Lesen Sie synchronisiert mit  Englisch  Spanisch  Russisch 
CHARLES AUGUSTUS MILVERTON.  Arthur Conan Doyle
Kniha. CHARLES AUGUSTUS MILVERTON
< Zurück  |  Vorwärts >
Schrift: 

Události, o nichž budu nyní mluvit, odehrály se před řadou let, ale přesto se o nich zmiňuji s jistým ostychem. Ani při nejkrajnější opatrnosti a rezervovanosti nebylo možno tato fakta zveřejnit: až teď, kdy hlavní postava je už mimo dosah lidských zákonů, a jestliže neuvedu některé podrobnosti, lze tento příběh vyprávět tak, aby nikomu neuškodil. Zaznamenává zkušenost, která byla v životě Sherlocka Holmese i v životě mém zcela ojedinělá. Čtenář mi promine, zamlčím-li časové či jiné údaje, podle nichž by mohl odhalit skutečnost.

Jednoho studeného, mrazivého zimního večera jsme se vrátili s Holmesem kolem šesté z večerní procházky. Když Holmes rozsvítil stolní lampu, padlo světlo na vizitku na stole. Pohlédl na ni a potom ji s výkřikem odporu hodil na podlahu. Zvedl jsem vizitku a četl:

CHARLES AUGUSTUS MILVERTON

Appledore Towers

Hampstead

Jednatel

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

„Nejhorší člověk v Londýně,“ odpověděl Holmes, když usedl a natáhl si nohy ke krbu. „Stojí něco vzadu na vizitce?“

Obrátil jsem ji.

„Přijdu v 6.30. – C.A.M.,“ četl jsem.

„Hm! Už by tu měl být co nevidět. Nemíváte takový nepříjemný, úzkostlivý pocit mrazení, Watsone, když v zoologické zahradě stojíte u hadí klece a pozorujete kluzké, slizké plazy se zploštělou, potměšilou hlavou a zlovolnýma očima? Víte, právě takovým dojmem na mne působí Milverton. Za své kariéry jsem měl co činit s padesáti vrahy, ale ani ten nejhorší z nich ve mně nevzbudil takový odpor, jaký cítím k tomuhle člověku. Nicméně se nemohu vyhnout tomu, abych s ním obchodně nejednal – přichází vlastně na mé pozvání.“

„Kdo to ale je?“

„Povím vám to, Watsone. Je to král všech vyděračů. Ať se nebesa smilují nad mužem a především nad ženou, jejichž tajemství a pověsti se Milverton zmocní. S usměvavou tváří a se srdcem z mramoru je bude ždímat a ždímat, dokud jeho oběti nadobro nevykrvácí. Je svým způsobem neobyčejně schopný a jistě by se byl dobře uplatnil v některém jiném, poctivějším povolání. Jeho metoda vypadá asi takhle: dá o sobě rozšířit zprávu, že je ochoten zaplatit velmi vysoké částky za dopisy, které kompromitují bohaté nebo společensky vysoce postavené osoby. Materiály ho zásobuji nejen proradní sloužící, ale mnohdy i elegantní darebáci, kteří se vetřeli do důvěry a přízně lehkověrných žen. A on není skoupý. Vím náhodou, že za dvouřádkový vzkaz zaplatil jistému lokajovi sedm set liber – a dohnal tak jednu vznešenou rodinu ke zkáze. Všechno, co se objeví na trhu, doputuje k Milvertonovi, a v tomhle velkoměstě se najdou stovky lidí, kteří při vyslovení jeho jména zblednou jak stěna. Nikdo neví, kdy je zmáčkne do kleští, neboť Milverton je natolik bohatý a prohnaný, že nepracuje jen tok z ruky do úst. Dovede čekat i několik let, než vynese kartu ve chvíli, kdy mu kyne nejvyšší výhra. Řekl jsem, že je to ten nejhorší člověk v Londýně, a rád bych se vás zeptal, dá-li se vůbec srovnávat darebák, jenž v záchvatu horkokrevnosti zmlátí svého spolčence, s tímhle člověkem, který metodicky a promyšleně trýzní duši a cupuje nervy jen proto, aby zmnožil své beztak početné měšce peněz?“

Málokdy jsem svého přítele slyšel mluvit tak procítěně.

„Nepochybně,“ řekl jsem, „je ten člověk v dosahu zákona?“

„Teoreticky ovšem ano, prakticky však nikoliv. Co by kupříkladu některé ženě prospělo, kdyby ho na několik měsíců přivedla do vězení? Jen by tím bezprostředně přivodila vlastní zkázu. Jeho oběti se mu neodvažují oplatit ránu. Kdyby začal jednou vydírat někoho nevinného, potom bychom ho dostali: on však je prohnaný jako sám ďábel. Ne, ne – musíme najít jiný způsob, jak ho zdolat.“

„A proč k nám přijde?“

„Protože jedna vznešená klientka svěřila svůj žalostný případ do mých rukou. Je to lady Eva Brackwellová, nejkrásnější débutante minulé sezóny. Za dva týdny má uzavřít sňatek s earlem z Dovercourtu. Nekouká jejích nemoudrých dopisů – nemoudrých, Watsone, nic víc – které napsala jednomu chudému venkovskému šlechtici, se ten padouch zmocnil. Ty dopisy stačí k tomu, aby ze svatby sešlo. Milverton hodlá dopisy poslat earlovi, jestliže mu za ně nebude zaplacena vysoká částka. Byl jsem pověřen, abych se s ním sešel a dojednal co nejpříznivější podmínky.“

V té chvíli se dole na ulici ozval dusot kopyt a rachot kol. Když jsem vyhlédl, spatřil jsem impozantní kočár s párem koní. Jasné svítilny ozařovaly hladké boky ušlechtilých hnědáků. Lokaj otevřel dvířka a z kočáru vystoupil tlustý muž v huňatém astrachánovém kožichu. O minutu později stál už v našem pokoji.

Charles Augustus Milverton byl asi padesátník s velkou hlavou, kulatou, blahobytnou bezvousou tváří, strnulým úsměvem a bystrýma šedýma očima, které se jasně leskly za velkými brýlemi v zlatých obroučkách. V jeho zevnějšku bylo něco z blahovůle pana Pickwicka, a ten dojem mařil jen jeho utkvělý neupřímný úsměv a tvrdý lesk neklidných a pronikavých očí. Hlas měl hladký a přívětivý stejně jako obličej – když popošel kupředu s nataženou buclatou rukou a zamumlal, jak lituje, že nás nezastihl už při své první návštěvě.

Holmes podávanou ruku přehlédl a zadíval se na něho s tváří jakoby vytesanou ze žuly. Milvertonův úsměv se rozšířil; pokrčil rameny, svlékl kožich, pomalu a rozvážně jej přehodil přes opěradlo křesla a posadil se.

„Tenhle pán,“ řekl a ukázal směrem ke mně. „Je diskrétní? Dá se před ním mluvit?“

„Doktor Watson je můj přítel a společník.“

„Jak si přejete, pane Holmesi. Ozval jsem se jen v zájmu vaší klientky. Jde o velmi choulostivou záležitost –“

„Doktor Watson už o ní slyšel.“

„Takže můžeme přikročit k jednání. Pravíte, že zastupujete lady Evu. Dala vám plnou moc k přijetí mých podmínek?“

„Jak zní vaše podmínky?“

„Sedm tisíc liber.“

„A druhá možnost?“

„Milý pane, je mi trapné o tom mluvit, ale jestliže do čtrnáctého peníze nedostanu, pak se ta svatba zcela jistě osmnáctého konat nebude.“ Jeho nesnesitelný úsměv nemohl být samolibější. Holmes se na chvilku zamyslel.

„Zdá se mi,“ řekl posléze, „že to všechno považujete za víc než samozřejmé. Přirozeně, s obsahem těch dopisů jsem seznámen. Má klientka zajisté učiní, co jí poradím. Doporučím jí, aby svému nastávajícímu manželovi všechno pověděla a spolehla se na jeho velkomyslnost.“

Milverton se zachechtal.

„Vy zřejmě earla neznáte,“ řekl.

Podle zklamaného výrazu na Holmesově tváři jsem jasně pochopil, že ho zná.

„Co je na těch dopisech tak špatného?“ zeptal se.

„Jsou bujaré – náramně bujaré,“ odpověděl Milverton. „Ta dáma je psala s velkým půvabem. Mohu vás ale ujistit, že earl z Dovercourtu to nedokáže ocenit. Nicméně jste zřejmě jiného názoru, takže toho necháme. Jde o čistě obchodní záležitost. Jestliže jste přesvědčen, že je v nejlepším zájmu vaši klientky, aby earl dostal dopisy do rukou, pak by bylo věru pošetilé vyplatit tak velkou peněžní částku za to, abyste je získali zpět.“ Zvedl se a chopil se astrachánového kožichu.

Holmesův obličej zešedl hněvem a zklamáním.

„Počkejte okamžik,“ řekl, „postupujete příliš rychle. Vyvineme zajisté veškeré úsilí, abychom se v tak choulostivé záležitosti vyhnuli skandálu.“

Milverton znova usedl do křesla.

„Byl jsem přesvědčen, že se na to budete dívat z téhle stránky,“ předl jako kočka.

„Ovšem,“ pokračoval Holmes, „lady Eva není bohatá dáma. Ujišťuji vás, že už dva tisíce liber by vyčerpaly její finanční prostředky, a částka, kterou uvádíte, daleko přesahuje její možnosti. Proto vás snažně žádám, abyste se ve svém požadavku umírnil a vrátil nám dopisy za cenu, kterou jsem uvedl – ubezpečuji vás, že vyšší nemůžete dosáhnout.“

Milvertonův úsměv se rozšířil a v očích se mu šelmovsky zablesklo.

„Jsem si vědom, že to, co říkáte o finančních možnostech lady Evy, je pravda,“ pravil. „Na druhé straně jisté uznáte, že svatba mladé dámy poskytuje jejím přátelům a příbuzným velmi vhodnou příležitost k tomu, aby jí prokázali menší službu. Možná že se nemohou rozhodnout pro vhodný svatební dar. Mohu je ujistit, že ten svazeček dopisů jí způsobí větší radost než všechny londýnské svícny a misky na máslo.“

„To je nemožné,“ řekl Holmes.

„Pro pět ran, to je ale smůla!“ zvolal Milverton a vytáhl objemnou náprsní tašku. „Nepochopím, že se dámy chovají tak nerozvážně, když od nich žádáte drobnou úsluhu. Podívejte se na tohle!“ Zvedl do výše obálku s vyraženým erbem. „Patří – nu, snad by ani nebylo slušné prozrazovat to jméno před zítřejším ránem. Ale v té době už bude dopis v rukou manžela té dámy. A to všechno pouze proto, že nezaplatila nuzácký obnos, který by sehnala za hodinu, kdyby své brilianty vyměnila za imitaci. Je to věru škoda. Vzpomínáte si snad, jak bylo náhle zrušeno zasnoubení dcery earla, slečny Milesové, s plukovníkem Dorkingem? Pouhé dva dny před sňatkem se v Morning Postu objevilo stručné oznámení, že se svatba nebude konat. A proč? Je to téměř neuvěřitelné, ale celou záležitost by bylo urovnalo nicotných dvanáct set liber. Není vám to líto? A teď opět vidím, že se rozumný člověk jako vy dohaduje o podmínkách, když budoucnost a čest jeho klientky jsou v sázce. Udivujete mě, pane Holmesi.“

„To, co vám říkám, je pravda,“ odpověděl Holmes. „Tolik peněz sehnat nemůže. Rozhodně je pro vás výhodnější spokojit se s nemalou částkou, kterou nabízím, než zničit život ženy, a vůbec nic tím nezískat.“

„V tom se mýlíte, pane Holmesi. Takové odhalení mi přinese značný zisk nepřímo. Osm či deset podobných případů spěje právě k vyvrcholení. Jestliže se mezi nimi roznese, že v případě lady Evy jsem si počínal s ukázkovou bezohledností, všichni budou mnohem přístupnější hlasu rozumu. Chápete mé stanovisko?“

Holmes vyskočil z křesla.

„Zastupte mu cestu, Watsone. Nepouštějte ho ven! A teď se, pane, podíváme na obsah vaší náprsní tašky.“

Milverton však hbitě jako krysa přeběhl na druhou stranu místnosti a postavil se zády ke stěně.

„Ale, ale, pane Holmesi!“ řekl, rozevřel kabát a ukázal pažbu velkého revolveru, která mu vyčnívala z vnitřní kapsy. „Očekával jsem od vás něco originálnějšího. Tohle se mi stalo už kolikrát – a k čemu to kdy bylo dobré? Ujišťuji vás, že jsem po zuby ozbrojen a nebudu váhat použít zbraně, protože vím, že zákon stojí na mé straně. Kromě toho vaše domněnka, že ty dopisy nosím v náprsní tašce, je naprosto mylná. Takovou hloupost bych neudělal. A teď, pánové – dnes večer mě čeká ještě několik rozmluv a do Hampsteadu je daleko.“ Pokročil kupředu, vzal si kožich, položil ruku na revolver a obrátil se ke dveřím. Uchopil jsem židli, ale Holmes zavrtěl hlavou, a tak jsem ji zase pustil. S úklonou, úsměvem a zamžouráním opustil Milverton místnost a o chvíli později jsme zaslechli zabouchnutí dvířek kočáru a rachot kol, když odjížděl.

Holmes seděl nehnutě před krbem, s rukama zabořenýma hluboko do kapes kalhot, hlavu svěšenou na prsa a oči upřené na řeřavé uhlí. Půl hodiny mlčel a nehybně seděl. Potom vyskočil s pohybem člověka, který se rozhodl, a zašel do ložnice. O chvíli později švihácký mladý dělník s kozí bradkou a vypínavou chůzí si u lampy zapálil porcelánku. „Vrátím se později, Watsone,“ řekl a vytratil se do noci. Pochopil jsem, že zahájil válečné tažení proti Charlesi Augustu Milvertonovi, ale věru jsem netušil, jak podivné podoby to tažení nabude.

Po několik dní přicházel a odcházel Holmes v nejrůznějších denních i nočních hodinách v tomto obleku, ale nevěděl jsem, co dělá, jen jednou se zmínil, že tráví čas v Hampsteadu, a nikoli nadarmo. Posléze za divokého, bouřlivého večera, kdy vítr skučel, až nám okna drnčela, vrátil se ze své poslední výpravy, a když svlékl přestrojení, usedl ke krbu a srdečně se zasmál, tiše a pro sebe.

„Řekl byste o mně, že jsem ženitbychtivý muž?“

„Kdepak, ani nápad!“

„Bude vás tedy zajímat, že jsem se zasnoubil.“

„Milý příteli! Srdečně gratu –“

„S Milvertonovou služebnou.“

„Dobrá nebesa, Holmesi!“

„Potřeboval jsem informace, Watsone.“

„A nezašel jste příliš daleko?“

„Byl to naprosto nezbytný krok. Jsem klempíř, vlastním vzkvétající živnost a jmenuji se Emmett. Každý večer jsem si s ní vyšel na procházku a povídali jsme si spolu. Dobrý bože, to byly ale hovory! Zato mám všechno, co potřebuji. Znám Milvertonův dům jak dlaň své ruky.“

„Co bude ale dělat ta dívka, Holmesi?“

Pokrčil rameny.

„Nemohu za to, milý Watsone. Když je ve hře tolik, musíte vynášet karty, jak nejlépe dovedete. Nicméně mohu s potěšením konstatovat, že mám nenáviděného soka, který mě určitě vyhodí ze sedla, jakmile se k ní obrátím zády. To je dnes ale nádherná noc!“

„Vám se tohle počasí líbí?“

„Vyhovuje mým záměrům, Watsone, neboť mám dnes v noci v úmyslu vloupat se do Milvertonova domu.“

Zalapal jsem po dechu a zamrazilo mě při těch slovech, vyřčených pomalu a tónem soustředěného odhodlání. Jako když blesk v temné noci odhalí v okamžiku každičkou podrobnost celé širé krajiny, tak i mně se zdálo, že jsem jediným pohledem spatřil všechny možné následky takového činu – Holmes bude odhalen a dopaden, jeho počestná kariéra skončí nenapravitelným fiaskem a hanbou a můj přítel bude vydán na milost a nemilost nenáviděnému Milvertonovi.

„Proboha, Holmesi, uvažte, co činíte!“ vykřikl jsem.

„Milý brachu, všechno jsem pečlivě uvážil. Nikdy se nepouštím do ukvapených činů a také teď bych tenhle rázný a věru nebezpečný postup nezvolil, kdyby existovala jiná možnost. Pohleďme na věc jasně a střízlivě. Uznáváte, doufám, že jde o čin morálně ospravedlnitelný, třebaže technicky vzato trestný. Vloupat se do jeho domu je vlastně totéž jako vzít mu násilím náprsní tašku – čin, při němž jste mi byl ochoten pomoci.“

Zamyslel jsem se nad tím.

„Ano,“ řekl jsem, „morálně je to ospravedlnitelné, pokud nemáme v úmyslu vzít nic jiného než předměty sloužící k nezákonným účelům.“

„Tak jest. Protože jde o čin morálně ospravedlnitelný, uvažuji teď pouze o otázce osobního rizika. A na to by pravý muž neměl klást přílišný důraz, když dáma v zoufalé tísni vyžaduje jeho přispění.“

„Octnete se v naprosto nevýhodném postavení.“

„Nu, to už souvisí s tím rizikem. Žádná jiná možnost, jak dopisy získat, neexistuje. Nešťastná dáma nemá tolik peněz a v její rodině není nikdo, komu by se mohla svěřit. Zítra je poslední den lhůty, a jestliže se těch dopisů nezmocníme dnes v noci, ten padouch dodrží slovo a dočista ji zničí. Musím tudíž svou klientku buď ponechat jejímu osudu, anebo vynést poslední kartu. Mezi námi, Watsone, je to sportovní souboj mezi tím padouchem Milvertonem a mnou. Jak jste viděl, z prvních kol vyšel vítězně; ale má sebeúcta a věhlas mě nutí bojovat až do konce.“

„Víte, mně se to nelíbí, ale asi to jinak nepůjde,“ řekl jsem. „Kdy vyrazíme?“

„Vy tam nepůjdete.“

„Pak nepůjdete ani vy,“ řekl jsem. „Dávám vám své čestné slovo – a nikdy v životě jsem je neporušil – že odjedu drožkou přímo na policejní stanici a udám vás, pokud mi nedovolíte, abych se toho dobrodružství zúčastnil s vámi.“

„Nemůžete mi pomoci.“

„Jak to víte? Nemůžete vědět, co se stane. Já jsem se ale beztak už rozhodl. Nemyslete si, že sebeúctu, a dokonce i tu pověst máte jen vy sám.“

Holmes se tvářil rozmrzele, ale čelo se mu vyjasnilo a popleskal mě po rameni.

„Nu, milý brachu, budiž! Bydlíme spolu v tomhle pokoji hezkých pár let a bylo by zábavné, kdybychom společně skončili v téže vězeňské cele. Víte, Watsone, přiznávám se vám bez okolků, že jsem odjakživa věřil, že by ze mne byl velice úspěšný zločinec. V tomto ohledu dnes dostávám životní příležitost. Pohleďte!“ Vytáhl ze zásuvky úhledné kožené pouzdro, otevřel je a ukázal mi několik lesklých nástrojů. „Tohle je prvotřídní a nejnovější lupičská výbava s poniklovaným páčidlem, diamantem na řezání skla, sadou paklíčů a všemi těmi moderními vymoženostmi, jakých vyžaduje pokrok civilizace. A zde mám zlodějskou lucernu. Všechno v pořádku. Máte nehlučné střevíce?“

„Mám tenisky s gumovou podešví.“

„Výborně. A škrabošku?“

„Mohu jich pár vyrobit z černého hedvábí.“

„Vidím, že máte sám pro tyto věci značné vlohy od přírody. Velmi dobře, vyrobte ty masky. Než odejdeme, pojíme studenou večeři. Teď je půl desáté. O jedenácté pojedeme drožkou až k Church Row. Odtud je k Appledore Towers čtvrthodinka chůze. Před půlnocí se dáme do práce. Milverton spí tvrdě a chodívá si lehnout přesně o půl jedenácté. Když nám bude štěstí jen trochu přát, měli bychom být ve dvě hodiny zpátky s dopisy lady Evy v kapse.“

Oblékli jsme se s Holmesem do večerního úboru, abychom vypadali jako dva návštěvníci divadla, kteří se vracejí domů. Na Oxford Street jsme zastavili drožku a odjeli na vymyšlenou adresu do Hampsteadu. Tam jsme drožkáři zaplatili a se zapjatými zimníky – byla palčivá zima a vítr nás profukoval – jsme kráčeli podél okraje parku.

„Musíme si počínat velmi obezřetně,“ řekl Holmes. „Listiny jsou v nedobytné pokladně v pracovně toho zloducha a pracovna je předpokojem jeho ložnice. Naopak zas jako všichni malí tlouštíci, kteří si potrpí na dobré jídlo, je Milverton náramný spáč. Agatha – to je má snoubenka – říkala, že se v čeledníku obvykle chechtají nad tím, jak pána nemohou probudit. Má tajemníka, který je mu zcela oddaný a celý den se nevzdálí z pracovny. Proto tam vnikneme v noci. A potom – má zlého psa, který pobíhá po zahradě. Včera a předevčírem jsem si s Agathou dal schůzku pozdě večer a ona teď hafana zavírá, abych k ní měl cestu volnou. Tady je náš dům, ten veliký uprostřed zahrady. Branou – a teď doprava mezi ty vavřínové keře. Bude lépe, když si zde nasadíme škrabošky. Vidíte, ani jedno okno nesvítí a všechno se nám zatím znamenitě daří.“

S černými hedvábnými maskami, které nás proměnily ve dvě nejsveřepěji vypadající postavy v celém Londýně, přikradli jsme se k tichému, ponurému domu. Po jedné straně se rozkládala jakási veranda, krytá taškovou střechou, s několika okny a dvojími dveřmi.

„To je jeho ložnice,“ zašeptal Holmes. „Tyhle dveře vedou rovnou do jeho pracovny. Hodily by se nám nejlépe, ale jsou uzamčeny a zajištěny závorou, a kdybychom chtěli tudy, natropíme příliš mnoho hluku. Tady pojďme. Přes zimní zahradu, kterou se dostaneme do salónu.“

Zimní zahrada byla uzamčena, ale Holmes vyřízl ve skle kulatý otvor a otočil zevnitř klíčem. Po chvíli za námi zavřel dveře a v očích zákona jsme se stali zločinci. Hustý teplý vzduch zimní zahrady a sytá, opojná vůně exotických rostlin nám sevřely hrdlo. Holmes mě ve tmě uchopil za ruku a rychle mě vedl kolem okrajů ozdobných keřů, které se nám lehce otíraly o tváře. Holmes měl podivuhodné schopnosti vidět ve tmě a pečlivě je cvičíval. Držel mě ještě za ruku, když otevřel dveře, a já nejasně poznal, že jsme vešli do rozlehlého pokoje, v němž nedlouho předtím někdo kouřil doutník. Můj přítel postupoval obezřetně mezi nábytkem, otevřel další dveře a zavřel za námi. Když jsem natáhl ruku, nahmatal jsem několik kabátů zavěšených na stěně a poznal jsem, že je to chodba. Prošli jsme jí a Holmes nadmíru tiše otevřel dveře na pravé straně. Něco se na nás vrhlo a já leknutím zdřevěněl, ale téměř jsem se dal do smíchu, když jsem si uvědomil, že to byla kočka. V místnosti, do níž jsme vešli, plál v krbu oheň a vzduch tam opět čpěl tabákovým kouřem. Holmes vešel po špičkách, počkal, až vstoupím, a potom velice tiše dveře zavřel. Stáli jsme v Milvertonově pracovně a portiéra naproti nám ukazovala, kde je vchod do jeho ložnice.

Oheň v krbu jasně plápolal a osvětloval celý pokoj. Viděl jsem, že u dveří se leskne elektrický vypínač, ale nerozsvítil jsem. Po jedné straně krbu visel těžký závěs zakrývající arkýřové okno, které jsme viděli zvenčí. Na druhé straně vedly dveře na verandu. Uprostřed stál psací stůl s otáčivou židlí potaženou lesklou červenou kůži. Naproti byla velká knihovna a na ní mramorová bysta Athény, v rohu mezi knihovnou a stěnou stála vysoká zelená nedobytná pokladna a záblesky plamenů se odrážely od lesklých mosazných kulatých klik na jejích dveřích. Holmes se k nim přikradl a prohlížel si je. Potom se neslyšně přiblížil ke dveřím ložnice, zůstal stát a se skloněnou hlavou pozorně naslouchal. Zevnitř se nic neozývalo. Mě zatím napadlo, že bude moudré zajistit si ústup vnějšími dveřmi, a pozorně jsem si je prohlížel. K mému úžasu nebyly dveře uzamčené a závora nebyla zasunutá! Dotkl jsem se Holmesovy paže a on obrátil maskovanou tvář tím směrem. Viděl jsem, jak sebou škubl; zřejmě ho to překvapilo stejně jako mě.

„To se mi nelíbí,“ zašeptal, když mi přitiskl rty těsně k uchu. „Nedovedu si to dobře vysvětlit. Nicméně nesmíme ztrácet čas.“

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Ano, postavte se ke dveřím. Kdybyste slyšel někoho přicházet, zasuňte závoru zevnitř a odejdeme tudy. Kdyby někdo přišel z druhé strany, vyjdeme ven těmito dveřmi, jestliže budeme s prací hotovi, anebo se skryjeme za ty závěsy, když s ní hotovi nebudeme. Rozuměl jste?“

Přikývl jsem a postavil se ke dveřím. První pocit strachu mě přešel a pociťoval jsem teď pronikavé vzrušení, jaké jsem nikdy nezažil, pokud jsme byli ochránci zákona a nikoli jeho narušiteli. Vznešený cíl našeho poslání, vědomí, že je nesobecké a rytířské, podlost našeho protivníka, to všechno zvyšovalo sportovní ráz našeho dobrodružství. Vůbec jsem se necítil jako provinilec, naopak radoval jsem se a byl nadšen očekávaným nebezpečím. S obdivem jsem pozoroval, jak Holmes vybaluje pouzdro a vybírá nástroje s klidnou, vědeckou přesností chirurga chystajícího se k choulostivé operaci. Věděl jsem, že otevírání nedobytných pokladen je Holmesovým oblíbeným koníčkem, a chápal jsem, jaké potěšení má z toho, že může změřit své síly s touto zlatozelenou nestvůrou, drakem, který ve svém jícnu skrývá povést mnoha krásných paní. Ohrnul si manžety fraku – plášť předtím odložil na židli – připravil si dvě vrtačky, páčidlo a několik paklíčů. Stál jsem u prostředních dveří a upíral oči na oboje další, připraven zakročit v případě nouze, třebaže jsem vlastně měl jen velmi neurčité plány, co bych podnikl, kdyby nás někdo vyrušil. Holmes pracoval půl hodiny se soustředěnou energií, jeden nástroj položil, druhý zvedl, a s každým zacházel zručně a jemně jako vyučený zámečník. Posléze jsem zaslechl cvaknutí, široké zelené dveře se rozevřely a uvnitř jsem uviděl větší množství papírových balíčků, každý převázaný, zapečetěný a opatřený nápisem. Holmes jeden z nich vybral, ale v plápolavém světle plamenů nebyl s to číst, a proto vytáhl malou zlodějskou svítilnu. Rozsvítit elektrické světlo nebylo radno, protože Milverton byl v sousedním pokoji. Pojednou jsem spatřil, jak se Holmes zarazil, napjatě se zaposlouchal, poté zabouchl dveře pokladny, vzal si plášť, vecpal nástroje do kapes a vběhl za závěs, když mi předtím pokynul, abych učinil totéž.

Jakmile jsem se k němu připojil, uslyšel jsem, co alarmovalo jeho bystřejší smysly. Odkudsi z domu se ozýval šramot. Zpovzdálí se ozvalo zabouchnutí dveří. Nejasný, hluchý zvuk se změnil v pravidelný dusot těžkých, rychle se přibližujících kroků. Přicházely z chodby před pokojem. U dveří se zastavily. Dveře se otevřely. Ozvalo se ostré cvaknutí při otočení vypínače. Dveře se zavřely a ucítili jsme štiplavý pach silného doutníku. Potom se kročeje ozvaly znovu, přecházely nahoru a dolů, nahoru a dolů, několik stop od nás. Nakonec zavrzala židle a kročeje dozněly. Potom se ozvalo cvaknutí klíče otočeného v zámku a šustot papírů. Až dosud jsem se neodvažoval vyhlédnout, ale teď jsem trochu roztáhl závěsy před sebou a vykoukl jsem mezerou. Ucítil jsem dotek Holmesova ramene a věděl jsem, že se rovněž dívá. Přímo před námi, téměř na dosah ruky, jsme viděli široká, zakulacená Milvertonova záda. Bylo zřejmé, že jsme se dokonale přepočítali v odhadu toho, co bude dělat. Vůbec si nešel lehnout do ložnice, ale zdržoval se někde v odlehlejším křídle domu, v kuřárně nebo kulečníkovém pokoji, jehož okna jsme neviděli. Jeho široká, prošedivělá hlava s lesknoucí se pleší byla hned v popředí našeho zorného pole. Seděl pohodlně zakloněný na červené kožené židli, nohy měl natažené a z úst mu trčel dlouhý černý doutník. Měl na sobě kuřácký kabátek vínové barvy a polovojenského střihu s černým sametovým límcem. V ruce držel jakousi dlouhou právní listinu, kterou lhostejně pročítal a vypouštěl přitom z úst kroužky tabákového kouře. Jeho neuspěchané počínání a pohodlná poloha naznačovaly, že nemá v úmyslu hned tak odejít.

Pocítil jsem, jak se Holmesova ruka vkradla do mé a jak mně ji stiskl, jako by mě hodlal ubezpečit, že situace je v jeho moci a že je klidný. Nebyl jsem si jist, zda viděl, co z mého místa bylo víc než nápadné – že dvířka nedobytné pokladny nejsou dobře přiražená a že Milverton si toho může co nevidět povšimnout. V duchu jsem se rozhodl, že jakmile mě jeho strnulý pohled přesvědčí, že to zpozoroval, okamžitě vyskočím, přehodím mu přes hlavu plášť, přidržím mu ruce u těla a ostatní přenechám Holmesovi. Milverton ale vůbec nevzhlédl. S nevelkým zájmem zíral na listiny v ruce a obracel stránku za stránkou, jak sledoval advokátovy vývody. Pomyslel jsem si, že jakmile dokument dočte a dokouří doutník, odejde alespoň do své ložnice; ale dřív než byl hotov s tím či oním, nastal v událostech pozoruhodný obrat, který odvedl naše myšlenky zcela jiným směrem.

Několikrát jsem si povšiml, že se Milverton podíval na hodinky, a jednou se dokonce s netrpělivým gestem zvedl a znovu posadil. Ani mě však nenapadlo, že by mohl mít v tak pozdní hodině schůzku, až najednou jsem z verandy zaslechl jakýsi šramot. Milverton upustil listiny a strnule se narovnal v křesle. Zvuk se opakoval a pak se ozvalo slabé zaťukání na dveře. Milverton vstal a otevřel.

„No,“ řekl stroze, „máte skoro půl hodiny zpoždění.“ To tedy vysvětlovalo, proč dveře zůstaly nezamčené a proč je Milverton tak pozdě v noci vzhůru. Ozvalo se jemné zašustění ženských šatů. Když k nám Milverton otočil tvář, zatáhl jsem štěrbinu mezi závěsy, ale nyní jsem se odvážil opatrně ji rozevřít. To už Milverton opět seděl v křesle a doutník mu stále trčel ve vyzývavém úhlu z úst. V jasné záři elektrického světla před ním stála vysoká, štíhlá černovlasá žena se závojem na tváři a s pláštěm vyhrnutým až po bradu. Rychle a s námahou oddechovala a celá pružná postava se jí chvěla mocným pohnutím.

„Nu,“ řekl Milverton, „kvůli vám se ani pořádně nevyspím, má milá. Doufám, že se mi to vyplatí. To jste nemohla přijít někdy jindy – hm?“ Žena zavrtěla hlavou.

„No, když nemohla, tak nemohla. Jestliže je hraběnka tak přísnou paní, máte teď příležitost vyrovnat si s ní účet. Proč se tak chvějete, milá slečno? No, už je to lepší. Vzchopte se! A teď přistoupíme k věci.“ Ze zásuvky ve stole vytáhl dopis. „Říkáte, že máte pět dopisů, které kompromitují hraběnku d’Albertovou. Chcete je prodat. Já je chci koupit. Až sem je to vše v pořádku. Zbývá pouze dohodnout cenu. Rád bych ovšem ty dopisy viděl. Pokud jsou to opravdu hodnotné exempláře… Dobré nebe, to jste vy?“

Žena beze slova nadzvedla závoj a spustila límec pláště, který jí zakrýval bradu. Před Milvertonem se objevila tmavá, půvabná, neobyčejně výrazná tvář, s ohnutým nosem, černým obočím nad chladnýma, lesklýma očima a ústy s tenkými rty sevřenými v nebezpečném úsměvu.

„To jsem já,“ řekla, „žena, které jste zničil život.“

Milverton se zasmál, ale hlas se mu zachvěl strachem. „Byla jste velice umíněná,“ řekl. „Proč jste mě donutila hnát celou věc až do krajnosti? Ujišťuji vás, že pokud by šlo jen o mne, neublížil bych ani mouše, ale každý máme své povolání, a co jsem měl dělat? Cenu jsem stanovil tak, aby pro vás byla přijatelná. Nechtěla jste zaplatit.“

„A tak jste ty dopisy poslal mému manželovi, a jemu – nejušlechtilejšímu muži, který kdy žil, muži, jemuž jsem nebyla hodná zašněrovat boty – puklo statečné srdce a zemřel. Vzpomínáte si, že když jsem včera večer těmito dveřmi vešla a snažně vás žádala, prosila o milost – vysmál jste se mi do obličeje stejně, jako se o to pokoušíte teď, jenže vaše zbabělé srdce nezabrání vašim rtům, aby se nechvěly. Ano, vás vůbec nenapadlo, že byste mě zde někdy opět spatřil, ale mě ta noc naučila, jak se s vámi setkat tváří v tvář a o samotě. Nu, Charlesi Milvertone, co k tomu máte co říci?“

„Nemyslete si, že mě zastrašíte,“ řekl a vstal. „Stačí, abych vykřikl, přivolám sloužící a dám vás uvěznit. Beru ale ohled na váš přirozený hněv. Opusťte okamžitě tento pokoj, jděte, odkud jste přišla, a já na vše zapomenu.“

Žena stála s rukou v záňadří a na úzkých rtech jí pohrával stále týž úsměv smrtelné nenávisti.

„Nikomu už nezničíte život, tak jak jste ho zničil mně. Žádné srdce už nebudete týrat, jako jste týral moje. Zbavím svět jedovatého plaza. Tumáš, ty pse – tumáš! – a tumáš! – tumáš! – tumáš!“

Vytáhla malý lesklý revolver a vyprázdnila jednu komoru po druhé do Milvertonova těla – ústí hlavně bylo od jeho náprsenky vzdálené necelé dvě stopy. Ucouvl a potom klesl se zachroptěním na stůl, hmataje po papírech před sebou. Potácivě se zvedl, zasáhla ho však další střela a skácel se na podlahu. „Vy – vy jste mě zabila,“ zvolal a zůstal nehybně ležet. Žena se na něho upřeně podívala a dupla mu podpatkem do tváře. Znovu na něj pohlédla, ale nic nebylo slyšet, nic se nepohnulo. Zaslechl jsem slabé zašustění, do vyhřáté místnosti zadul noční vzduch a mstitelka zmizela. Žádný zákrok z naší strany nemohl toho člověka uchránit před jeho osudem; ale když žena pálila jednu střelu za druhou do Milvertonova padajícího těla, chystal jsem se vyskočit, avšak ucítil jsem, Že mi Holmes chladně a pevně sevřel zápěstí. Pochopil jsem, co všechno znamená to jeho silné, varovné sevření – že to není naše věc, že padoucha stihla spravedlnost, že máme své povinnosti a své záměry, které nesmíme ztrácet ze zřetele. Sotva žena vyběhla z pokoje, Holmes rychlými, tichými kroky přešel k druhým dveřím. Otočil klíčem v zámku. V témž okamžiku jsme zaslechli hlasy v domě a hluk pádících nohou. Výstřely z revolveru vyburcovaly služebnictvo. Holmes s dokonalou chladnokrevností přeběhl k nedobytné pokladně, vzal odtud plnou náruč převázaných balíčků s dopisy a všechny naházel do plamenů. Opakoval to jednou a pak znova, dokud pokladna nebyla prázdná. Potom se rychle rozhlédl. Dopis, který předznamenal Milvertonovu smrt, ležel na stole, celý potřísněný krví. Holmes jej hodil mezi hořící papíry. Potom vytáhl klíč z vnějších dveří, vyšel za mnou ven a zvenčí je zamkl. „Tudy, Watsone,“ řekl, „tímhle směrem můžeme přelézt přes zahradní zeď.“

Nebyl bych uvěřil, že se poplach může tak rychle rozšířit. Když jsem se ohlédl, tonul rozlehlý dům v jediné záplavě světel. Přední dveře byly otevřené a na příjezdovou cestu vybíhaly postavy. Celá zahrada ožila lidmi, a když nás spatřili vybíhat z verandy, někdo vykřikl a rozběhl se za námi. Holmes se podle všeho v zahradě dokonale vyznal, neboť se hbitě proplétal mezi vysazenými stromky. Držel jsem se mu v patách a náš nejbližší pronásledovatel supěl za námi. Do cesty se nám postavila šest stop vysoká zeď, ale Holmes se na ni vymrštil a za okamžik byl na druhé straně. Když jsem ho napodobil, ucítil jsem, že mě za kotník uchopila mužská ruka, ale kopnutím jsem nohu uvolnil a vydrápal jsem se přes skleněné střepiny zasazené na vrcholu zdi. Spadl jsem na tvář do nějakého křoví, ale Holmes mě v mžiku zvedl na nohy a spolu jsme uháněli přes celý Hampstead Heath. Uběhli jsme jistě nejméně dvě míle, než se Holmes konečně zastavil a napjatě naslouchal. Za námi bylo všude naprosté ticho. Setřásli jsme své pronásledovatele a byli jsme v bezpečí.

 

Druhý den po netuctovém zážitku, který jsem popsal, pokuřovali jsme po snídani ranní dýmku, když byl do našeho skromného pokoje uveden pan Lestrade ze Scotland Yardu, velmi vážný a důstojný.

„Dobré jitro, pane Holmesi,“ řekl, „dobré jitro. Smím se zeptat, zda nejste právě zaneprázdněn?“

„Nejsem zaneprázdněn natolik, abych vás nevyslechl.“

„Myslel jsem, že když právě nemáte nic nutného na práci, měl byste snad zájem spolupracovat se mnou na jednom z nejpozoruhodnějších případů, který se udal v noci na dnešek v Hampsteadu.“

„Probůh!“ řekl Holmes. „Co se tam přihodilo?“

„Vražda – velmi dramatická a pozoruhodná vražda. Vím, jak nesmírně se o tyto věci zajímáte, a považoval bych za velkou laskavost z vaší strany, kdybyste s námi zašel do Appledore Towersu a mohl nám poradit. Není to obvyklý zločin. Toho pana Milvertona jsme už nějakou dobu sledovali a mezi námi, byl to pěkný darebák. Víme, že měl různé listiny, kterých používal k vydírání. Vrahové všechny ty dokumenty spálili. Žádný cenný předmět nebyl odcizen a je pravděpodobné, že zločinci byli lidé z lepších vrstev, jejichž jediným cílem bylo zabránit společenskému skandálu.“

„Zločinci?“ zvolal Holmes. „Bylo jich víc?“

„Ano, byli dva. Dopadli je téměř při činu. Máme otisky jejich nohou, máme jejich popis a sázím deset ku jedné, že je vypátráme. Ten první byl tělesně velmi zdatný, ale druhého chytil zahradníkův pomocník za nohu, podařilo se mu však vyškubnout se. Byl to statný muž střední postavy – s hranatou čelistí, silným krkem, kníry a maskou na očích.“

„To zní dost neurčitě,“ řekl Sherlock Holmes. „Věru, ten popis by se hodil třeba i na Watsona!“ 

„To je pravda,“ řekl inspektor pobaveně. „Mohl by to klidně být popis pana doktora.“    

„Ne, bohužel vám nemohu pomoci, Lestrade,“ řekl Holmes. „Po pravdě řečeno, toho Milvertona jsem znal a považoval jsem ho za jednoho z nejnebezpečnějších lidí v Londýně. Myslím, že jsou zločiny, které se vymykají zákonu, a které proto do jisté míry ospravedlňuji soukromou pomstu. Ne, nemá smysl, abyste mě přemlouval. Už jsem se rozhodl. Sympatizuji spíš s těmi zločinci než s jejich obětí, a tímhle případem se zabývat nebudu.“

 

Holmes mi neřekl ani slovo o tragédii, které jsme se stali svědky, ale neuniklo mi, že byl celé dopoledne velice zamyšlený a svým nepřítomným pohledem a roztržitým chováním působil dojmem člověka, který se pokouší něco si vybavit v paměti. Ještě jsme nedojedli oběd, když pojednou vyskočil. „U všech všudy, Watsone! Přišel jsem na to!“ zvolal. „Vezměte si klobouk! Pojďte se mnou!“ Rychlými kroky spěchal po Baker Street a po Oxford Street, dokud jsme nedorazili málem až k Regent Circus. Po levé straně je tam výkladní skříň plná fotografií slavných osobností a módních krásek. Holmes upřel oči na jednu z nich, a když jsem sledoval jeho pohled, spatřil jsem portrét vznešené a majestátní dámy v dvorním úboru, s vysokou diamantovou tiárou na ušlechtilé hlavě. Hleděl jsem na ten jemně prohnutý nosík, nápadné obočí, rovná ústa a pevnou, drobnou bradu pod nimi. Vzápětí jsem zalapal po dechu, když jsem si přečetl starodávný titul proslulého šlechtice a státníka, jehož ženou ta dáma byla. Můj zrak se setkal s Holmesovým a on přitiskl prst na rty, když jsme se od výkladu odvrátili.

< Zurück  |  Vorwärts >