádět v pokušení. Bude dobrý.

Když pomyslil na Hetty Mertonovou, napadlo ho, zda se portrét v zamčené místnosti nezměnil. Jistě už není tak hrozný jako dřív. A kdyby teď žil Dorian čistým životem, snad by mohl z té tváře vypudit všechny známky zlých vášní. Snad už teď jsou ty známky zla ty tam. Půjde se podívat.

Zvedl se stolu lampu a plížil se nahoru. Když odstraňoval z dveří závoru, mihl se mu podivuhodně mladistvou tváří radostný úsměv a na okamžik mu setrval na rtech. Ano, bude dobrý, a ta ohyzdná věc, kterou kdysi ukryl, mu přestane nahánět hrůzu. Měl pocit, jako by už teď byl zbaven toho břemene.

Klidně vešel dovnitř, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku, a stáhl s portrétu purpurový závěs. Z úst se mu vydral bolestný a rozhořčený výkřik. Neviděl žádnou změnu, až na to, že oči se teď dívaly zchytrale a kolem úst se křivila vráska pokrytectví. Obraz byl stále odporný - ba, možno-li, odpornější než dřív - a šarlatové krůpěje, jimiž byla potřísněna ruka, mu připadaly jasnější a podobnější krvi právě prolité. Pak se zachvěl. Což vykonal svůj jediný dobrý skutek opravdu jen z ješitnosti? Či z dychtivosti po neznámém vzrušení, jak s posměšným smíchem nadhodil lord Henry?

Či z té vášnivé touhy zahrát si nějakou roli, z touhy, jaká nás někdy přiměje k činům ušlechtilejším, než jsme sami? Či snad ze všech těchto pohnutek? A proč je ta rudá skvrna větší, než byla? Zdá se, že se rozlezla po svraštělých prstech jako nějaká hrozná choroba. I na namalovaných nohou je krev, jako by tam byla skapala,- dokonce je i na ruce, která nesvírala nůž! Má se přiznat? Znamená to, že se má přiznat? Udat se a dát se poslat na smrt? Zasmál se. To je obludný nápad. Ostatně, i kdyby se ke všemu přiznal, kdo by mu uvěřil? Po zavražděném není nikde ani stopy. Všechno, co mu patřilo, je zničeno. Sám přece spálil, co bylo dole. Řeklo by se prostě, že zešílel. A kdyby na té historce trval, někam by ho zavřeli... A přece je jeho povinností všechno doznat, nést veřejné zneuctění a veřejně se kát. Je přece Bůh a ten vyzývá lidi, aby se vyznali ze svých hříchů nejen nebi, ale i zemi. Nic z toho, co by mohl udělat, ho neočistí, dokud se nevyzná ze svých hříchů. Ze svých hříchů? Pokrčil rameny. Smrt Basila Hallwarda mu nepřipadala tak závažná. Myslil na Hetty Mertonovou. Vždyť je nespravedlivé to zrcadlo duše, do kterého hledí! Ješitnost? Zvědavost? Pokrytectví? Což v tom jeho sebezapření nebylo nic víc? Jistě v něm bylo víc. Domnívá se aspoň, že bylo. Ale kdo ví... ? Ne. Nic víc v něm nebylo. Jen z ješitnosti se k té dívce zachoval tak šetrně. Jen z pokrytectví si nasadil masku dobroty. Jen ze zvědavosti zkoušel, jak chutná odříkání. Teď to vidí jasně.

Ale ta vražda - cožpak se mu bude celý život věšet na paty? Stále má na něm ležet tíha jeho minulosti? Či se má opravdu přiznat? Nikdy! Svědčí proti němu jen jediný nepatrný důkaz. Ta malba - to je svědectví. Zničí ji! Proč ji tu vlastně nechal tak dlouho? Kdysi mu působilo rozkoš pozorovat ji, jak se mění a stárne. Poslední dobou už takovou rozkoš nepociťuje. V noci kvůli tomu plátnu často bdí. A když není doma, mívá hrůzu, aby je nespatřily cizí oči. Vneslo zádumčivost do jeho zálib. Pouhá vzpomínka na ně mu zničila mnohý okamžik radosti. Chová se k němu jako svědomí. Ano, je to jeho svědomí. Zničí je.

Rozhlédl se a uzřel nůž, kterým probodl Basila Hallwarda. Mnohokrát už ho čistil, až na něm nezbyla ani poskrvnka. Třpytil se a leskl. Tak jako zahubil malíře, zahubí teď malířovo dílo a vše, co to dílo znamená. Zahubí minulost, a až bude minulost mrtvá, on bude volný. Zahubí ten obludný život duše, a bez jeho ohavných výstrah on bude žít v klidu. Uchopil nůž a probodl jím obraz.

Bylo slyšet výkřik a zadunění. Ve výkřiku zazněl takový děs ze smrti, že sluhové se s leknutím probudili a vyklouzli ze svých pokojů. Dva páni, kráčející dole po náměstí, se zastavili a zvedli oči k tomu velkému domu.

Pak šli dál, dokud nepotkali policistu, a vrátili se s ním. Policista několikrát zazvonil, ale nikdo nepřišel otevřít. Až na světlo v jednom z nejhořejších oken bylo v celém domě tma. Po chvíli strážník odešel, postavil se do sousedního portálu a vyčkával.

„Čí je to dům, konstáble?“ ptal se starší z pánů.

„Pana Doriana Graye, pane,“ odvětil policista.

Páni se na sebe podívali, ušklíbli se a vykročili. Jeden z nich byl strýc sira Henryho Ashtona.

Uvnitř v domě, v křídle pro personál, hovořili spolu tichým šepotem polooblečení sluhové. Stará paní Leafová plakala a lomila rukama. Francis byl smrtelně bledý.

Asi po čtvrthodině si přibrali kočího a jednoho lokaje a kradli se nahoru. Zaklepali, ale neozvala se žádná odpověď. Zavolali. Všude bylo ticho. Nakonec, po marných pokusech vypáčit dveře, vylezli na střechu a spustili se na balkón. Dveře lehce povolily; zástrčky na nich byly už staré.

Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.

< Назад  |  Дальше >