Читать параллельно с  Английский  Немецкий  Русский 
VILA VISTÁRIE.  Arthur Conan Doyle
Kapitola 1. PODIVUHODNÝ ZÁŽITEK PANA JOHNA SCOTTA ECCLESE
< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Zjišťuji ve svých záznamech, že všechno začalo jistého pošmourného, větrného dne koncem března roku 1892. Při obědě dostal Holmes telegram a načrtl odpověď. Nic k tomu nepodotkl, ale zřejmě mu to nešlo z hlavy, protože po jídle zůstal zamyšleně stát před krbem, pokuřoval z dýmky a občas pohlédl na zprávu. Zničehonic se pak ke mně obrátil s šibalským zábleskem v očích.

„Vás přece musíme považovat za člověka s literárními sklony, Watsone,“ řekl. „Jakpak byste definoval slovo ‚groteskní‘?“

„Podivné – neobyčejné,“ navrhl jsem.

Zavrtěl nad mými synonymy hlavou.

„V tom výrazu je určitě ještě něco víc,“ řekl; „tkví v něm náznak čehosi tragického a hrůzyplného. Když si v duchu vyvoláte některá ta líčení, jimiž těžce zkoušíte trpělivost čtenářů, seznáte, že od groteskního je často pouze krůček k zločinu. Vzpomeňte si na tu příhodičku se spolkem ryšavců. Zpočátku se zdála výrazně groteskní a potom skončila v zoufalém pokusu o loupež. Anebo na onen velice groteskní případ s pěti pomerančovými jadérky, který přímo vyústil v plánovanou vraždu. Jak to slovo slyším, zbystřím pozornost.“

„Objevilo se zde?“ zeptal jsem se.

Přečetl telegram nahlas.

Mám za sebou zcela neuvěřitelnou a groteskní příhodu. Mohu se s Vámi poradit?

S. E., poštovní úřad na Charing Cross

„Píše to muž či žena?“ zeptal jsem se.

„Muž, samozřejmě. Žádnou ženu by nenapadlo, aby zaplatila telegrafickou odpověď. Prostě by se sem rozjela.“

„Přijmete ho?“

„Milý Watsone, víte, jak se nudím ode dne, kdy jsme dostali pod zámek plukovníka Carrutherse. Můj rozum je jako rozjetý stroj: sám sebe ničí, protože nevykonává práci, k níž je předurčen. Život je fádní, v novinách se nic nedočtete, z podsvětí se navždy vytratila všechna odvaha a romantika. Jak se mne tedy můžete ptát, zda jsem ochoten věnovat pozornost nově se naskytnuvšímu problému, ať už se z něho vyklube třeba cosi banálního? Náš klient však už jde, pokud se nemýlím.“

Na schodech se ozvaly odměřené kroky a za okamžik nato vstoupil do místnosti vysoký statný pán s prošedivělými licousy, na první pohled úctyhodný a řádný občan. Celý jeho způsob života byl vepsán v jeho těžkopádných rysech a obřadném vystupování. Od kamaší až k brýlím se zlatými obroučkami to byl člověk konzervativní, bohabojný a zákonů dbalý, povahy nanejvýš ortodoxní a konvenční. Jakýsi nevšední zážitek však narušil jeho vrozenou vyrovnanost a obrazil se v rozčepýřených vlasech, hněvem rozpálených tvářích a v rozčileném, překotném počínání. Host přešel přímo k věci.

„Jmenuji se Scott Eccles a zažil jsem velmi zvláštní a nepříjemnou příhodu, pane Holmesi,“ pravil. „V životě jsem se neoctl v takové situaci. Bylo to vůči mně neslušné, ba přímo pobuřující. Musím trvat na vysvětlení.“ Tváře se mu nadouvaly a slova ze sebe ztěžka vyrážel, jak se zlobil.

„Prosím přijměte místo, pane Ecclesi,“ řekl Holmes chlácholivě. „Smím se vás předně zeptat, proč vůbec za mnou přicházíte?“

„Víte, pane Holmesi, nepřipadalo mi, že by se tou záležitostí měla zabývat policie, a přitom zajisté uznáte, až uslyšíte fakta, že jsem to nemohl nechat jen tak. Zásadně nejsem nakloněn službám soukromých detektivů, ale vás znám z doslechu, a proto –“

„Zajisté. A za druhé, pročpak jste nepřišel hned?“

„Jak to myslíte?“

Holmes pohlédl na hodinky.

„Je čtvrt na tři,“ pravil. „Telegram jste odesílal kolem jedné. Váš zevnějšek a oblečení napoví však každému, že vás něco rozrušilo hned, jak jste se probudil.“

Náš klient si uhladil rozčepýřené vlasy a přejel prsty neholenou bradu.

„Máte pravdu, pane Holmesi. Nevěnoval jsem ranní toaletě vůbec pozornost. Hleděl jsem opustit takový dům co nejrychleji. Zašel jsem do realitní kanceláře, ale tam mi řekli, že pan Garcia má nájemné řádně zaplacené a že ve vile Vistárii je všechno v pořádku.“

„Počkejte, milý pane,“ zasmál se Holmes. „Jste jako můj přítel doktor Watson: ten má také zlozvyk vyprávět události zprostředka nebo od konce. Prosím upokojte se, abyste mi mohl po pořádku vylíčit, co se přihodilo, že jste ráno vyběhl z domu neučesaný a neupravený, se střevícemi a vestou zapjatými nakřivo, hledat radu a pomoc.“

Klient kajícně přelétl pohledem svůj neobvyklý zevnějšek.

„Uznávám, že to nepůsobí zrovna dobrým dojmem, pane Holmesi, a pokud si vzpomínám, za celý život se mi něco takového ještě nestalo. Ale vylíčím vám celou tu podivnou záležitost, a jistě budete nucen připustit, až mne vyslechnete, že pro to mám dostatečnou omluvu.“

Nebylo mu však dopřáno, aby vůbec začal. Na chodbě se ozvaly nějaké zvuky, paní Hudsonová otevřela dveře a uvedla dva úředně se tvářící hromotluky: jednoho z nich jsme znali, byl to inspektor Gregson ze Scotland Yardu, energický, odvážný a v mezích svých možností schopný policejní úředník. Stiskl Holmesovi pravici a představil mu svého kolegu jako inspektora Baynese ze surreyského okrsku.

„Vyšetřujeme jednu věc společně, pane Holmesi, a stopa nás zavedla až sem.“ Obrátil buldočí oči k našemu návštěvníkovi. „Jste pan John Scott Eccles, bytem v Lee, dům zvaný Popham?“

„Jsem.“

„Hledám vás už od rána.“

„Bezpochyby vás upozornil ten telegram,“ řekl Holmes.

„Správně, pane Holmesi. Zachytili jsme stopu na poště v Charing Cross a přišli jsme sem.“

„Ale proč mne hledáte? Co si přejete?“

„Pane Scotte Ecclesi, potřebujeme vaši výpověď týkající se událostí, v jejichž důsledku přišel včera v noci o život pan Aloysius Garcia z vily Vistárie u Esheru.“

Náš klient vyvalil oči a z užaslého obličeje mu zmizela všechna barva.

„On je mrtev? Říkáte, že je mrtev?“

„Ano, pane, je mrtev.“

„Ale co se stalo? Nějaké neštěstí?“

„Byl zavražděn, o tom nemůže být sporu.“

„Pro boha živého! To je strašné! Snad si nemyslíte – snad nepodezíráte mne?“

„U mrtvého v kapse jsme našli váš dopis a z něho jsme se dozvěděli, že jste hodlal strávit noc na dnešek v jeho domě.“

„A také jsem ji tam strávil.“

„Opravdu?“

A už se objevil úřední zápisník.

„Sečkejte okamžik, Gregsone,“ řekl Sherlock Holmes. „Chcete pouze výpověď, ne?“

„A je mou povinností upozornit pana Scotta Ecclese, že může být použita proti němu.“

„Pan Eccles nám právě hodlal všechno vylíčit, než jste přišli. Myslím, Watsone, že by mu trochu brandy se sodou nemohlo škodit. Podívejte, pane Ecclesi, doporučoval bych vám, abyste pustil ze zřetele, že máte o dva posluchače navíc, a pověděl nám všechno tak, jak byste to byl učinil, kdyby vás nebyl nikdo vyrušil.“

Návštěvník spolkl koňak a barva se mu vrátila do tváří.

Pohlédl pochybovačně na inspektorův zápisník a jal se líčit svou neobvyklou příhodu.

„Jsem starý mládenec,“ řekl, „a protože mám rád společnost, stýkám se s velkým počtem lidí. Mezi mými přáteli je i rodina jistého Melvilla, sládka na odpočinku, který bydlí v Albermale Mansion v Kensingtonu. U jeho tabule jsem se před několika týdny seznámil s mladým mužem jménem Garcia. Vyrozuměl jsem, že je španělského původu a že zastává jakousi funkci na jejich vyslanectví. Hovořil dokonale anglicky, měl příjemné způsoby a byl to fešný člověk, jaký se hned tak nevidí.

Nějak se stalo, že jsme se s tím mladíkem spřátelili. Zdálo se, že jsem mu byl na první pohled sympatický, a třetí den po našem seznámení mne přišel navštívit do Lee. Po čase mne pozval, abych strávil pár dní v jeho vile Vistárie, ležící mezi Esherem a Oxshottem. Přijal jsem jeho pozvání a včera večer jsem se rozjel do Oxshottu.

Popsal mi předem svou domácnost. Žil s věrným sluhou, svým krajanem, který mu obstarával všechno potřebné. Ten člověk mluvil anglicky. Pak měl ještě výborného kuchaře, jak tvrdil, míšence, kterého sebral někde na cestách a který prý umí připravit skvělou večeři. Vzpomínám si, jak podotkl, že taková domácnost se jistě vyjímá podivně v samém srdci Surrey, a já s ním souhlasil, ač se ukázalo, že je ještě mnohem podivnější, než jsem předpokládal.

Přijel jsem tam – od Esheru je to asi dvě míle na jih. Dům je dost rozlehlý, stojí stranou od silnice a vede k němu točitá příjezdová cesta, lemovaná živým plotem. Koukám, že stavení je staré, omšelé, až hrůza zanedbané. Když bryčka zastavila na zapleveleném prostranství před domovními dveřmi, poskvrněnými plísní a vlhkem, zmocnily se mne pochyby, zda činím moudře, když jedu na návštěvu k člověku, kterého znám jen zběžně. Přišel mi však sám otevřít a vítal mne s halasnou srdečností. Předal mne sluhovi, takovému posmutnělému snědému člověku, který mi vzal zavazadlo a uvedl mne do mého pokoje. Celý dům působil tísnivě. Večeřeli jsme sami dva, a třebaže se mne můj hostitel snažil ze všech sil bavit, měl jsem dojem, že těká v myšlenkách někde docela jinde, a občas promluvil tak neurčitě a procítěně, že jsem mu sotva rozuměl. Bez ustání bubnoval prsty na stůl, okusoval si nehty a i jinak dával najevo nervozitu a netrpělivost. Večeře nebyla valná a obsluha také ne a přítomnost smutného, zamlklého sluhy k náladě nepřispívala. Ujišťuji vás, že jsem si v průběhu večera mnohokrát přál, abych si dokázal vymyslet nějakou výmluvu, která by mi pomohla vrátit se do Lee.

Vzpomínám si na jednu věc, která snad může souviset s událostmi, jež vy dva, pánové, vyšetřujete. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Když jsme dojídali, předal sluha pánovi nějaký lístek. Neušlo mi, že si můj hostitel poté, co jej přečetl, počíná ještě roztržitěji a podivněji než předtím. Přestal se vůbec namáhat s rozhovorem, ale seděl zabrán do vlastních úvah a kouřil jednu cigaretu za druhou. Byl jsem rád, že jsem se někdy kolem jedenácté mohl odebrat na lože. O něco později nahlédl Garcia ke mně do pokoje – měl jsem už zhasnuto – a ptal se, jestli jsem nezvonil. Odpověděl jsem, že nikoli. Omluvil se, že mne tak pozdě vyrušil, neboť už byla téměř jedna hodina, jak pravil. Nato jsem usnul a spal tvrdě až do rána.

A teď se dostávám k překvapující části celé příhody. Když jsem se probudil, byl už bílý den. Pohlédl jsem na hodinky a zjistil, že bude pomalu devět. Výslovně jsem žádal, aby mne přišli probudit v osm, a proto mne taková zapomnětlivost překvapila. Vyskočil jsem z postele a zazvonil na sluhu. Nikdo nepřicházel. Zvonil jsem znovu a znovu, ale bylo to stejně málo co platné. Usoudil jsem tedy, že se zvonek porouchal. Hodil jsem na sebe šaty a celý rozzlobený jsem seběhl dolů, abych požádal o horkou vodu. Umíte si představit, jak mne překvapilo, když jsem tam nikoho nezastal. Volal jsem v hale. Žádná odpověď. Běhal jsem z pokoje do pokoje. Všude pusto a prázdno. Můj hostitel mi předchozího večera ukázal, kde má ložnici, tak jsem tam zaklepal na dveře. Nic se neozvalo. Stiskl jsem kliku a vstoupil. Místnost byla prázdná, v posteli nikdo nespal. Odešel jako ostatní. Cizí hostitel, cizí komorník, cizí kuchař, všichni v noci zmizeli. Tak skončila moje návštěva ve vile Vistárie.“

Sherlock Holmes si zamnul ruce a tiše se zasmál – to zařazoval tuto bizarní příhodu do své sbírky podivných událostí.

„Váš zážitek je, pokud vím, zcela ojedinělý,“ řekl. „Smím se zeptat, co jste udělal potom, pane Ecclesi?“

„Zuřil jsem. Zprvu jsem byl přesvědčen, že jsem se stal obětí nějakého nesmyslného žertu. Sbalil jsem si věci, zabouchl za sebou dveře a s kufříkem v ruce jsem se vydal do Esheru. Zastavil jsem se u firmy Bří Allanové, což je místní realitní kancelář, která zprostředkuje nemovitosti, a zjistil jsem, že vilu pronajali oni. Napadlo mne, že se to všechno sotva asi odehrálo jen za tím účelem, aby si ze mne tropili šašky, ale že hlavním důvodem musí být, že se chtějí vyhnout zaplacení nájemného. Je druhá polovina března a konec kvartálu se tedy blíží. V této domněnce jsem se však zmýlil. Zprostředkovatel mi poděkoval za upozornění, ale oznámil mi, že činže byla zaplacena předem. Odjel jsem do města a zašel na španělské vyslanectví. Nikdo tam takového člověka neznal. Poté jsem vyhledal Melvilla, v jehož domě jsem se s Garciou seznámil, avšak zjistil jsem, že o něm ví vlastně ještě méně než já. A nakonec, když jsem dostal odpověď na svůj telegram, jsem navštívil vás, jelikož jsem slyšel, že radíte lidem v obtížných případech. Ale z toho, co jste pravil po svém příchodu vy, pane inspektore, jsem vyrozuměl, že můžete na moje vyprávění navázat a že došlo k nějaké tragédii. Ujišťuji vás, že každé slovo, které jsem pronesl, je čistá pravda a že kromě toho, co jsem vypověděl, nevím o dalších osudech toho člověka vůbec nic. Upřímně si přeji policii pomoci, pokud je to v mých silách.“

„Jsem o tom přesvědčen, pane Ecclesi, jsem o tom přesvědčen,“ řekl inspektor Gregson velmi přívětivě. „Musím prohlásit, že vše, co jste vypověděl, zcela odpovídá faktům, která se nám podařilo zjistit. Vezměme například ten vzkaz, který sluha doručil během večeře. Nevšiml jste si náhodou, co se s ním stalo?“

„Ano, všiml. Garcia ho zmačkal a hodil do ohně.“

„Co na to řeknete, pane Baynesi?“

Venkovský detektiv byl statný, obtloustlý brunátný muž, jehož obličej zachraňoval od přízemnosti jen pár mimořádně bystrých očí, téměř skrytých v hlubokých záhybech kůže na tvářích a na čele. S pomalým úsměvem vytáhl z kapsy složený zažloutlý útržek papíru.

„U krbu je vysoká mříž, pane Holmesi, a on ji přehodil. Lístek zapadl za ni a unikl tak plamenům.“

Holmes se uznale usmál.

„Musel jste prozkoumat dům velmi pečlivě, když jste postřehl i malou papírovou kuličku.“

„To už je tak můj zvyk, pane Holmesi. Mám to přečíst, pane Gregsone?“

Londýňan přikývl.

„Vzkaz je psán na obyčejném krémově zbarveném dopisním papíru bez vodotisku. Papír někdo přeřízl krátkými nůžkami napůl. Pak ho natřikrát přeložil a zapečetil fialovým pečetním voskem: pracoval ve spěchu a vosk přitiskl nějakým plochým oválným předmětem. Adresa zní: ‚Pan Garcia, vila Vistárie.‘ Stojí tam psáno:

‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá. Zelená otevřeno, bílá zavřeno. Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno. Mnoho štěstí. D.‘

Psala to ženská ruka ostře seříznutým perem, ale na adresu použila jiného pera, anebo je to vůbec jiný rukopis. Písmo je silnější, tahy odvážnější, jak vidíte.“

„Velice zajímavý lístek,“ řekl Holmes, když si jej prohlédl. „Když jste jej studoval, pane Baynesi, věnoval jste obdivuhodnou pozornost detailům. Snad by ještě bylo možno dodat pár podružností. Oválným pečetidlem byl nepochybně obyčejný manžetový knoflíček – kde jinde najdete takový tvar? Ty nůžky byly zahnuté manikurovací nůžtičky. Jakkoli jsou oba zářezy krátké, vidíte pokaždé stejnou lehkou křivku.“

Venkovský detektiv se zasmál.

„Myslel jsem, že jsem z toho vymačkal všechnu šťávu, ale vidím, že jí tam pár kapek přece jen zbylo,“ řekl. „Musím doznat, že jsem z toho lístku nevyvodil nic, než že se něco chystalo a že za tím vším vězela, jako obvykle, žena.“

Pan Scott Eccles během rozhovoru netrpělivě poposedával na židli.

„Jsem rád, že jste našli ten vzkaz, jelikož to potvrzuje mou výpověď,“ řekl. „Ale dovolte, abych vám připomněl, že jsem se ještě nedozvěděl, co se přihodilo panu Garciovi, ani kam se podělo jeho služebnictvo.“

„Pokud jde o Garciu,“ řekl Gregson, „na to vám mohu bez obtíží odpovědět. Dnes ráno byl nalezen mrtev na oxshottských lukách, asi míli od svého domu. Někdo mu rozbil hlavu na kaši prudkými údery pytlíku s pískem nebo nějakého jiného podobného předmětu, který spíše drtí, než působí tržné rány. Je to opuštěné místo, na čtvrt míle není na dohled žádné stavení. Útočník ho zřejmě nejprve udeřil zezadu, ale bušil do něho ještě dlouho poté, kdy byl mrtev. Byl to velice rozhořčený útok. Nenašli jsme nikde žádné stopy ani jiné údaje o zločincích.“

„Byl oloupen?“

„Ne, nikdo se ho nepokusil oloupit.“

„To je velice smutné – velice smutné a hrozné,“ řekl pan Scott Eccles dotčeně, „ale vůči mně je to skutečně mimořádně bezohledné. Neměl jsem ani tušení, že se můj hostitel vydá na noční výpravu, kde ho potká tak truchlivý osud. Jak k tomu přijdu já, že jsem teď do takového případu zapletený?“

„To je jednoduché, pane,“ řekl inspektor Baynes. „Jediný doklad, který jsme u zesnulého našli, byl dopis od vás, kde mu píšete, že ho v předvečer jeho smrti hodláte navštívit. Jen z obálky tohoto dopisu jsme se dozvěděli jméno a adresu mrtvého. Přišli jsme do jeho domu dnes ráno po deváté a nezastihli jsme tam ani vás, ani kohokoli jiného. Zatelegrafoval jsem panu Gregsonovi, aby vás v Londýně vyhledal, zatímco sám jsem pátral ve vile Vistárii. Pak jsem přijel do města, setkal jsem se s panem Gregsonem, a jsme tu.“

„Domnívám se,“ řekl Gregson a povstal, „že by snad bylo nejmoudřejší, abychom nyní učinili zadost úřednímu postupu. Pojďte s námi na stanici, pane Ecclesi, kde vaši výpověď zaprotokolujeme.“

„Prosím, půjdu s vámi hned. Ale vašich služeb se nevzdávám, pane Holmesi. Přeji si, abyste nešetřil penězi ani úsilím při pátrání po pravdě.“

Přítel se obrátil k vesnickému inspektorovi.

„Doufám, že nebudete mít námitek, abych s vámi spolupracoval, pane Baynesi?“

„Bude mi ctí, vážený pane.“

„Zdá se mi, že jste si ve všem počínal velmi obratně a účinně. Smím se vás zeptat, zda jste mohl nějak posoudit, v kolik hodin byl ten muž usmrcen?“

„Ležel tam od jedné hodiny. V té době začalo pršet a on byl jistě zabit, než se rozpršelo.“

„Ale to je naprosto vyloučeno, pane Baynesi,“ zvolal náš klient. „Pan Garcia měl velmi osobitý hlas. Mohl bych přísahat, že na mne v mém pokoji promluvil právě tou dobou on a nikdo jiný.“

„Je to pozoruhodné, ale nikoli nemožné,“ řekl Holmes s úsměvem.

„Dospěl jste k nějaké domněnce?“ zeptal se Gregson. „Na první pohled to není příliš složitý případ, ač vykazuje jisté nezvyklé, zajímavé aspekty. Musel bych znát další fakta, než bych se odvážil vyjádřit s určitostí konečný názor. Mimochodem, pane Baynesi, našel jste ještě něco pozoruhodného krom toho lístku, když jste pátral ve vile?“

Detektiv pohlédl na mého přítele zvláštním způsobem.

„Bylo tam pár velice pozoruhodných věcí,“ řekl. „Neměl byste chuť rozjet se tam a povědět mi, co o nich soudíte, až budu hotov tady na policii?“

„Jsem vám zcela k službám,“ řekl Sherlock Holmes a zazvonil. „Doprovoďte pány ke dveřím, paní Hudsonová, a pošlete laskavě chlapce s telegramem. Ať zaplatí pět šilinků na odpověď.“

Po odchodu návštěvníků jsme chvíli seděli mlčky. Holmes soustředěně kouřil; obočí mu skleslo až k bystrým očím a hlavu vysunul dychtivě kupředu, jak to často dělával.

„Nu, Watsone,“ otočil se náhle ke mně. „Co o tom soudíte?“

„Nechápu smysl té léčky, kterou nastražili na pana Ecclese.“

„A co ten zločin?“

„Vzhledem k tomu, že zmizeli společníci toho člověka, řekl bych, že byli do vraždy nějak zapleteni a že prchli před spravedlností.“

„Jistě lze takto usuzovat. Přihlédne-li člověk k okolnostem, musí mu však připadat podivné, jak jistě uznáte, že oba sluhové, když už se proti němu spikli, na něho zaútočili právě tu noc, kdy měl návštěvu. Měli ho samotného ve své moci kterýkoli jiný den.“

„Proč tedy uprchli?“

„Správně. Proč uprchli? To je jedna důležitá skutečnost. Další je pozoruhodná příhoda našeho klienta Scotta Ecclese. Domníváte se, milý Watsone, že lidský důmysl dokáže najít vysvětlení, které by zahrnovalo obě tyto důležité skutečnosti? Jestliže by pak takové vysvětlení nevylučovalo ani onen tajuplný lístek, tak prazvláštně stylizovaný, stálo by za to, přijmout je jako dočasnou hypotézu. Kdyby se všechny nové skutečnosti, jež se dozvíme, hodily do jejího schématu, možná že by se postupně ta hypotéza změnila v odhalenou pravdu.“

„Ale jak zní ta vaše hypotéza?“

Holmes se s přimhouřenýma očima opřel v křesle dozadu.

„Musíte uznat, milý Watsone, že v žádném případě nešlo o žert. Schylovalo se k závažným událostem, jak se v dalším průběhu večera ukázalo, a Scott Eccles byl vylákán do vily Vistárie v souvislosti s nimi.“

„V jaké souvislosti?“

„Proberme si to bod za bodem. To podivné náhlé přátelství mezi mladým Španělem a Scottem Ecclesem musí člověku přece připadat trochu nepřirozené. Iniciativa vycházela ze strany toho mladíka. On ho přece přijel navštívit na druhý konec Londýna hned druhý den nato, co se seznámili, a stýkal se s ním, až ho dostal do Esheru. Co jen mohl od Ecclese chtít? Co mu Eccles mohl poskytnout? Není to příjemný společník. Není zvlášť inteligentní – sotva typ člověka, který by se mohl zamlouvat bystrému jižanovi. Proč si tedy Garcia ze všech lidí, s nimiž se seznámil, vybral právě jeho jako osobu pro své cíle nejvhodnější? Má nějakou pozoruhodnou vlastnost? Soudím, že má. Je zosobněná konvenční britská úctyhodnost, přesně typ člověka, který jako svědek udělá na druhého Brita nejlepší dojem. Viděl jste sám, jak ani jednoho z těch dvou inspektorů nenapadlo zapochybovat o jeho výpovědi, ač byla tak neobvyklá.“

„Ale co by měl dosvědčit?“

„Nic, jak se události vyvinuly, a všechno, kdyby se byly odehrály jinak. Tak tomu rozumím já.“

„Chápu; byl by mu mohl potvrdit alibi.“

„Správně, milý Watsone, byl by mu mohl potvrdit alibi. Předpokládejme prozatím kvůli logickým souvislostem, že se obyvatelé vily Vistárie spolčili za účelem vykonání nějakého činu. O provedení zmíněného činu, ať už jde o cokoli, se hodlají pokusit řekněme před jednou hodinou. Možná že posunuli ručičky na hodinách a dostali tak Scotta Ecclese do postele dřív, než tušil, ale rozhodně je pravděpodobné, že ve chvíli, kdy mu Garcia pracně vštípil, že je jedna hodina, nebylo ve skutečnosti víc než půlnoc. Kdyby byl Garcia dokázal učinit, co hodlal učinit, a vrátit se před zmíněnou hodinou, byl by měl očividně mocnou obranu proti jakémukoli obvinění. Vizte onoho důstojného Brita, který je ochoten před jakýmkoli soudem odpřisáhnout, že obviněný byl celou tu dobu doma. Tím se Garcia zabezpečil proti nejhoršímu.“

„Ano, ano, chápu. Ale co ti ostatní, kteří zmizeli?“

„Neznám ještě všechna fakta, ale nepředpokládám, že bychom v tomto bodě narazili na nepřekonatelné těžkosti. Dopouštěli bychom se však chyby, kdybychom hledali argumenty předem. Zjistili bychom, že je necitlivě překrucujeme, aby odpovídaly naší teorii.“

„A ten vzkaz?“

„Jak to bylo? ‚Naše vlastní barvy, zelená a bílá.‘ To vypadá na dostihy. ‚Zelená otevřeno, bílá zavřeno.‘ Zde jde očividně o znamení. ‚Hlavní schodiště, první chodba, sedmé vpravo, zelené sukno.‘ Tím se určuje místo. Možná že za tím vším objevíme žárlivého manžela. Bylo to zřejmě nebezpečné poslání. V opačném případě by nebyla připojila ‚Mnoho štěstí. D‘ – to by nám mělo poskytnout vodítko.“

„Ten muž byl Španěl. Hádám, že ‚D‘ znamená Dolores, což je běžné španělské ženské jméno.“

„Bravo, Watsone, bravo, ale musím to zavrhnout. Španělka by Španělovi psala španělsky. Pisatelkou toho lístku je určitě Angličanka. Nu, nezbývá nám, než abychom se v duchu obrnili trpělivostí, dokud se pro nás ten šikovný inspektor nevrátí. Zatím můžeme děkovat šťastnému osudu, že nás vysvobodil na pár krátkých hodin z nesnesitelné únavné nečinnosti.“

 

Odpověď na Holmesův telegram přišla ještě předtím, než se surreyský inspektor vrátil. Holmes si ji přečetl a chystal se ji založit do zápisníku, když tu zavadil pohledem o můj dychtivý obličej. Zasmál se a podal mi telegram.

„Pohybujeme se ve vznešených kruzích,“ řekl.

Telegram obsahoval soupis jmen a adres:

„Lord Harringby z Dinglu; sir George Ffolliott z Oxshott Towers; pan Hynes Hynes, smírčí soudce, z Purdey Place; pan James Baker Williams z Forton Old Hall; pan Henderson z High Gable; důstojný pán Joshua Stone z Nether Walslingu.“

„Tímto jsme si krátce a jednoduše omezili pole působnosti,“ řekl Holmes. „Nepochybuji o tom, že Baynes, který umí tak metodicky uvažovat, zvolil už rovněž nějaký podobný postup.“

„Není mi to příliš jasné.“

„Milý kamaráde, dospěli jsme už k závěru, že vzkaz, který Garcia dostal u večeře, oznamoval místo nějaké schůzky nebo poslání. Byl-li určen k prostému čtení, měl dotyčný za účelem dostaveníčka vystoupit po hlavním schodišti a vyhledat na chodbě sedmé dveře: z toho je zřejmé, že jde o značně rozlehlé sídlo. Stejně bezpečně můžeme usoudit, že neleží dál než dvě míle od Oxshottu, neboť Garcia se ubíral tím směrem, a pokud jsem daná fakta správně pochopil, hodlal se vrátit do vily Vistárie včas, aby mohl použít daného alibi, které platilo pouze do jedné hodiny. Jelikož velkých sídel v bezprostřední blízkosti Oxshottu nemůže být mnoho, učinil jsem, co se nabízelo, a zatelegrafoval jsem do té realitní kanceláře, o níž se zmínil Scott Eccles, aby mi poslali jejich seznam. Stojí v tom telegramu a druhý konec našeho zamotaného klubka musíme hledat mezi nimi.“

 

Až krátce před šestou jsme se ocitli s inspektorem Baynesem jako průvodcem v malebné surreyské vísce Esheru.

Vzali jsme si s Holmesem věci k přenocování a ubytovali jsme se v slušném, útulném hostinci U býka. Teprve pak jsme se vypravili s detektivem po boku do vily Vistárie. Byl chladný, temný březnový večer a ostrý vítr s drobným deštěm, který nám bil do obličeje, vytvářely případnou atmosféru nad nehostinným krajem, kudy jsme mířili za svým tragickým posláním.

< Назад  |  Дальше >