< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Jednou odpoledne, o měsíc později, si Dorian Gray hověl v přepychové lenošce v malé knihovně lorda Henryho v Mayfairu. Byla to svým způsobem přerozkošná místnost s vysokým dubovým obložením olivové barvy, s krémovým vlyscm a krémovými štukaturami na stropě a s plstěným cihlovým kobercem, po němž byly rozházeny hedvábné perské předložky s dlouhými třásněmi. Na malém stolku z atlasového dřeva stála soška od Clodiona a vedle ní ležel výtisk knížky Les Cent Nouvellcs, ktcrý svázal Clovis Evc pro Markétu z Valois; byly na něm erb ze zlatého prášku sedmikrásky, jež si královna zvolila za svůj znak. Na římse krbu bylo rozestaveno několik velkých džbánů z modrého porcelánu s pestrobarevnými tulipány a skrze malé okenní tabulky, zasazené do olova, proudilo dovnitř meruňkové světlo letního londýnského dne. Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času. A tak se chlapec tvářil dost mrzutě, když lhostejnými prsty listoval v bohatě ilustrovaném vydání Manon Lescaut, jež objevil v jedné z přihrádek knihovny. Pravidelné, jednotvárné tikání hodin ho rozčilovalo. Jednou či dvakrát už pomyslil na odchod.

Posléze zaslechl kroky z chodby a otevřely se dveře. „Vy ale jdete pozdě, Harry!“ zabručel.

„To bohužel není Harry, pane Grayi,“ odpověděl mu pronikavý hlas.

Rychle se ohlédl a vyskočil. „Prosím za prominutí. Myslel jsem...“

„Myslel jste, že je to můj manžel. Ale je to jen jeho žena. Musíte dovolit, abych se vám představila sama. Vás už znám docela dobře z fotografií. Manžel jich má, tuším, sedmnáct.“

„Sedmnáct snad ne, lady Wottonová.“

„No tak tedy osmnáct. A tuhle večer jsem vás s ním viděla v opeře.“ Když mluvila, nervózně se smála a dívala se na něho těkavýma pomněnkovýma očima. Byla to zvláštní žena; její šaty vždycky vypadaly, jako by byly navrženy v záchvatu zuřivosti a oblečeny za bouře. Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. Snažila se vypadat malebně, ale dokázala vždycky jenom to, že byla neupravená. Jmenovala se Victoria a pořád chodila do kostela; to byla u ní úplná mánie.

„To asi na 'Lohengrinovi' že, lady Wottonová?“

„Ano. Na miloučkém 'Lohengrinovi'. Já mám Wagnerovu hudbu raději než kteroukoli jinou. Je tak hlasitá, že si člověk při ní může pořád povídat, a ostatní lidé nemohou slyšet, co se říká. To je velikánská výhoda, nemyslíte, pane Grayi?“

Zase jí vyrazil z tenkých rtů ten nervózní, přerývaný smích, a její prsty si začaly hrát s dlouhým želvovinovým nožem na papír.

Dorian se usmál a zavrtěl hlavou. „To si bohužel nemyslím, lady Wottonová. Já při hudbě nikdy nemluvím - aspoň ne při dobré hudbě. Když slyšíme špatnou hudbu, pak ovšem máme povinnost přehlušit ji hovorem.“

„A, to je Harryho názor, viďte, pane Grayi? Vždycky slýchám Harryho názory od jeho přátel. To je taky jediná možnost, jak se je dovím. Ale nesmíte si myslet, že nemám ráda dobrou hudbu. Mám ji strašně ráda, ale mám z ní strach. Probouzí ve mně příliš romantické nálady. Zbožňuji prostě pianisty - někdy dva současně, jak říká Harry. Nevím, co to v nich je. Třeba je to tím, že jsou to cizinci. Všichni jsou cizinci, viďte? I z těch, co se narodili v Anglii, se po čase stanou cizinci, viďte? To je od nich tuze chytré a je to taková poklona pro umění. Tím právě je tak světové, viďte? Vy jste ještě nebyl na žádném mém večírku, že ne, pane Grayi? Musíte někdy přijít. Nemohu si dovolit orchideje, ale zato nešetřím na cizincích. Ti vám vnesou do pokoje takovou malebnost. Ale už je tu Harry! Harry, hledala jsem tě, protože jsem se tě chtěla na něco zeptat - už nevím, co to bylo - a našla jsem tu pana Graye. Moc příjemně jsme si popovídali o hudbě. Máme na ni docela stejné názory. Ne, spíš myslím, že na ni máme názory úplně opačné. Ale pan Gray je ohromně milý. Jsem tak ráda, že jsem ho poznala.“

„To mě těší, miláčku, to mě tuze těší,“ řekl lord Henry, zvedaje temné půlměsíčkové obočí a hlede na oba dva s pobaveným úsměvem. „Je mi moc líto, že jsem se opozdil, Doriane. Šel jsem se poohlédnout po kousku starého brokátu do Wardour Street a musel jsem kvůli němu celé hodiny smlouvat. Dneska vědí lidé o všem, jakou to má cenu, ale o ničem, jakou to má hodnotu.“

„Já musím bohužel jít,“ zvolala lady Wottonová a vpadla do trapného mlčení svým nenadálým bláznivým smíchem. „Slíbila jsem vévodkyni, že se s ní projedu. Sbohem, pane Grayi. Sbohem, Harry. Večeříš bezpochyby mimo dům. Já taky. Snad se uvidíme u lady Thornburyové.“

„Patrně, drahoušku,“ řekl lord Henry, zavíraje za ní dveře, když, podobna rajce, která byla celou noc někde na dešti, vyběhla z pokoje a zůstala po ní jen slabounká vůně červeného jasmínu. Pak si zapálil cigaretu a uvelebil se na pohovce. „Nikdy si neberte ženu se slámovými vlasy, Doriane,“ řekl, když několikrát vyfoukl kouř.

„Proč ne, Harry?“

„Protože ty jsou hrozně sentimentální.“

„Ale já mám rád sentimentální lidi.“

„Nežeňte se vůbec, Doriane. Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“

„Já se asi neožením, Harry. Jsem totiž přespříliš zamilován. To je přece jeden z vašich aforismů. Já ho provádím v praxi, jako všecko, co říkáte.“

„Do kohopak jste zamilován?“ ptal se lord Henry po chvilce ticha.

„Do jedné herečky,“ řekl Dorian Gray a začervenal se.

Lord Henry pokrčil rameny. „To je dost otřepaný debut.“

„Kdybyste ji viděl, tak byste to neříkal, Harry.“

„Kdo je to?“

„Jmenuje se Sibyla Vaneová.“

„O té jsem jakživ neslyšel.“

„Nikdo o ní neslyšel. Ale jednou se o ní doví celý svět. Je geniální.“

„Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představuji vítězství ducha nad morálkou.“

„Harry, jak můžete takhle mluvit?“

„To je čirá pravda, milý Doriane. Zabývám se právě rozborem žen, a tak bych to snad měl vědět. Není to tak neprobadatelný námět, jak jsem myslel. Přicházím na to, že konec konců existují jen dva druhy žen: bezbarvé a kolorované. Ty bezbarvé jsou velmi užitečné. Chcete-li získat úctyhodnou povést, jdete s nimi prostě na večeři. Ty druhé jsou velmi půvabné. Ale dělají jednu chybu: malují se, když chtějí vypadat mladě. Naše babičky se malovaly, když chtěly mluvit duchaplně. Rouge a esprit chodívaly ruku v ruce. To je teď dávno to tam. Dneska stačí ženě ke spokojenosti, když dokáže vypadat o deset let mladší než její vlastní dcera. Co se zábavnosti týče, je v Londýně jenom pět žen, s kterými stojí za to mluvit, a dvě z nich nelze pustit do slušné společnosti. Ale povezte mi něco o tom svém géniovi. Jak dlouho už ho znáte?“

„Harry! Vaše názory mě děsí.“

„Z toho si nic nedělejte. Jak dlouho ji už znáte?“

„Asi tři neděle.“

„A kde jste ji objevil?“

„Budu vám to vypravovat, Harry, ale musíte se snažit mě pochopit. Však by se to všechno stejně nebylo stalo, kdybych se nebyl seznámil s vámi. Vy jste mě naplnil divokou touhou poznat život. V těch dnech po našem seznámení jsem měl dojem, že mi cosi buší v žilách. Když jsem se potuloval po Hyde Parku nebo se loudal po Piccadilly, pořád jsem si prohlížel každého, kdo šel kolem, a s šílenou zvědavostí jsem se dohadoval, jaký asi vede život. Někteří z těch lidí mě okouzlovali. Jiní ve mne probouzeli hrůzu. Ve vzduchu byl jakýsi úžasný jed. A já dychtil po nějakém vzrušení... Zkrátka jednou večer, asi v sedm hodin, jsem se rozhodl, že se vydám za nějakým dobrodružstvím. Cítil jsem, že v tom našem šedivém, nestvůrném Londýně s těmi myriádami lidí, s těmi ubohými hříšníky a s těmi skvělými hříchy, jak jste to jednou vyjádřil, musí na mě někde něco čekat. V duchu jsem si maloval tisíce možností. Už pouhá představa nebezpečí ve mně vyvolávala pocit blaha. Vzpomínal jsem si, jak jste mi toho podivuhodného večera, kdy jsme spolu poprvé večeřeli, říkal, že to pravé tajemství života je v hledání krásy. Nevím, co jsem očekával, ale vyšel jsem z domu a zamířil na východ k periférii. Brzy jsem začal bloudit v labyrintu špinavých uliček a ponurých náměstí bez kousku zeleně. Asi v půl deváté jsem šel kolem jakéhosi nemožného divadélka s velkými plápolavými světly a křiklavými plakáty. Před vchodem stál ohyzdný žid v tak ohromující vestě, že jsem takovou jakživ neviděl, a kouřil sprostý doutník. Měl mastné, kudrnaté vlasy a ve špinavé náprsence mu zářil obrovský diamant. „Přejete si lóži, mylorde?' ptal se, když mě uviděl, a s úžasně podlízavým výrazem smekl klobouk. Měl v sobě něco, Harry, co mě pobavilo. Byla to hrozná obluda. Vysmějete se mi, ale já šel vážně dovnitř a zaplatil jsem celou guineu za proscéniovou lóži. Dodnes si nedovedu vysvětlit, proč jsem to udělal; ale kdybych to byl neudělal - milý Harry, kdybych to byl neudělal, bylo by mě minulo mé největší milostné dobrodružství v životě. Vidím, že se smějete. To není od vás hezké.“

„Nesměji se, Doriane. Totiž nesměji se vám. Ale neměl byste říkat mé největší milostné dobrodružství v životě. Měl byste říct mé první milostné dobrodružství v životě. Vás bude vždycky někdo milovat a vy budete vždycky zamilován do lásky. Grande passion je výsadou lidí, kteří nemají co dělat. Jedině k tomu jsou na světě Zahálčivé třídy. Nebojte se. Čekají vás báječné zážitky. Tohle je jenom začátek.“

„To si myslíte, že mám tak mělkou povahu?“ ohradil se hněvivě Dorian Gray.

„Ne. Myslím, že máte povahu tak hlubokou.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Drahýv hochu, doopravdy mělcí lidé jsou ti, kteří milují jen jednou v životě. Čemu říkají stálost a věrnost, tomu já říkám buď otupělost získaná zvykem, nebo nedostatek obrazotvornosti. Věrnost je pro citový život tím, čím je důslednost pro život rozumový - prostě přiznáním neúspěchů! Jednou ji musím rozebrat. Je v ní vášeň majetnická. Leccos bychom odhodili, kdybychom se nebáli, že to třeba někdo jiný zvedne. Ale nechci vás přerušovat. Vypravujte dál.“

„Nu, najednou jsem seděl v příšerně soukromé lóžičce a do tváře mi civěla sprostá opona. Vykukoval jsem z úkrytu za závěsy a prohlížel si sál. Výzdoba tam byla křiklavá, samý amórek a roh hojnosti, jako na laciném svatebním dortu. Na balkóne a v parteru bylo poměrně plno, ale dvě ošumělé řady křesel byly docela prázdné a na místech, kterým asi říkají první pořadí, nebyla skoro ani noha. Po sále chodily ženské s pomeranči a zázvorovou limonádou a pořád tam šly na odbyt ořechy.“

„To muselo vypadat zrovna tak jako za zlatých časů britského dramatu.“

„Zrovna tak, pokud já to mohu posoudit; a bylo to velmi skličující. Už jsem se v duchu ptal, co si proboha počnu, když jsem si všiml programu. Co myslíte, Harry, že se hrálo?“

„Nu asi 'Malý blbeček aneb Němý, avšak nevinný'. Takové kousky mívali tuším rádi naši otcové. Čím déle jsem živ, Doriane, tím jasněji cítím, že všechno, co bylo dost dobré pro naše otce, není dost dobré pro nás. V umění jako v politice les grand-péres oni toujours tort..“

„Tahle hra byla i pro nás dost dobrá, Harry. Dávali 'Romea a Julii'. Musím doznat, že mi bylo dost divně při představě, že uvidím Shakespeara v takové žalostné díře. Ale přitom mě to svým způsobem zajímalo. Rozhodl jsem se, že si počkám aspoň na první jednám'. Spustil děsný orchestr, řídil ho mladý Hebrej, který seděl u rozkřapaného piana; to mě málem vyhnalo, ale konečně vytáhli oponu a začali hrát. Romeo byl tlustý starší pán s obočím načerněným korkem, měl chraptivý tragédský hlas a postavu jako pivní sud. Mercutio byl skoro zrovna tak špatný. Toho hrál podřadný komik, který si extemporoval po svém a výborně si rozuměl s parterem. Oba byli stejně groteskní jako scéna, a ta vypadala jako z pouťové boudy. Ale zato Julie! Harry, představte si dívenku, které je sotva sedmnáct, drobný obličejíček jako kvítek, malou řeckou hlavinku s tmavohnědými vlasy spletenými do vrkočů, oči jako fialové studnice vášně, rty jako plátky růže. Byla to nejrozkošnější bytost, jakou jsem kdy v živote viděl. Jednou jste mi řekl, že dojímavost vás nedojímá, ale krása, pouhá krása, že vám může vehnat do očí slzy. Věřte, Harry, já to děvče sotva viděl, tak se mi oči zamžily slzami. A její hlas - jakživ jsem takový hlas neslyšel. Zpočátku byl velmi tichý, s hlubokými hebkými tóny, které jako by jednotlivě zalétaly k sluchu. Pak trochu zesílil a zněl jako flétna nebo vzdálený hoboj. V zahradní scéně v něm znělo všechno to rozechvělé vytrženi, jaké člověk slyší těsně před úsvitem, když zpivajíslavíci. Později zas byly okamžiky, kdy v sobě měl divokou vášnivost houslí. Víte sám, jak hlas dovede vzrušit. Váš hlas a hlas Sibyly Vaneové, na ty dva nikdy nezapomenu. Slyším je, když zavřu oči, a každý říká něco jiného. Nevím, za kterým z nich jít. Jak bych ji mohl nemilovat? Ano, Harry, já ji miluji. Znamená pro mě všechno v živote. Večer co večer se na ni chodím dívat, jak hraje. Jednou večer je to Rosalinda a příště je to Imogena. Vídám ji umírat v přítmí italské hrobky a sát jed ze rtů milencových. Hledívám na ni, jak se potuluje Ardenským lesem, převlečena za hezkého hocha v nohavicích, těsné kazajce a s pěknou čapkou. Bývá šílená a předstupuje před provinilého krále, zdobí ho routou a dává mu ochutnat hořké byliny. Bývá nevinná a žárlivé černé ruce drtí její krk, útlý jako třtina. Už jsem ji viděl ve všech dobách a ve všech kostýmech. Obyčejné ženy nikdy nepůsobí na naši obrazotvornost. Jsou odkázány na své století. Žádným kouzlem se nikdy nepromění. Vyznáme se v jejich myšlení stejně snadno, jako se vyznáme v jejich kloboučcích. Vždycky víme, kde jsou. V žádné z nich není pranic záhadného. Ráno se projíždějí parkem a odpoledne tlachají u čaje. Mají své neměnné úsměvy a své elegantní způsoby. Jsou jedním slovem pochopitelné. Ale herečka! Herečka je docela jiná! Harry, proč jste mi neřekl, že jedině herečka je hodna lásky?“

„Protože jsem jich už tolik miloval, Doriane.“

„Ano, ano, já vím, ta hrůzná stvoření s obarvenými vlasy a zmalovanými tvářemi!“

„Neohrnujte nos nad obarvenými vlasy a zmalovanými tvářemi. někdy mají neobyčejný půvab,“ řekl lord Henry.

„Teď mě mrzí, že jsem vám o Sibyle Vaneové vypravoval.“

„Musel jste mi o ní vypravovat, Doriane. Po celý život mi budete vždycky vypravovat o všem, co děláte.“

„Ano, Harry, myslím, že máte pravdu. Prostě se vám musím svěřovat. Podivně na mě působíte. Kdybych někdy spáchal zločin, přišel bych se k vám vyzpovídat. Vy byste mě pochopil.“

„Lidé jako vy - zjevně životadárné sluneční paprsky - nepáchají zločiny, Doriane. Ale i tak jsem vám velice vděčen za tu poklonu. A teď mi povězte - podejte mi sirky, buďte tak hodný, děkuji - v jakém poméru jste už k Sibyle Vaneové.“

Dorian Gray vyskočil se zardělými lícemi a s planoucíma očima. „Harry! Sibyla Vaneová je pro mě posvátná.“

„Jenom posvátných věcí stojí za to se dotýkat, Doriane,“ řekl lord Henry a v hlase se mu ozval nezvykle tklivý tdn. „Ale pro to se netrapte. Jednoho dne vám patrně patřit bude. Když je člověk zamilován, vždycky klame, zpočátku sám sebe a nakonec vždycky klame ty druhé. Tomu se říká milostný románek. Ale snad jste se s ní alespoň seznámil?“

„Ovšemže jsem se s ní seznámil. Hned první večer, kdy jsem byl v divadle, přišel ten hrůzný starý žid po představení za mnou do lóže a nabízel mi, že mě zavede do zákulisí a představí mi ji. Rozzuřil jsem se na něho a řekl jsem mu, že Julie je už stovky let mrtva a její tělo že leží v mramorové hrobce ve Veroně. Měl myslím dojem, podle toho, jak se tupé a ohromeně tvářil, že jsem vypil příliš mnoho šampaňského nebo něčeho takového.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Pak se mne ptal, jestli píši do nějakých novin. Řekl jsem mu, že je ani nikdy nečtu. Vypadal hrozně zklamaně a svěřil se mi, že všichni divadelní kritici se proti němu spikli a že každý z nich se da koupit.“

„Nedivil bych se, kdyby měl v té věci docela pravdu. Ale podle toho, jak vypadají, soudím, že většinou nemohou přijít nijak draho.“

„Nu, on si zřejmě myslel, že by byli nad jeho prostředky,“ smál se Dorian. „Ale to už v divadle zhasínali svétla a já musel jít. Chtěl, abych ochutnal jakýsi doutník, který rozhodně doporučoval. Odmítl jsem. Nazítří večer jsem tam ovšem přišel zase. Když mě uviděl, udělal hlubokou poklonu a ujišťoval mě, že jsem přeštědrý mecenáš umění. Je to nanejvýš odporná kreatura, ale neobyčejně miluje Shakespeara. Jednou mi řekl, a to s velikou hrdostí, že už pětkrát udělal úpadek, a vždycky jen kvůli tomu bardovi, jak ho vytrvale nazývá. Zřejmě si myslí, že se tím nějak vyznamenal.“

„Ovšemže se tím vyznamenal, drahý Doriane, velice se tím vyznamenal. Většina lidí udělá úpadek, protože investovala spoustu peněz do životní prózy. Zruinovat se kvůli poezii - to mu slouží ke cti. Ale kdy jste poprvé mluvil se Sibylou Vaneovou?“

„Třetí večer. Hrála Rosalindu. Musel jsem tam jít, nemohl jsem si pomoct. Hodil jsem jí květiny a ona se na mě podívala; představoval jsem si aspoň, že se na mě podívala. Ten starý žid byl neodbytný. Byl zřejmé rozhodnut zavést mě dozadu, a tak jsem svolil. To je divné, že jsem se s ní nechtěl seznámit, viďte?“

„Ne, myslím, že není.“

„Proč, milý Harry?“

„To vám povím až někdy jindy. Teď chci slyšet o té dívce.“

„O Sibyle? Ach, byla tak nesmělá a tak laskavá. Má v sobě něco dětského. Oči se jí široce rozevřely ohromným údivem, když jsem jí řekl, co si myslím o tom, jak hraje. Neměla zřejmě ani tušení, jaké má schopnosti. Myslím, že jsme byli oba dost nevózní. Starý žid se šklebil ve dveřích té zaprášené šatny a řečnil o nás obou páté přes deváté, zatímco my stáli a dívali se jeden na druhého jako děti. Umíněně mi říkal mylorde, takže jsem musel Sibylu přesvědčovat, že nic takového nejsem. A ona mi docela prostě řekla: 'Vypadáte spíš jako princ. Musím vám říkat Princ z pohádky. „

„Na mou čest, Doriane, slečna Sibyla umí dělat poklony.“

„Vy ji nechápete, Harry. Dívala se na mě jenom jako na postavu v nějaké hře. O životě neví nic. Žije se svou matkou, uvadlou, unavenou ženou, která tehdy prvního večera hrála v jakémsi ostře červeném župánku lady Capuletovou a která budí dojem, že zažila lepší časy.“

„Ten dojem znám. Skličuje mě,“ zabručel lord Henry, prohlížeje si své prsteny.

„Žiď mi chtěl vypravovat celou její historii, ale já mu řekl, že mě to nezajímá.“

„A dobře jste udělal. V tragédiích druhých lidí je vždycky něco nekonečně ubohého.“

„Jde mi jen a jen o Sibylu. Co na tom, odkud pochází? Od hlavinky až k nožkám je celá dokonale božská. Každý večer se chodím dívat, jak hraje, a ona je každý večer úžasnější.“

„Tak proto teď se mnou nikdy nevečeříte. Já tušil, že za tím vězí nějaký zvláštní románek. Taky že ano. Jenže to není zrovna to, co jsem očekával.“

„Můj milý Harry, vždyť spolu buď obědváme, nebo večeříme den co den a byl jsem s vámi několikrát v opeře,“ řekl Dorian, udiveně otvíraje modré oči.

„Jenže vždycky přijdete hrozně pozdě.“

„Inu, nemohu si pomoct, musím vidět Sibylu hrát,“ zvolal Dorian, „byť jen v jediném dějství. Hladovím po ní. A když pomyslím na tu nádhernou duši, která se skrývá v tom drobném tělíčku ze slonoviny, naplní mě posvátná úcta.“

„Ale dneska se mnou můžete jít na večeři, Doriane, či ne?“

Dorian zavrtěl hlavou. „Dnes večer je z ní Imogena,“ odpověděl, „a zítra večer Julie.“

„A kdypak je z ní Sibyla Vaneová?“

 „Nikdy.“

„To vám blahopřeji.“

„Vy jste hrozný člověk. V ní jsou všechny veliké hrdinky světa zároveň. Ona je víc než jeden člověk. Vy se smějete, ale říkám vám, že má nadání. Já ji miluji a musím dokázat, aby ona milovala mne. Vy znáte všechna tajemství života, poučte mě tedy, jak mám očarovat Sibylu Vaneovou, aby mě milovala. Chci rozžárlit Romea. Chci, aby mrtví milenci z celého světa slyšeli náš smích a zesmutněli. Chci, aby dech naší lásky vzbouřil k vědomí jejich prach a v jejich popelu aby probudil bolest. Můj Bože, Harry, já ji tolik zbožňuji!“ Když mluvil, chodil sem a tam po pokoji. Na lících mu plály horečně Červené skvrny. Byl strašně vzrušen.

Lord Henry ho pozoroval s pronikavým pocitem rozkoše. Jak se teď liší od toho plachého polekaného hocha, s kterým se setkal v ateliéru Basila Hallwarda! Jeho povaha prodělává vývoj jako rostlina a teď nese plamenně rudé květy. Jeho duše se vyplížila ze své tajné skrýše a v ústrety jí vyšla touha.

„A co chcete dělat?“ řekl posléze lord Henry.

„Chci, abyste vy a Basil šli jednou večer se mnou a podívali se, jak hraje. Nemám nejmenší obavy, jak to dopadne. Jistě uznáte, že má nadání. A pak ji musíme dostat z rukou toho žida. Podle smlouvy má u něho zůstat tři roky - totiž od této chvíle dva roky a osm mésíců. Budu mu muset něco zaplatit, to je samozřejmé. A až bude tohle všechno vyřízeno, najmu nějaké divadlo ve West Endu a poskytnu jí možnost, jakou si zaslouží. A ona poblázní celý svět, zrovna tak jako pobláznila mne.“

„To by snad ani nešlo, drahý hochu.“

„Ó ano, poblázní ho. Má nejen umělecké schopnosti, dokonalý umělecký smysl, ale je také krásná. A vy mi často říkáte, že nikoli myšlenky, ale krásní lidé hýbají stoletím.“

„Tak který večer tam půjdeme?“

„Počkejte... Dnes je čtvrtek. Smluvme to na zítřek. Zítra hraje Julii.“

„Dobrá. V osm hodin v hotelu Bristol. A já se stavím pro Basila.“

„Prosím vás, Harry, v osm ne. V půl sedmé. Musíme tam být, než se zvedne opona. Musíte ji vidět v prvním dějství, když se setkává s Romeem.“

„V půl sedmé! To je nemožná hodina! To můžeme rovnou jít na studenou svačinu nebo si číst nějaký anglický román. Musíme se sejít až v sedm. Žádný gentleman nevečeří před sedmou. Uvidíte do té doby Basila? Nebo mu mám napsat?“

„Drahý Basil! Celý týden jsem ho ani nezahlédl. Je to ode mne hrozné, protože mi poslal můj portrét v úžasně nádherném rámu, který sám zvlášť navrhl, a i když na ten obraz trochu žárlím, že je o celý měsíc mladší než já, musím přiznat, že z něho mám radost. Snad abyste mu raději napsal. Nechci k němu jít, když je sám. Říká věci, které mě rozčilují: dává mi dobré rady.

Lord Henry se usmál. „Lidé se velmi rádi zbavují toho, co sami nejvíc  potřebují. Tomu říkám vrchol velkomyslnosti.“

„Ne, ne, Basil je báječný člověk, ale připadá mi teď trochu jako sosák. Uvědomuji si to od té doby, co jsem poznal vás, Harry.“

„Milý hochu, Basil vkládá všechno, co je v něm okouzlujícího, do svého díla. V důsledku toho mu pro život nezbývá nic než předsudky, zásady a zdravý rozum. Jediní umělci, které znám jako lidi osobné roztomilé, jsou špatní umělci. Dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou ovšem dokonale nezajímaví v životě. Veliký poeta, doopravdy veliký poeta, to je to nejnepoetičtější stvoření na světe. Ale podprůměrní básníci jsou naprosto okouzlující. Čím horší jsou jejich verše, tím malebnéji vypadají sami. Stačí vydat knížku podprůměrných sonetu, a pro ten pouhý fakt je člověk hned naprosto neodolatelný. Žije totiž poezii, kterou nedovede í napsat. Ti druzí píší poezii, kterou si netroufají prožívat.“

„Rád bych věděl, je-li to doopravdy tak, Harry,“ řekl Dorian Gray a z veliké láhve se zlatou zátkou, jež stála na stole, si nakapal na kapesník trochu voňavky. „Asi ano, když to říkáte. Ale teď musím jít. Čeká na mě Imogena. Nezapomeňte na ten zítřek. Sbohem.“

Když odešel z pokoje, sklesla lordu Henrymu těžká vička a jal se přemýšlet. Jistě jen o málo lidí měl kdy takový zájem jako o Doriana Graye, a přece mu nepůsobí ani sebemenší muka nelibosti nebo žárlivosti, že ten chlapec tak šíleně zbožňuje někoho jiného. Naopak, těší ho to. Teď bude Dorian ještě zajímavějším námětem ke studiu. Odjakživa uchvacovaly lorda Henryho metody přírodních věd, ale běžný pokusný materiál těchto véd se mu zdál všední a bezúčelný. A tak začal pitvat za živa sám sebe a nakonec se pustil do pitváni ostatních lidí. Lidský život - připadalo mu, že jedině ten stojí za zkoumání. Ve srovnání s ním je všechno ostatní bezcenné. Je ovšem pravda, že když člověk pozoruje život v té podivné zkumavce bolesti a rozkoše, nemůže si dávat před obličej skleněnou masku ani se nemůže nijak chránit, aby mu sirné výpary nezmátly mozek a nezkalily mu obrazotvornost obludnými představami a nestvůrnými sny. Jsou jedy tak záludné, že z nich musíme sami onemocnět, Chceme-li poznat jejich vlastnosti. Jsou choroby tak neobvyklé, že je musíme sami prodělat, toužíme-li pochopit jejich povahu. Ale jaká odměna nás za to čeká! Jak podivuhodný je pak pro nás celý svět! Zjišťovat podivně bezcitnou logiku vášně a citově pestrý život ducha - pozorovat, kde se stýkají a kde se rozcházejí, v kterém bodě jsou zajedno a v kterém bodě je mezi nimi nesoulad , kolik v tom je rozkoše! Co na tom, co nás to stoji! Žádná cena, kterou zaplatíme za jakýkoli pocit vzrušeni, není přemrštěná. Uvědomoval si - a při té myšlence se mu hnědé, achátové oči rozzářily potěšením -, že jen pod vlivem jistých jeho slov, melodických slov melodicky pronesených, se duše Doriana Graye vydala k té bělostné dívce a zbožně se před ní sklonila. Do značné míry je ten chlapec jeho vlastním výtvorem. To on mu dopomohl k předčasné zralosti. A to už něco znamená. Obyčejní lidé čekají, až jim život sám odhalí svá tajemství, ale několika nemnohým, vyvoleným, se záhady života zjeví dřív, než se vznese závoj. Někdy má takový účinek umění, především uméní literární, jež se přímo obírá vášněmi a intelektem. Ale tu a tam zaujme místo umění a převezme jeho posláni nějaká složitá osobnost; taková osobnost je vlastně svým způsobem sama uměleckým dílem, vždyť i život má své, promyšlené mistrovské výtvory, jako je má poezie nebo sochařství nebo malířství.

Ano, ten hoch předčasně dozrál. Sklízí svou úrodu, ačkoli je teprve jaro. Je v něm tep a vášeň mládí, ale už si začíná uvědomovat své možnosti. Je rozkošné ho pozorovat! S tou krásnou tváří a krásnou duší je něčím, nad čím lze žasnout. Vůbec nezáleží na tom, jak všechno skončí či jak je psáno, aby to skončilo. Je jako jedna z téch ladných figur v maškarádě nebo v divadelní hře, jejichž radosti nám připadají odlehlé, ale jejichž zármutky vzrušuji náš smysl pro krásu a jejichž rány jsou jako rudé růže.

Duše a tělo, tělo a duše - jaká záhada je v nich! Duše má v sobě i cosi smyslného a tělo má okamžiky zduchovění. Smysly se mohou povznést a intelekt se může zvrhnout. Kdo může říct, kde končí tělesné popudy či kde začínají popudy duchovní? Jak mělké jsou ty svévolné definice obyčejných psychologů! A jak je přitom těžké rozhodnout se mezi názory různých škol! Je duše stín sídlící v dome hříchu? Nebo je tělo vlastně obsaženo v duši, jak soudil Giordano Bruno? Odluka ducha od hmoty je záhada, ale spojení ducha s hmotou, to je rovněž záhada.

Lord Henry začínal být zvědav, zda se kdy podaří udělat z psychologie vědu tak dokonalou, že se nám zjeví každý drobný výhonek života. Zatím sami sebe chápeme špatně a ty druhé chápeme jen zřídka. Zkušenost je po stránce mravní bezcenná. Je to jen název, který lidé dávají svým omylům. Moralisté ji zpravidla považovali za druh výstrahy, tvrdili o ní, že mravně působí na utvářeni charakteru, velebili ji jako něco, co nás učí, čím se řídit, a co nám ukazuje, čeho se vyvarovat. Ale vždyť ve zkušenosti není ani trochu hybné síly. Činnou pohnutkou je právě tak málo jako samo svědomí. Předvádí názorně jenom to, že naše budoucnost bude stejná jako minulost a že hřích, který jsme spáchali jednou, a s ošklivostí, spácháme ješté mnohokrát, a s potěšením.

Bylo mu jasné, že metoda experimentální je jediná metoda, kterou dojdeme k nějakému vědeckému rozboru vášně; a Dorian Gray je studijní předmět podle jeho přání a zřejmě slibuje bohaté a plodné, výsledky. Jeho náhlá šílená láska k Sibyle Vaneové je psychologický úkaz nemalé zajímavosti. Není pochyby, že se na něm značnou měrou podílí zvídavost a touha po nových zkušenostech; ale není to vášeň jednoduchá, je naopak velmi složitá. Co v ní má původ v čistě smyslném pudu jinošství, to přetvořila a změnila obrazotvornost v něco, o čem se chlapec sám domnívá, že to nemá se smysly nic společného, a co je tedy právč proto tím nebezpečnější. Vždyť nejsilněji nás tyranizují vášně, jejichž původ si vykládáme klamně. Nejchatrnější naše pohnutky jsou ty, jejichž povaha je nám jasná. Často si myslíme, že děláme pokusy na druhých lidech, a zatím děláme pokusy sami na sobě.

Lord Henry seděl a snil o tom všem, když tu se ozvalo zaklepání na dveře; vstoupil sluha a pňpomněl mu, že je čas převléknout se k večeři. Lord Henry vstal a vyhlédl do ulice. Zapadající slunce se rudozlatě opíralo do hořejších oken protějších domů. Tabule žhnuly jako pláty rozpáleného kovu. Nebe nad nimi bylo jako uvadlá růže. Lord Henry myslil na mladý, ohnivě zbarvený život svého přítele a ptal se v duchu, jak to asi všechno skončí.

Když se asi v půl jedné v noci vrátil domů, uviděl na stolku v hale telegram. Otevřel jej a zjistil, že je od Doriana Graye. Dorian mu oznamoval, že se zasnoubil se Sibylou Vaneovou.