< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

„Maminko, maminko, já jsem tak šťastná!“ šeptala dívka, ukrývajíc tvář do klína povadlé, unaveně vyhlížející ženy, jež seděla zády k ostrému vtíravému světlu v jediné lenošce, kterou skýtal jejich ošumělý pokoj. „Já jsem tak šťastná,“ opakovala dívka. „A ty musíš být taky šťastná.“

Paní Vaneová sebou trhla a pohladila hubenýma, bíle napudrovanýma rukama dceru po vlasech. „Šťastná!“ opakovala po ní. „Já jsem šťastná, Sibylo, jen když tě vidím hrát. Nesmíš myslet na nic jiného než na své role. Pan Isaacs je k nám moc hodný a jsme mu dlužní peníze.“

Dívka vzhlédla a ohrnula rty. „ Peníze, maminko?“ řekla. „Co záleží na penězích! Láska je víc než peníze.“

„Pan Isaacs nám dal padesát liber zálohy, abychom mohli zaplatit dluhy a sehnat Jamesovi na cestu náležitou výstroj. Na to nesmíš zapomínat, Sibylo. Padesát liber, to je ohromná částka. Pan Isaacs je náramně uznalý.“

„Není to gentleman, maminko, a mně je odporné, jak se mnou mluví,“ řekla dťvka, vstala a přešla k oknu.

„Nevím, co bychom si bez něho počali,“ odvětila starší žena hašteřivě.

Sibyla Vaneová pohodila hlavou a usmála se. „Už ho nepotřebujeme, maminko. Teď už řídí náš život Princ z pohádky.“ Pak se odmlčela. V krvi se jí zachvěla růže a zbarvila jí tvář. Prudký dech oddělil plátky jejích rtů.

Rozvlnily se. Jakýsi jižní vítr vášně se přes ni přehnal a zčeřil sličné záhyby jejích šatů. „Miluji ho,“ řekla prostě.

„Bláhové dftě! Bláhové díté!“ zněla papouškovaná věta, hozená v odpověď. Gestikulující pokroucené prsty s falešnými šperky dodávaly těm slovům grotesknosti.

Dívka se opět usmála. V hlase jí zněla radost ptáčka uvězněného v kleci. Její oči se chytily té melodie a zářily její ozvěnou; pak se na okamžik zavřely, jako kdyby chtěly skrýt své tajemství. Když se otevřely, byly ješté zamlženy nějakým snem.

Z ošumělého křesla k ní mluvila tenkoústá rozšafnost, nabádala k opatrnosti a citovala z oné učebnice zbabělosti, jejíž autor zneužívá jména zdravého rozumu. Dívka neposlouchala. Bylo jí volně ve vězení lásky. Její princ, Princ z pohádky, byl s ní. Vždyť vyzvala paméť, aby jí ho přivolala. Vždyť vyslala svou duši, aby ho vyhledala, a její duše ho k ní přinesla. Opět jí hořel na rtech jeho polibek. Víčka měla horká od jeho dechu.

Pak rozšafnost změnila taktiku a mluvila o výzvědách a odhaleních. Ten mladík je možná bohatý. Je-li tomu tak, mělo by se pomýšlet na sňatek. Vlny zištné zchytralosti se rozbíjely o lastury dívčiných uší. Šípy úskočnosti létaly mimo ni. Viděla, jak se tenké rty pohybují, a usmívala se.

Náhle pocítila potřebu mluvit. To upovídané mlčeni ji rušilo. „Maminko, maminko,“ zvolala, „proč mě tolik miluje? Já vím, proč miluji jeho. Miluji ho, protože je takový, jaká by měla být sama láska. Ale co vidí on na mne? Nejsem ho hodná. A přece - nemohu říct proč - ačkoli jsem tak hluboko pod ním, necítím se ponížená. Jsem hrdá, ohromně hrdá. Maminko, mělas ráda mého otce zrovna tak, jako já mám ráda Prince z pohádky?“

Starší žena zbledla pod silnou vrstvou hrubého pudru, která jí pokrývala tváře, a suché rty se jí zaškubaly v bolesné křeči. Sibyla se k ní vrhla, objala ji kolem krku a políbila ji. „Odpusťmi, maminko, vím, že tě to bolí, když se mluví o otci. Ale bolí tě to jen proto, žes ho tolik milovala. Netvař se tak smutně. Já jsem dnes tak šťastná, jako tys byla před dvaceti lety. Ach, dopřej mi to štěstí provždycky!“

„Dítě, jsi příliš mladá, aby ses zamilovala, na to nesmíš ani pomyslet. Ostatně, co víš o tom mladíkovi? Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje. Všechno je to nanejvýš nevhodné a musím vážně říct, že když teď James odjíždí do Austrálie a je třeba myslet na tolik věcí, měla bys projevit víc ohleduplnosti. Ovšem, jak jsem už řekla, jestli je bohatý...“

„Ach, maminko, maminko, dopřej mi to štěstí!“

Paní Vaneová na ni pohlédla a sevřela ji do náruči jedním z těch falešných teatrálních gest, jaká se tak často stanou divadelnímu herci druhou přirozeností. V tom okamžiku se otevřely dveře a do pokoje vstoupil mladý chlapec s rozcuchanými hnédými vlasy. Byl podsaditý, měl veliké ruce i nohy a pohyboval se trochu neobratně. Nevypadal tak ušlechtile jako jeho sestra. Sotva by byl kdo uhodl, že ti dva jsou tak blízce spřízněni. Paní Vaneová na něho upřela oči a zvýraznila svůj úsměv. V duchu povýšila syna až k hodnosti obecenstva. A teď jasně cítila, že ten živý obraz je zajímavý.

„Myslím, že pár polibků by sis měla nechat pro mě, Sibylo,“ řekl chlapec s dobromyslnou výčitkou.

„Ale! Vždyť ty nemáš rád, když tě někdo líbá, Jime,“ zasmála se Sibyla. „Jsi ohavný starý medvěd.“ Rozběhla se k němu a objala ho.

James Vane se něžně zadíval do sestřiny tváře. „Chtěl bych, aby sis vyšla se mnou na procházku, Sibylo. Myslím, že ten příšerný Londýn už jakživ neuvidím. Rozhodně ho už vidět nechci.“

„Synu, neříkej tak strašlivé věci,“ zašeptala paní Vaneová. S povzdechem sáhla po křiklavém divadelním kostýmu a začala ho spravovat. Byla trochu zklamána, že se syn nepřipojil k jejich skupince. Bylo by to zvýšilo divadelní malebnost toho výjevu.

„Proč ne, maminko? Myslím to vážně.“

„Děláš mi bolest, synu. Spoléhám se, že se z Austrálie vrátíš, a to v zajištěném postavení. Věřím, že v koloniích není vůbec žádná společnost, nic, co bych já nazvala společností. A tak až zbohatneš, musíš přijet zpátky a prosadit se v Londýně.“

„Společnost,“ zabručel chlapec. „O té nechci ani slyšet. Rád bych vydělal nějaké peníze, abych mohl tebe i Sibylu dostat od divadla. Mně se divadlo hnusí.“

„Ach, Jime,“ řekla Sibyla se smíchem, „to není od tebe hezké. Ale opravdu chceš se mnou jít na procházku? To bude milé! Já se bála, že se půjdeš rozloučit s některým ze svých přátel - s Tomem Hardym, který ti dal tu ohavnou dýmku, nebo s Nedem Langtonem, který si z tebe dělá legraci, že z ní kouříš. Jsi moc hodný, že věnuješ své poslední odpoledne mně. Kam půjdeme? Pojďme do Hyde Parku!“

„Vypadám příliš ošuměle,“ odvětil a zamračil se. „Do Hyde Parku chodí jen elegáni.“

„Hlouposti, Jime,“ zašeptala, hladíc ho po rukávě.

Okamžik váhal. „Tak dobře,“ řekl posléze, „ale ať ti to oblékáni netrvá dlouho!“ Vytančila ze dveří. Bylo slyšet, jak běží nahoru a zpívá si při tom. Její drobné nožky jim cupitaly nad hlavami.

Dvakrát či třikrát přešel sem a tam po pokoji. Pak se otočil k nehybné postavě v křesle: „Maminko, mám všechno připraveno?“ zeptal se.

„Všechno, Jamesi,“ odvětila, ale nezvedla oči od práce. Už po několik měsíců se cítila nesvá, když byla sama s tím svým drsným, přísným synem. Kdykoli se jejich oči setkaly, hned se její mělká, tajnůstkářská povaha znepokojila. Ptávala se v duchu, nemá-li syn nějaké podezření. To mlčení teď, neboť James už nic neřekl, bylo pro ni nesnesitelné. Začala si naříkat. Ženy se vždycky brání tím, že útočí, a útočí tím, že se nenadále a nečekaně vzdávají. „Doufám, že tě ten námořnický život uspokojí, Jamesi,“ řekla. „Nesmíš zapomínat, že máš, co sis vybral. Mohl jsi vstoupit do advokátní kanceláře. Advokáti, to je velmi úctyhodná třída a na venkově chodí často na večeře do nejlepších rodin.“

„Nenávidím kanceláře a nenávidím úředníky,“ odpověděl. „Ale máš docela pravdu. Vybral jsem si ten život sám. Říkám ti jen jedno: opatruj Sibylu. Nedopusť, aby se jí stalo něco zlého. Musíš ji opatrovat, maminko.“

„Ty mluvíš opravdu moc podivně, Jamesi. Copak Sibylu neopatruji?“

„Do divadla prý chodí každý večer néjaký pán a jde vždycky za jeviště a mluví s ní. Je to pravda? Co o tom víš?“

„Mluvíš o něčem, čemu nerozumíš, Jamesi. My ve svém povolání jsme zvyklé přijímat spoustu pozorností, které ohromně potěší. Já sama dostávala jeden čas mnoho kytic. To bylo v době, kdy ještě lidé divadlu rozuměli. Co se týče Sibyly, nevím zatím, jestli je ta její láska vážná, nebo ne. Ale ten dotyčný mladík je bezesporu dokonalý gentleman. Ke mně je vždycky náramně zdvořilý. Vypadá ostatné, jako by byl bohatý, a květiny, které posílá, jsou úžasné.“

„Ale vždyť ani nevíte, jak se jmenuje,“ řekl chlapec příkře.

„Ne,“ odvětila jeho matka s klidným výrazem. „Neprozradil dosud své pravé jméno. Já myslím, že je to od ného tuze romantické. Je patrně z aristokratických kruhů.“

James Vane se kousl do rtu. „Opatruj Sibylu, maminko,“ řekl, „dobře ji opatruj!“

„Velice mě zarmucuješ, synu. Sibyla se stále těší mé zvláštní péči. Je-li ovšem ten pán zámožný, pak není důvodu, proč bychom s ním neuzavřeli příbuzenský svazek. Spoléhám se, že je z aristokratických kruhů. Musím říct, že všechno na něm tomu nasvědčuje. Mohl by to být pro Sibylu náramně skvělý sňatek. Byl by z nich půvabný párek. On je opravdu pozoruhodně hezký; to ti o něm řekne kdekdo.“

Chlapec cosi pro sebe zamumlal a bubnoval hrubými prsty na okenní tabuli. Zrovna se obrátil a chtěl něco říct, když se otevřely dveře a vběhla Sibyla.

„Proč jste oba tak vážní?“ zvolala. „Co se děje?“

„Nic,“ odvětil Jim. „Člověk asi musí být nékdy vážný. Sbohem, maminko. Navečeřím se v pět hodin. Všecko je zabaleno, až na košile, tak nemusíš mít starosti.“

„Sbohem, synu,“ odvětila s přehnaně majestátní úklonou.

Tón, kterým s ní prve mluvil, ji krajně rozčilil a cosi v hochově výrazu ji polekalo.

„Dej mi pusu, maminko,“ řekla dívka. Její květům podobné rty se dotkly povadlé tváře a rozehřály její mrazivost.

„Dítě mé, dítě mé,“ vykřikovala paní Vaneová a vzhlížela ke stropu, kde hledala pomyslný balkón.

„Pojď, Sibylo,“ řekl netrpělivě dívčin bratr. Hnusila se mu matčina přepjatost.

Vyšli do pohasínajícího, větrem převanutého slunečního světla a loudali se pustou ulicí. Mimojdoucí hleděli s úžasem na toho zakaboněného, těžkopádného mládence v hrubých, špatné padnoucích šatech, který šel vedle tak ladné, pěstěné dívky. Vypadal jako obyčejný zahradník, který si vede na procházku růži.

Jim se chvílemi zamračil, když zachytil zvídavý pohled někoho neznámého. Okukování nesl s nelibostí, jaká se u géniů dostavuje pozdě v životě, ale která nikdy neopouští obyčejné lidi. Zato Sibyla si vůbec nebyla vědoma toho, jakým působí dojmem. Myslila na Prince z pohádky, a aby na něho mohla myslit ještě víc, nemluvila o něm, ale stále žvatlala o lodi, na níž se Jim bude plavit, o zlatu, které určitě najde, o překrásné dědičce, kterou zachrání před zlými lupiči v červených košilích. Neboť on nezůstane pořád námořníkem nebo správcem nákladu nebo zkrátka tím, čím se hodlá stát. Ó ne! Život námořníka je strašlivý. Stačí jen pomyslit, jak budou napěchováni v nějaké hrozné lodi, do které se budou chtít dostat řvoucí hrbaté vlny a které bude hrozivý vítr srážet stěžně a trhat plachty na dlouhé svištící cáry. On prostě to plavidlo v Melbourne opustí, zdvořile se rozloučí s kapitánem a rovnou se odebere do zlatých polí. Než uplyne týden, narazí na veliký valoun ryzího zlata, na ten největší valoun, jaký kdo kdy objevil, a poveze ho k pobřeží ve voze střeženém šesti jízdními policisty. Tňkrát je přepadnou lupiči, ale oni je odrazí a způsobí jim nesmírné ztráty. Nebo ne. Vůbec nepůjde do zlatých polí. To jsou hrozná místa, kde se lidé opíjejí a střílejí se ve výčepech a ošklivě nadávají. Jim bude hezkým pěstitelem ovcí a jednou večer, až pojede v sedle domů, uvidí, jak nějaký loupežník unáší na černém koni krásnou dědičku; začne ho pronásledovat a dědičku zachrání. Ona se do něho samozřejmě zamiluje a on do ní, vezmou se a přijedou domů a budou žít v ohromném dome v Londýně. Ano, čekají ho nádherné věci. Ale musí být moc hodný a nesmí ztrácet trpělivost a bláznivě utrácet peníze. Ona je jenom o rok starší než on, ale ví toho o životě o tolik víc! Taky jí musí určitě každou poštou psát a denně večer, než půjde spát, musí odříkat modlitbu. Pánbůh je moc hodný a bude nad ním bdít. Ona se za něho bude taky modlit a on se za pár let vrátí bohatý a šťastný.

Chlapec ji poslouchal mrzutě a neodpovídal. Bolelo ho srdce, že odjíždí z domova.

Ale to nebylo to jediné, co ho skličovalo a nad čím se mračil. Ačkoli byl nezkušený, přece jasně cítil, v jakém je Sibyla nebezpečí. Ten mladý švihák, který se jí dvoří, ten to s ní jistě nemyslí dobře. Jim ho nenáviděl, protože to byl gentleman, nenáviděl ho jakýmsi zvláštním třídním pudem, který si nedovedl vysvětlit a který ho právě proto tím více ovládal. Uvědomoval si také, jak mělkou a marnivou povahu má jeho matka, a v tom viděl nekonečné nebezpečí pro Sibylu a pro Sibylino štěstí. Děti své rodiče zprvu milují; jak stárnou, začínají je soudit; a jen někdy jim odpouštějí.

Matka! Na něco se jí chtěl zeptat, na něco, co mu po mnoho, měsíců mlčení nešlo z mysli. Náhodná věta, kterou zaslechl v divadle, zašeptaná jízlivost, která mu jednou, když čekal u vchodu pro herce, zavadila o ucho, v něm uvolnila proud hrozných myšlenek. Teď si na to vzpomněl jako na nějaké šlehnutí loveckým bičíkem přes tvář. Svraštil čelo do klínovité rýhy a projela jím taková bolest, že se kousl do rtu.

„Ty vůbec neposloucháš, co ti povídám, Jime,“ ozvala se Sibyla, „a já pro tebe dělám náramně skvostné plány do budoucnosti. Řekni taky něco.“

„Co ti mám říct?“

„Že budeš hodný a nezapomeneš na nás,“ odpověděla a usmívala se na něho.

Pokrčil rameny. „Spíš ty zapomeneš na mě, a ne já na tebe, Sibylo.“

Zarděla se. „Jak to myslíš, Jime?“ ptala se.

„Máš prý nového přítele. Kdo to je? Proč mi o něm nic nepovídáš? Ten to s tebou nemyslí dobře.“

„Dost, Jime!“ vykřikla. „Proti němu nesmíš nic říkat. Já ho miluji.“

„Prosim tě, vždyť ani nevíš, jak se jmenuje,“ odvětil chlapec. „Kdo to je? Mám právo to vědět.“

„Jmenuje se Princ z pohádky. Nelíbí se ti to jméno? Ach, ty bláhový chlapče, to jméno bys neměl nikdy zapomenout. Kdybys ho jen zahlédl, hned by sis o něm pomyslel, že je to nejúžasnější člověk na světě. Jednou se s ním seznámíš; až přijedeš zpátky z Austrálie. Bude se ti moc líbit. Každému se líbí a já... já ho miluji. Škoda, že nemůžeš přijít dnes večer do divadla. On tam bude a já mám hrát Julii. Ach, jak já ji budu hrát! Považ, Jime, být zamilována a hrát Julii! Když on sedí v hledišti! Hrát jemu pro radost! Bojím se, že třeba naši hereckou společnost poděsím, poděsím nebo ohromím. Milovat, to znamená překonávat se. Chudáček pan Isaacs bude před svými kumpány ve výčepu vykřikovat: „Geniální!“ Už teď na mě nedá dopustit, ale dnes večer o mně prohlásí, že jsem objev. Cítím to. A to je všechno jeho zásluha, jenom jeho, Prince z pohádky, mého báječného miláčka, mého milostivého boha. Ale já jsem vedle něho chudobná. Chudobná? Co na tom? Když se do dveří vkrádá chudoba, oknem přilétá láska. Naše přísloví by se měla přepsat. Vznikla v zimě, a teď je léto; pro mě, myslím, dokonce jaro, učiněný tanec květů na modrém nebi.“

„Je to gentleman,“ řekl chlapec nevraživě. „Princ!“ zvolala zpěvně. „Co chceš víc?“ „ Chce tě zotročit. „

„Chvěji se při pomyšlení, že bych měla mít volnost.“ „Měla by ses mít před ním na pozoru.“

„Vidět ho znamená zbožňovat ho, poznat ho znamená důvěřovat mu.“ „Sibylo, ty jsi do něho úplně zblázněná.“

Zasmála se a vzala ho za ruku. „Ty můj drahý Jime, mluvíš, jako by ti bylo sto let. Jednoho dne se sám zamiluješ. A pak poznáš, co to je. Nctvař se tak mrzutě. To by tě mělo spíš těšit, že mě tu necháváš šťastnější, než jsem kdy byla. Oba máme tvrdý život, hrozně tvrdý a těžký. Ale teď to bude jinačí. Ty jedeš do nového světa a já taky našla nový svět. Tady jsou volné židle; posaďme se a dívejme se na ty elegantní lidi, co tu chodí.“

Usedli uprostřed zevlujícího zástupu. Záhony tulipánů za cestou zářily jako plápolající ohnivé prstence. V rozčeřeném vzduchu se jako chvějivý oblak pudru vznášel bílý prach. Slunečníky jasných barev tančily a snášely se k zemi jako obrovití motýli.

Sibyla přiměla bratra, aby hovořil o sobě, o svých nadějích a plánech. Mluvil zvolna a s námahou. Podávali si slova, jako si hráči podávají hrací známky. Sibyla se cítila stísněná. Nemohla na Jima přenést svou radost.

Jediná ozvěna, které dosáhla, byl slabý úsměv, jímž se zvlnila ta zachmuřená ústa. Po chvíli zmlkla. A náhle zahlédla zlaté vlasy a smějící se rty; v otevřeném kočáře tudy projel Dorian Gray s dvěma dámami.

„Tamhle je!“ vykřikla.

„Kdo?“ zeptal se Jim Vane.

„Princ z pohádky,“ odvětila, hledíc za kočárem.

Prudce vstal a chytil ji drsně za paži.

„Ukaž mi ho! Který to je? Ukaž na něho prstem. Musím ho vidět,“ křičel; ale v tom okamžiku jim zastínilo výhled Čtyřspřeží vévody z Berwicku, a když přejelo, byl už povoz z parku venku.

„Je pryč,“ zašeptala smutně Sibyla. „Škoda, žes ho neviděl.“

„Škoda! Protože jestli ti někdy ublíží, zabiju ho, jako že je Bůh nade mnou.“ Pohlédla na něho s hrůzou. Opakoval ta slova. Proťala vzduch jako dýka.

Lidé kolem se začali ohlížet. Poblíž stojící paní se uchichtla.

„Pojď pryč, Jime! Pojď pryč!“ zašeptala dívka. Šel zarytě za ní, když se proplétala zástupem. Měl radost z toho, co řekl.

Když došli k soše Achillově, dívka se obrátila. Z očí jí hleděla lítost, která se jí na rtech proměnila v smích. Potřásla hlavou. „Jsi blázínek, Jime, úplný blázínek. Špatně naložený chlapeček, nic víc. Jak můžeš říct něco tak hrozného? Nevíš, co mluvíš. Jsi prostě žárlivý a protivný. Už aby ses zamiloval! Když lidé milují, jsou hned dobří, a co tys řekl, to bylo zlé.“

„Je mi šestnáct,“ odvětil, „a vím, co dělám. Matka ti není vůbec nic platná. Nechápe, jak na tebe musí dohlížet. Teď mě mrzí, že jedu do Austrálie. Mám velkou chuť všeho nechat. A taky bych všeho nechal, nebýt toho, že jsem už podepsal listiny.“

„Prosím tě, nebuď tak vážný, Jime. Jsi jako nějaký hrdina z těch hloupých melodramat, v kterých tak ráda hrávala maminka. Nebudu se s tebou hádat. Viděla jsem ho... jen ho vidět, už to je dokonalé štěstí. Nebudeme se hádat. Vím, že bys nikdy neublížil nikomu, koho mám ráda, viď že ne?“

„Asi ne, dokud bys ho měla ráda,“ zněla nevrlá odpověď.

„Jeho budu milovat věčně!“ vydechla.

„A on tebe?“

„Taky věčně.“

„Jen aby!“

Odtáhla se od něho. Pak se zasmála a položila mu ruku na rameno.

Vždyť je to ještě chlapec! U Marble Arch nasedli do omnibusu a vystoupili nedaleko svého ošumělého domova na Euston Road. Bylo po páté hodině a Sibyla si musela před představením na chvíli lehnout. Jim na tom trval. Řekl, že se s ní raději rozloučí, když u toho není jejich matka. Ta by určitě dělala scény a on scény nenávidí.

Loučili se v Sibylině pokojíčku. Chlapec v hloubi srdce žárlil a pociťoval divokou, vražednou nenávist k tomu neznámému, který, jak se mu zdálo, vstoupil mezi něho a sestru. Ale když ho její paže prudce objaly a její prsty mu pročesávaly vlasy, zjihl a políbil ji s opravdovým citem. A když šel se schodů, měl v očích slzy.

Matka na něho dole čekala. Sotva vešel, začala bručet na jeho nepřesnost. Neodpověděl a usedl k hubenému jídlu. Kolem stolu bzučely mouchy a lezly po ušpiněném ubruse. V rachotu omnibusů a klapotu drožek slyšel bzikavy hlas, pohlcující každičkou zbývající minutu.

Po chvíli odstrčil talíř a zakryl si rukama obličej. Cítil, že má právo znát pravdu. Je-li jeho podezření odůvodněné, měl se to vlastně dovědét už dávno. Matka ho pozorovala, ztuhlá strachem. Slova jí vycházela z úst mechanicky. Prsty škubala potrhaný krajkový šáteček. Když hodiny odbily šest, chlapec se zvedl a šel ke dveřím. Tu se otočil a zadíval se na ni. Jejich pohledy se setkaly. Vyčetl jíž očí divokou úpěnlivou prosbu o slitování. To ho rozzuřilo.

„Maminko, musim se tě na něco zeptat,“ řekl. Bloudila očima těkavě po pokoji. Neodpovídala. „Řekni mi pravdu. Mám právo to vědět. Bylas za mého otce provdána?“

Zhluboka vydechla. Byl to vzdech úlevy. Strašný okamžik, okamžik, kterého se ve dne v noci po celé týdny a měsíce děsila, konečně přišel, a přece nepocítila hrůzu. Do jisté míry jím vlastně byla rozčarována. Prostá přímost té otázky volala po přímé odpovědi. Situace se nevyhrotila ponenáhlu. To bylo neumělé. Připomínalo jí to špatnou divadelní zkoušku. „Ne,“ odpověděla a divila se, jak je život drsně jednoduchý.

„Můj otec byl tedy ničema?“ vykřikl chlapec, svíraje pěsti.

Zavrtěla hlavou. „věděla jsem, že není volný. Velmi jsme se milovali. Kdyby byl zůstal naživu, byl by nás zaopatřil. Nemluv o něm špatně synáčku. Byl to tvůj otec a byl to gentleman. Byl opravdu z vysoce postavené rodiny.“

Z úst se mu vydrala kletba.

„O mne nejde,“ zvolal, „alc nedopusť, aby Sibyla... To je taky gentleman, že, ten co ji má rád, nebo říká, že ji má rád? Taky z vysoce postavené rodiny?“

Ženy se na okamžik zmocnil ošklivý pocit poníženi". Svěsila hlavu.

Třesoucíma se rukama si osušila oči. „Sibyla má matku,“ zamumlala. „Já ji neměla.“

To chlapce dojalo. Přikročil k ní, sklonil se a políbil ji. „Je mi líto, že jsem se ptal na otce a způsobil ti tak bolest,“ řekl, „ale nemohl jsem jinak. Musím už jít. Sbohem. Nezapomeň, že teď máš na starosti jen jedno dítě, a věř mi, že jestli ten člověk mé sestře ukřivdí, zjistím, kdo to je, vystopuju ho a zabiju ho jako psa. To ti přísahám.“

Bláznivá nadsázka té hrozby, vášnivé gesto, které ji provázelo, šílená melodramatická slova, s tím vším jí život připadal víc živoucí. Tohle ovzduší důvěrně znala. Dýchalo se jí volněji a poprvé za mnoho měsíců cítila k synovi skutečný obdiv. Byla by v té scéně ráda pokračovala v téže dojmové škále, ale syn ji přerušil. Bylo třeba snést dolů kufry a vyhledat nějaké šály. Posluha z činžáku horlivě přibíhal a odbíhal. Nastalo smlouvání s drožkářem. Veliká chvíle minula ve všedních podrobnostech. S obnoveným pocitem rozčarování mávala matka z okna potrhaným krajkovým Šátkem, když syn odjížděl. Uvědomovala si, že byla promarněna ohromná příležitost. Utěšila se tím, že řekla Sibyle, jak bezútěšný teď bude mít život, když má na starosti jen jedno dítě. Tu větu si pamatovala. Ta se ji líbila. O hrozbé neřekla nic. Syn ji pronesl příliš živě a dramaticky. Měla dojem, že jednoho dne se jí všichni zasměji.