< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Když nazítří ráno seděl Dorian u snídaně, sluha uvedl do pokoje Basila Hallwarda.

„To jsem rád, že jsem vás zastihl, Doriane,“ řekl malíř vážně. „Byl jsem tu včera v noci, ale řekli mi, že jste v opeře. věděl jsem samozřejmě, že to není možné. Ale měl jste tu nechat vzkaz, kam jste doopravdy šel. Prožil jsem strašlivý večer, už jsem se skoro bál, aby za tou jednou tragédií nenásledovala druhá. Myslím, že jste měl pro mě zatelegrafovat, hned jak jste se o tom doslechl. Já to četl docela náhodou v posledním vydání Globu, které jsem vzal do ruky v klubu. Hned jsem šel sem a zarmoutilo mě, že jsem vás nezastihl. Nemohu vám ani říct, jak mě z toho všeho bolí srdce. Vím, jak asi trpíte. Ale kde jste byl? Šel jste navštívit dívčinu matku? Chvilku jsem pomýšlel na to, že tam půjdu za vámi. Její adresa je v novinách. Je to někde na Euston Road, viďte? Ale bál jsem se vtírat k zármutku, který nemohu zmírnit. Ubohá žena! Jak jí musí být! A přilom je to její jediné dítě! Co o tom všem říkala?“

„Muj drahý Basile, jak to mohu vědět?“ zašeptal Dorian Gray s výrazem strašné nudy a upil trochu bledě žlutého vína z jemné benátské sklenky, jež vypadala jako bublina pokrytá zlatými krůpějemi. „Byl jsem opravdu v opeře. Proč jste nešel tam? Setkal jsem se poprvé s lady Gwendolenou, sestrou Harryho. Byli jsme v její lóži. Je naprosto okouzlující. A Pattiová zpívala božsky. Nemluvte o ničem hrozném. Když člověk o něčem nemluví, tak se to nikdy nestalo. Ze všeho je skutečnost, jak říká Harry, teprve když to vyjádříme slovy. Jen bych se měl snad zmínit, že to nebylo jediné dítě té ženy. Má taky syna, je to, tuším, hezký chlapík. Ten ale není u divadla. Je to námořník nebo něco takového. A teď povídejte o sobě. Co pravě malujete?“

„Vy jste šel do opery?“ řekl Hallward; hovořil velmi pomalu a v hlase mu zněl zadržovaný bolestný tón. „Vy jste šel do opery, zatímco Sibyla Vaneová ležela mrtvá v nějakém nuzném bytě? Vy mi tu klidně povídáte o jiných ženách, jak jsou okouzlující, a o Pattiové, že božsky zpívala, když dívka, kterou jste miloval, nemá ještě hrob, kde by mohla klidně spát? Člověče, vždyť to její drobné bílé tělo čekají hrůzy!“

„Dost, Basile! O tom nechci nic slyšet!“ zvolal Dorian a vyskočil. „Nic takového mi neříkejte. Co se stalo, stalo se. Co je minulost, je minulost.“

„Včerejšku říkáte minulost?“

„Co s tím má společného skutečný časový odstup? Jen mělcí lidé potřebují řadu let, aby se dostali z nějakého citu. Kdo si umí poručit, ten dokáže udělat konec zármutku stejně lehce, jako si dokáže vynalézt rozkoš. Nechci být odkázán svým citům na milost. Chci jich využívat, chci je vychutnávat a ovládat. „

„Doriane, to je hrůza! něco vás úplně změnilo. Vypadáte, jako byste byl pořad ten podivuhodný chlapce, který chodíval den co den ke mně do ateliéru a stál mi modelem. Ale to jste byl prostý, přirozený a plný něhy. Byl jste nezkažený jako nikdo jiný na celém světě. Co jen se to s vámi stalo? Mluvíte, jako byste neměl srdce, jako by ve vás nebylo ani trochu soucitu. Všechno je to vliv Harryho. To je mi jasné.“

Chlapec zrudl, šel k oknu a nějakou chvíli se díval ven na plápolající, sluncem bičovanou zeleň zahrady. „Vděčím Harrymu za mnohé, Basile,“ řekl posléze, „za víc než vám. Vy jste mě naučil jenom ješitnosti.“

„Však jsem za to potrestán, Doriane, - nebo za to jednoho dne potrestán budu.“

„Nevím, co tím myslíte, Basile,“ rozkřikl se Dorian a otočil se. „Nevím, co chcete. Co vlastně chcete?“

„Chci toho Doriana Graye, kterého jsem malovával,“ řekl smutně

umělec.                                                  '

„Basile,“ řekl chlapec, přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno, „přišel jste příliš pozdě. Včera, když jsem se dověděl, že Sibyla Vaneová spáchala sebevraždu...“

„Spáchala sebevraždu! Dobré nebe! Je to jisté?“ křičel Hallward a hleděl na Doriana s výrazem hrůzy.

„Můj drahý Basile, snad si nemyslíte, že to byla nějaká všední nešťastná náhoda? Ovšemže spáchala sebevraždu.“

Starší muž skryl obličej do dlaní. „To je příšerné!“ zamumlal a mráz mu přeběhl po zádech.

„Ne,“ řekl Dorian Gray, „na tom není nic příšerného. Je to jedna z těch ohromných romantických tragédií dneška. Lidé, kteří hrají v divadle, vedou zpravidla náramně všední život. Jsou to hodní manželé nebo věrné manželky, prostě něco nudného. Víte, co tím myslím, - středostavovská ctnost a takové ty věci. To Sibyla byla jiná! Žila nejvznešenější tragédii. Vždycky to byla hrdinka. Toho večera, kdy hrála naposled - tehdy, kdy jste ji viděl, - hrála proto špatně, že poznala skutečnou lásku. Když pak zjistila, že ta láska skutečná není, zemřela, jako by byla zemřela Julie. Vrátila se zase do oblasti umem. Je v ní něco mučednického. V její smrti je všechna ta dojemná zbytečnost mučednictví, všechna jeho darmo vyplýtvaná krása. Ale, jak jsem už říkal, nesmíte si myslet, že jsem netrpěl. Kdybyste byl přišel včera, v pravou chvíli - snad asi tak v půl šesté nebo ve tři čtvrti na šest -, byl byste mě našel v slzách. Ani Harry, který tu byl, který mi tu zprávu vlastně přinesl, neměl zdání, jak mi je. Trpěl jsem nesmírně. Pak to přešlo. A citové vzrušení si nemohu zopakovat. To nemůže nikdo, leda lidé sentimentální. A vy jste hrozně nespravedlivý, Basile. Přijdete mě utěšit. To je od vás milé. Pak zjistíte, že už útěchu nepotřebuji, a začnete se vztekat. To jsou ty soucitné povahy! Připomínáte mi historku, kterou mi vypravoval Harry; bylo to o jistém filantropovi, který strávil dvacet let života tím, že se pokoušel napravit nějakou křivdu nebo změnit nějaký nespravedlivý zákon - nevím už přesně, co to bylo. Nakonec se mu to podařilo a jeho zklamání přesahovalo všechny meze. Neměl pak vůbec co dělat, div nezemřel na ennui a stal se z něho zapřísáhlý misantrop. Ostatně, drahý Basile, jestli mě doopravdy chcete utěšit, raději mě naučte zapomínat na to, co se stalo, nebo vidět to z patřičného uměleckého hlediska. Nebyl to Gautier, kdo psával o consolation des arts? Vzpomínám si, že jsem jednou u vás v ateliéru vzal do ruky knížečku s pergamenovými deskami a že jsem tam náhodou přišel na tuhle rozkošnou větu.

Nejsem sice jako ten mladý muž, o kterém jste mi vypravoval, když jsme byli spolu v Marlow, ten mladý muž, co říkával, že žlutý atlas utěší člověka ve všech životních strastech. Miluji ovšem všechno krásné, čeho se můžeme dotýkat a co můžeme ohmatat. Staré brokáty, zelené bronzy, lakované předměty, věci vyřezávané ze slonoviny, vybraná prostředí, přepych, nádhera, to všechno da člověku hodně. Ale umělecké cítění, které se tím vytváří či přinejmenším odhaluje, to pro mě znamená ještě víc. Stát se divákem vlastního života znamená, jak říká Harry, uniknout životnímu utrpení. Vím, že vás překvapuje, když s vámi takhle mluvím. Neuvědomujete si, jaký prodělávám vývoj. Byl jsem školák, když jste mě poznal, a teď je ze mne muž. Mám nové záliby, nové myšlenky, nové záměry. Jsem jiný, ale nesmíte mě mít proto míň rád. Změnil jsem se, ale vy musíte být vždycky mým přítelem. Harryho jsem si ovšem velice oblíbil. Ale vím, že vy jste lepší než on. Nejste silnější - máte příliš mnoho strachu ze života -, ale jste lepší. A bývalo nám spolu moc dobře! Neopouštějte mě, Basile, a nehubujte mě. Jsem, jaký jsem. Nic víc už nelze dodat.“

Malíře to podivně dojalo. Ten chlapec mu byl nevýslovně drahý a jeho osobnost znamenala důležitý mezník v jeho umění. Nesnesl pomyšlení, že by ho měl ještě dál zahrnovat výčitkami. Konec konců, ta jeho vlažnost je patrně jen nálada, která přejde. Vždyť je v něm tolik dobrého, tolik ušlechtilého.

„Dobrá, Doriane,“ řekl posléze se smutným úsměvem, „po dnešku vám už o té hrozné události neřeknu ani slovo. Doufám jen, že v souvislosti s tím nepadne zmínka o vašem jménu. Vyšetřování se má konat dnes odpoledne. Předvolali vás tam?“

Dorian zavrtěl hlavou a při zmínce o vyšetřování mu přelétl tváří rozmrzelý výraz. Ve všech těchto věcech je cosi surového a sprostého. „Nevědí, jak se jmenuju,“ odpověděl.

„Ale ona to jistě věděla, že?“

„Znala jen mé křestní jméno, a to nikomu neřekla, to vím docela jistě. Jednou mi prozradila, že by se všichni tuze rádi dověděli, kdo jsem, a že jim neustále opakuje, že se Jmenuju Princ z pohádky. To bylo od ní hezké.

Musíte mi Sibylu nakreslit, Basile. Rád bych měl po ní něco víc než vzpomínku na pár polibků a na několik přerývaných tklivých slov.“

„Pokusím se o něco, Doriane, když vám tím udělám radost. Ale vy sám

musíte zase přijít ke mně a stát mi modelem. Nemohu bez vás dál pracovat.“

„Už nikdy vám nemohu stát modelem, Basile. To je vyloučeno,“ vykřikl Dorian a ucouvl.

Malíř na něho udiveně pohlédl. „Co je tohle za nesmysl, můj milý hochu?“ zvolal. „Chcete říct, že se vám nelíbí, jak jsem vás namaloval? Kde to je? Proč jste před to přitáhl tu zástěnu? Dovolte, ať se na to podívám. Je to to nejlepší, co jsem kdy udělal. Tak dejte pryč tu zástěnu, Doriane. To je prostě hanebnost od vašeho sluhy, že takhle schovává mé dílo. Hned jak jsem vstoupil, měl jsem dojem, že ten pokoj vypadá nějak divně.“

„Můj sluha s tím nemá nic společného, Basile. Snad si nemyslíte, že bych dovolil sluhovi, aby mi upravoval pokoj? Jen mi někdy uspořádá květiny - nic víc. Ne, tohle jsem udělal já sám. Ten portrét tu měl příliš silné světlo.“

„Příliš silné světlo? To snad ne, můj drahý příteli. Tohle je pro něj znamenité místo. Podívám se na něj, dovolíte?“ A Hallward zamířil do kouta pokoje.

Dorianu Grayovi se vydral ze rtů poděšený výkřik. Skočil mezi malíře a zástěnu. „Basile,“ vydechl a velice zbledl, „nesmíte se na něj podívat. Nepřeji si to.“

„Že se nesmím podívat na své vlastní dílo? To nemyslíte vážně. Proč bych se na ně nemohl podívat?“ zvolal Hallward se smíchem.

„Jestli se pokusíte tam nahlédnout, Basile, pak s vámi za celý svůj život nikdy nepromluvím, čestné slovo. Myslím to docela vážně. Nemíním vám to nikterak vysvětlovat a vy to ani nesmíte chtít. Ale pamatujte si, jestli se dotknete téhle zástěny, je mezi námi konec.“

Hallward stál jako bleskem zasažený. Hleděl na Doriana Graye v naprostém ohromení. Takto ho ještě nikdy neviděl. Chlapec doslova zesinal zlostí. Pěsti měl zaťaté a jeho zorničky se podobaly kotoučkům modrého ohně. Třásl se po celém těle.

„Doriane!“

„Nic neříkejte!“

„Co se to děje? Samozřejmě, že se tam nepodívám, když mi to nechcete dovolit,“ řekl malíř dost chladně, otočil se na podpatku a zamířil k oknu. „Ale připadá mi to vážně dost nesmyslné, že nesmím vidět vlastní dílo, zvlášť když je hodlám na podzim poslat na výstavu do Paříže. Budu ho předtím muset ještě jednou přelakovat, a tak ho stejně jednoho dne uvidím. Proč tedy ne dnes?“

„Na výstavu? Vy to chcete poslat na výstavu?“ zvolal Dorian a zamrazilo ho hrůzou. Tak jeho tajemství má být odhaleno světu? Lidé mají civět na záhadu jeho života? To není možné! něco, nevěděl co, se musí okamžitě stát.

„Ovšem. Mám za to, že proti tomu nebudete nic namítat. George Petit hodlá shromáždit mé nejlepší obrazy na zvláštní výstavě, kterou zahájí v prvním říjnovém týdnu v rue de Seze. Váš portrét bude pryč jenom měsíc. Řekl bych, že po tu dobu se bez něho snadno obejdete. Vždyť jistě ani nebudete v Londýně. A když ho máte pořád za zástěnou, tak vám na něm asi moc nezáleží.“

Dorian Gray si přejel rukou čelo. Měl na něm krůpěje potu. Cítil, že se octl na pokraji hrozného nebezpečí. „Před měsícem jste mi řekl, že ten obraz nikdy nevystavíte,“ křičel. „Proč jste si to zase rozmyslel? Vy, co si tak zakládáte na důslednosti, střídáte své nálady zrovna tak jako ti druzí. Rozdíl je jenom v tom, že ty vaše nálady jsou dost bezdůvodné. Jistě jste nezapomněl, jak jste mě náramně slavnostně ujišťoval, že vás nic na světě nepřiměje poslat ten portrét někam na výstavu. Harrymu jste řekl přesně totéž.“ Náhle se zarazil a v očích mu zasvitlo. Vzpomněl si, že mu lord Henry jednou napůl vážně a napůl žertem řekl: „Chcete-li zažít zajímavou čtvrthodinku, přinuťte Basila, ať vám poví, proč nechce vystavit váš portrét. Mně to řekl, a to byl pro mě objev.“ Ovšem, třeba i Basil má své tajemství. Zeptá se ho a pokusí se to vyzvědět.

„Basile,“ řekl a přistoupil až k němu s pohledem upřeným do jeho obličeje, „každý máme své tajemství. Prozraďte mi to svoje a já vám řeknu, jaké mám já. Z jakého důvodu jste odmítal vystavit můj portrét?“

Malíř se proti své vůli zachvěl. „Doriane, kdybych vám to řekl, měl byste mě možná míň rád než teď a určitě byste se mi vysmál. A ani jedno, ani druhé bych nesnesl. Když si přejete, abych se už nikdy nepodíval na váš portrét, jsem s tím srozuměn. Mohu se přece stále dívat na vás. Když si přejete, aby nejlepší dílo, které jsem kdy vytvořil, bylo skryto před lidmi, nemám nic proti tomu. Vaše přátelství je mi dražší než jakýkoli věhlas nebo dobrá pověst.“

„Ne, Basile, musíte mi to říct,“ trval na svém Dorian Gray. „Myslím, že mám právo to vědět.“ Pocit hrůzy z něho vyprchal a vystřídala ho zvědavost. Byl rozhodnut tajemství Basila Hallwarda vypátrat.

„Posaďme se, Doriane,“ řekl malíř a vypadal ustarané. „Posaďme se. A odpovězte mi zpříma na jednu otázku. Všiml jste si něčeho zvláštního na tom obraze? Něčeho, co vás patrně napoprvé nezarazilo, ale co se pak najednou jasně projevilo?“

„Basile,“ vykřikl chlapec, svíraje třesoucíma se rukama opěradla křesla a zíraje na malíře divokýma, poděšenýma očima.

„Vidím, že jste si toho všiml. Nic mi neříkejte. Počkejte, dokud se nedovíte, co mám na srdci. Doriane, od okamžiku, kdy jsem se s vámi setkal, měl jste na mě zcela mimořádný vliv. Ovládal jste mě, mou duši, mozek i schopnosti. Stal jste se mi viditelným ztělesněním toho nepostižitelného ideálu, který nás umělce pronásleduje v myšlenkách jako úžasný sen. Zbožňoval jsem vás. Žárlil jsem na každého, s kým jste promluvil. Chtěl jsem vás mít jen a jen pro sebe. Byl jsem šťastný, jen když jsem byl s vámi. A když jste byl ode mne daleko, byl jste přítomen aspoň v mém umění... Nic jsem vám o tom samozřejmě nikdy neřekl. To bych byl nemohl. A vy byste to byl nepochopil. Sám jsem to stěží chápal,. věděl jsem jenom, že jsem stanul tváří v tvář dokonalosti a že svět připadal najednou mým očím nádherný - snad až příliš nádherný, neboť taková šílená zbožňování v sobě skrývají nebezpečí: nebezpečí, že se z nich vzpamatujeme, právě tak jako nebezpečí, že v nich setrváme... Týdny po týdnech ubíhaly a vy jste mě upoutával víc a víc. Pak se všechno začalo vyvíjet nově. Nakreslil jsem vás jako Parise ve vzácném brnění a jako Adonise v loveckém plášti a s vyleštěným oštěpem na kance. Ověnčen těžkými lotosovými květy, seděl jste na přídi Hadriánovy lodice a díval se přes zelený, kalný Nil. Nakláněl jste se nad klidnou tůní v jakési zalesněné krajině v Řecku a v mlčícím stříbře vod jste pozoroval svou zázračnou tvář. A všechno to bylo takové, jaké umění být má, neuvědomělé, ideální a z jiného světa. Jednoho dne, někdy si myslím, že to byl neblahý den, jsem se rozhodl namalovat vám nádherný portrét podle skutečnosti, nikoli v kostýmu ze zašlých věků, ale ve vašem vlastním úboru a ve vaší době. Zdali to způsobila ta realistická metoda nebo jen ten váš podivuhodný zjev, který jsem takto spatřil nezkresleně, nikoli jako v mlze nebo za závojem, to nemohu říct, ale vím, že když jsem na tom obraze pracoval, měl jsem dojem, že každý nános, každá vrstvička barvy prozrazují mé tajemství. Začal jsem se bát, že se o mém zbožňování dovědí ostatní lidé. Cítil jsem, Doriane, že jsem tím vyslovil příliš mnoho, že jsem tam příliš zobrazil sám sebe. A tehdy jsem se rozhodl, že nikdy nepřipustím, aby ten obraz byl vystaven. Vás to trochu mrzelo; jenomže tehdy jste si nedovedl představit, co všechno pro mě znamená. Mluvil jsem o tom s Harrym, a ten se mi vysmál. Ale já toho nedbal. Když byl obraz hotov a seděl jsem s ním o samotě, cítil jsem, že jednám správně... Nu, po několika dnech se portrét odstěhoval ode mne z ateliéru, a jakmile jsem se dostal z toho nesnesitelného okouzlení, které vyvolávala jeho přítomnost, hned jsem měl pocit, že jsem byl bláhový, když jsem si představoval, že v něm vidím víc než to, jak jste neobyčejně hezký a jak já umím malovat. Ani teď se nemohu ubránit pocitu, že je omyl se domnívat, že by se vášeň, s kterou člověk tvoří, mohla kdy zobrazit ve vytvořeném díle. Umění je vždycky abstraktnější, než si představujeme. Tvary a barvy k nám hovoří o tvarech a barvách - to je všechno. Často se mi zdá, že umění daleko důkladněji umělce zatajuje, než zjevuje. A tak když jsem dostal tu nabídku z Paříže, rozhodl jsem se, že z vašeho portrétu udělám zlatý hřeb své výstavy. Nikdy mě nenapadlo, že se proti tomu postavíte. Ale teď vidím, že jste měl pravdu. Nemůžeme ten obraz ukazovat. A nesmíte se na mě zlobit za to, co jsem vám prozradil, Doriane. Jak už jsem jednou řekl Harrymu, vy jste prostě stvořen k zbožňování.“

Dorian Gray se dlouze nadechl. Do tváří se mu vrátila barva a na rtech mu pohrával úsměv. Je po nebezpečí. Prozatím mu nic nehrozí. Nemohl se však ubránit pocitu nekonečné lítosti nad malířem, který právě vyslovil to podivné vyznání, a v duchu se ptal, zdali i on bude mít někdy přítele, jehož osobnost ho tak upoutá. Lord Henry je velmi nebezpečný, v tom je jeho kouzlo. Ale to je také vše. Je příliš chytrý a příliš cynický, než aby ho Dorian mohl mít doopravdy rád. Vyskytne se někdy někdo, kdo v něm vzbudí nějaké neobvyklé zbožňování? Je snad tohle něco z toho, co pro něho život přichystal?

„Připadá mi neobyčejné, Doriane,“ řekl Hallward, „že jste to mohl v tom portrétu vidět. Opravdu jste to tam viděl?“ „něco jsem tam viděl,“ odpověděl Dorian, „něco, co se mi zdálo velmi podivné.“

„Tak teď už se na něj smím podívat?“

Dorian zavrtěl hlavou. „To na mne nesmíte chtít, Basile. Za žádných okolností bych vám nemohl dovolit, abyste stanul před tím obrazem.“

„Ale jednou mi to jistě dovolíte?“

„Nikdy.“

„Inu, snad máte pravdu. A teď sbohem, Doriane. Jste jediný člověk v mém životě, který měl doopravdy vliv na mé umění. Za všechno dobré, co jsem vytvořil, vděčím vám. Ach, vy nevíte, co mě to stojí, říkat vám všechno, co vám tu říkám.“

„Můj drahý Basile,“ pravil Dorian, „co jste mi vlastně řekl? Jen to, že jste měl pocit, že se mi obdivujete přespříliš. A to není ani poklona.“

„Nemínil jsem to jako poklonu. Bylo to vyznání. A teď, když je mám za sebou, mám dojem, že jsem se o něco připravil. Snad by člověk nikdy neměl vyjadřovat své zbožňování slovy.“

„Mne to vyznání velice zklamalo.“

„A co jste, prosím vás, čekal, Doriane? Nic jiného jste snad v tom obraze neviděl, či ano? Bylo tam vidět něco jiného?“

„Ne. Nic jiného tam vidět nebylo. Proč se ptáte? Ale nesmíte už mluvit o zbožňování. To je hloupost. Vy a já jsme přátelé, Basile, a vždycky jimi musíme zůstat. „

„Máte přece Harryho,“ řekl malíř smutně.

„Harry!“ zvolal chlapec a lehce se zasmál. „Harry tráví dny tím, že říká věci, které jsou neuvěřitelné, a večery tím, že dělá věci, které jsou nepravděpodobné. Zrovna takový život bych chtěl vést. Ale přesto si myslím, že kdybych byl v nesnázích, nešel bych k Harrymu. To bych šel spíš k vám, Basile.“

„Budete mi zase stát modelem?“

„To není možné.“

„Když mi to odmítnete, zničíte mně jako umělci život. Ještě nikdo se s ideálem nesetkal dvakrát. Většina lidí se s nim dokonce nesetká ani jednou.“

„Nemohu vám to vysvětlit, Basile, ale nesmím vám už stát modelem. Ten portrét má v sobě cosi neblahého. Žije si vlastní život. Přijdu k vám na čaj. To bude zrovna tak milé.“

„Vám to tak bude dokonce milejší, bohužel,“ zašeptal Hallward vyčítavě. „A teď sbohem. Lituji, že už se nesmím podívat na ten obraz. Ale nedá se nic dělat. Docela chápu vaše pocity.“

Když vyšel Basil z pokoje, Dorian se usmál. Chudák Basil! O tom pravém důvodu neví pranic! A jak je to zvláštní, že on sám ani nemusil odhalit své tajemství, a místo toho dokázal, skoro náhodou, vypáčit z přítele tajemství jeho! Co všechno mu to podivné vyznání vysvětlilo! Malířovy nesmyslné záchvaty žárlivosti, jeho bouřlivou oddanost, jeho výstřední chvalozpěvy, jeho zvláštní nesdílnost - to všechno teď chápal a probouzelo to v něm lítost. Zdálo se mu, že v přátelství tak milostně zabarveném je něco tragického.

Povzdychl si a zazvonil. Ten portrét musí stůj co stůj odklidit. Nemůže se ještě jednou vystavit takovému nebezpečí, že všechno vyjde najevo. To bylo od něho šílenství, že připustil, aby ta věc zůstala, byť jen na hodinu, v pokoji, kam má přístup kdokoli z jeho přátel.