Читать параллельно с  Английский  Немецкий  Русский 
VILA VISTÁRIE.  Arthur Conan Doyle
Kapitola 2. TYGR ZE SAN PEDRA
< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Ušli jsme chladným, melancholickým večerem pár mil a stanuli jsme před vysokou dřevěnou branou, od níž vedlo chmurné stromořadí kaštanů. Stinná cesta zatáčela k nízkému temnému domu, jenž se černal na pozadí břidlicově zbarvené oblohy. Z předního okna nalevo od domovního vchodu probleskovalo chabé světlo.

„Zůstal zde jeden strážník,“ řekl Baynes. „Zaťukám na okno.“ Překročil trávník a zabubnoval rukou na okenní tabuli. Zamženým sklem jsem matně viděl, jak uvnitř nějaký muž vyskočil ze židle u krbu, a zaslechl jsem pronikavý výkřik. Za okamžik otevřel policista dveře: byl bledý jako stěna, ztěžka oddychoval a svíčka, kterou držel, se kymácela, jak se mu chvěla ruka.

„Co se děje, Waltersi?“ zeptal se Baynes přísně.

Muž si otřel čelo kapesníkem a s ulehčením hluboce vydechl.

„To jsem rád, že jste přišel, pane inspektore. Ten večer trvá celou věčnost a mně už asi neslouží nervy tak jako dřív.“

„Nervy, Waltersi? Já myslel, že vy vůbec žádné nervy nemáte.“

„Víte, pane inspektore, je to takový opuštěný, tichý barák, a pak ta divná věc v kuchyni. Když jste zaťukal na okno, myslel jsem, že to zase přišlo.“

„Co že zase přišlo?“

„Možná že to byl čert, co já vím. Stálo to za oknem.“

„Co stálo za oknem, a kdy?“

„Může to být tak dvě hodiny. Právě se smrákalo. Seděl jsem a četl si. Nevím, co mě ponouklo, abych vzhlédl, ale tou dolní tabulkou se na mě někdo koukal. Panebože, ten vám vypadal, pane inspektore! Jeho obličej mě bude strašit ve spaní.“

„Ale jděte, Waltersi! Takhle policista nemluví.“

„Já vím, pane inspektore, já vím, ale vzalo mi to dech, pane, a nemá smysl to popírat. Nebylo to černé, pane, ani bílé, ani to nemělo žádnou jinou barvu, kterou znám, ale takový divný odstín, jako když do jílu přilejete trochu mlíka. A ta postava – bylo to dvakrát takové, jako jste vy, pane inspektore. A jak se to koukalo – velikánské vyvalené oči se na mě upíraly a řadu bílých tesáků to cenilo jako hladová šelma. Povídám vám, pane, do mě jako když hrom uhodí, nemohl jsem ani dech popadnout, až se to otočilo a zmizelo. Vyběhl jsem ven a pročesal křoviska, ale zaplaťpámbu tam nikdo nebyl.“

„Kdybych nevěděl, že jste chlap každým coulem, Waltersi, udělal bych vám za tohle černou čárku. I kdyby to byl ďábel sám, konstábl ve službě by nikdy neměl děkovat bohu za to, že ho nedopadl. A nebylo to jen takové vidění z přepjatých nervů?“

„To můžeme bez obtíží na místě posoudit,“ řekl Holmes a zažehl malou kapesní lucerničku. „Ano,“ oznámil, když krátce prozkoumal trávník, „jeho boty bych odhadl na číslo šestačtyřicet. Pokud i ostatní míry odpovídají velikosti jeho nohy, musí to jistě být obrovitý člověk.“

„Kam se poděl?“

„Vypadá to, že si proklestil cestu křovisky a zamířil na silnici.“

„Hm,“ řekl inspektor a zatvářil se vážně a zamyšleně, „ať už to byl kdo byl, a ať už chtěl co chtěl, je pryč a my se musíme soustředit na bezprostřední úkoly. Dovolíte-li, pane Holmesi, provedu vás po domě.“

Při podrobné prohlídce různých ložnic a obývacích pokojů jsme nezaznamenali nic pozoruhodného. Nájemníci si s sebou přinesli vlastních věcí jen pramálo, nábytek až do posledního kousku pronajali s domem. Zůstala tam spousta šatstva s firemním označením Marx a spol., High Holborn. Na předchozí telegrafický dotaz, který už policie odeslala, se ukázalo, že pan Marx neví o svém zákazníku nic než to, že vždy ihned vyrovnal účet. Z jiného osobního vlastnictví už tam zůstaly jen různé drobnosti, sada dýmek, několik románů, z toho dva ve španělštině, staromódní bubínkové pistole a kytara.

„Tohle všechno nestojí za pozornost,“ řekl Baynes, když se svíčkou v ruce procházel z místnosti do místnosti. „Ale teď vám doporučuji, pane Holmesi, abyste se porozhlédl v kuchyni.“

Kuchyň byla nepřívětivá vysoká místnost vzadu v domě; v jednom koutě byl rozprostřen snopek slámy, který patrně sloužil kuchařovi za lůžko. Na stole se vršily nedojedené pokrmy a špinavé talíře, pozůstatky to včerejší večeře.

„Podívejte,“ řekl Baynes. „Co o tom soudíte?“

Posvítil svíčkou zblízka na prazvláštní předmět, který stál vzadu na prádelníku. Byl tak svraštělý, seschlý a zvetšelý, že se těžko dala uhádnout jeho původní podoba. Člověk mohl pouze konstatovat, že je to černé a kožnaté a že to něčím připomíná trpasličí lidskou postavu. Zprvu mi připadalo, když jsem si to prohlížel, že jde o mumifikované černošské nemluvně, a pak se to jevilo spíš jako velmi pokroucená a stará opička. Nakonec jsem zůstal na pochybách, je-li to živočich anebo lidská bytost. Uprostřed to ovinoval dvojitý pás bílých mušlí.

„Velmi zajímavé, skutečně velmi zajímavé,“ řekl Holmes a upřeně pozoroval podezřelou relikvii. „Ještě něco?“

Beze slova přistoupil Baynes k dřezu a pozvedl svíčku. Někdo tu divoce rozsápal končetiny a tělo jakéhosi velkého bílého ptáka a rozházel je i s peřím všude kolem. Holmes ukázal na laloky utržené hlavy.

„Bílý kohout!“ řekl. „Velice zajímavé. Tohle je opravdu prazvláštní případ.“

Avšak pan Baynes si nejzlověstnější exponát nechal na konec. Vytáhl zpod dřezu plechové umyvadlo, které obsahovalo značné množství krve. Ze stolu pak vzal podnos s hromádkou drobných opálených kůstek.

„Někdo tu něco zabil a spálil. Tohle jsme vyhrabali z ohně. Dnes ráno tu byl lékař. Řekl, že to není z člověka.“

Holmes se usmál a zamnul si ruce.

„Blahopřeji vám, inspektore, k vašemu postupu v tomto neobyčejném a poučném případě. Myslím, že vaše schopnosti – a snad se neurazíte, když se o tom zmíním – převyšují vaše možnosti.“

V očičkách inspektora Baynese to radostně zajiskřilo.

„Máte pravdu, pane Holmesi. Tady na venkově je nám souzeno zakrnět. Případ tohoto druhu dá člověku příležitost a já bych jí rád využil. Co soudíte o těch kostech?“

„Bude to jehně, řekl bych, anebo kůzle.“

„A ten bílý kohout?“

„Zvláštní, pane Baynesi, zvláštní. Řekl bych téměř ojedinělé.“

„Ano, pane Holmesi. V tomhle domě museli žít velice podivní lidé s velice podivnými zvyky. Jeden z nich je mrtev. Sledovali ho a zabili jeho společníci? V tom případě bychom je měli brzy dopadnout, protože všechny přístavy jsou střeženy. Já na to mám však jiný názor. Ano, vážení, já mám na to docela jiný názor.“

„Dospěl jste tedy k nějakému teoretickému závěru?“

„Rád bych ho propracoval samostatně, pane Holmesi. Jsem tím povinován sám sobě. Vy už máte jméno, ale mně ho ještě zbývá získat. Těšilo by mne, kdybych mohl jednou říci, že jsem ten případ rozřešil bez vaší pomoci.“

Holmes se dobromyslně zasmál.

„Budiž, inspektore,“ řekl. „Postupujte podle svého uvážení a já učiním totéž. Moje výsledky vám budou vždy k dispozici, pokud uznáte za vhodné se na mne obrátit. Myslím, že jsem v tomto domě viděl všechno, co jsem vidět chtěl, a že nadále strávím svůj čas užitečněji jinde. Au revoir a mnoho štěstí!“ Podle četných nenápadných známek, jež by možná nepostřehl nikdo jiný než já, jsem věděl, že Holmes je na stopě. Zběžnému pozorovateli by jeho výraz připadal stejně nepohnutý jako jindy, mne však ubezpečoval náznak napětí v bystrých očích a ráznější způsoby, že hra je rozehrána. Po svém zvyku mi nic nevysvětloval a já po svém jsem se ho na nic neptal. Stačilo mi, že jsem se směl na lovu podílet, a pokud to bylo v mých skromných silách, napomáhat k dopadení kořisti, aniž jsem ten mozek pracující na plné obrátky rozptyloval zbytečným vyrušováním. Všechno se dozvím v patřičném čase.

Vyčkával jsem proto – ale k svému stále hlubšímu zklamání jsem čekal nadarmo. Dny uplývaly a přítel zřejmě nijak nepokročil. Jednoho dne pobýval od rána ve městě a z náhodné poznámky jsem se dozvěděl, že navštívil Britské muzeum. Až na tento jediný výlet trávil všechen čas dlouhými a často osamělými procházkami, anebo klábosil s početnými vesnickými strejci a tetkami, s nimiž se skamarádil.

„Jsem přesvědčen, Watsone, že vám týden na venkově nesmírně prospěje,“ poznamenal. „Je to tak příjemné opět jednou spatřit první zelené výhonky na keřích a jehnědy na jívách. Vezměte si zahradnickou lopatku, plechovou krabici a nějaké dílo o základech botaniky a uvidíte, že tu prožijete poučné dny.“ On sám sice chodíval na toulky takto vyzbrojen, ale večer si přinášel domů jen ubohou botanickou žeň.

Tu a tam jsme potkávali na procházkách inspektora Baynese. Jeho tučný brunátný obličej se skládal do úsměvů a očička mu zajiskřila, kdykoli se zdravil s přítelem. O případu toho mnoho nenapovídal, ale z toho mála vysvítalo, že není nespokojen s průběhem vyšetřování. Musím však doznat, že mne poněkud překvapilo, když jsem asi pět dní po zločinu otevřel ranní noviny a uzřel tučný nápis:

Záhada v Oxshottu rozřešena

Údajný vrah zatčen

 

Holmes vyskočil ze židle, jako když ho píchne, sotva jsem mu nadpis přečetl.

„U všech všudy!“ zvolal. „Má to znamenat, že ho Baynes dopadl?“

„Vypadá to tak,“ řekl jsem a přečetl následující článek:

V Esheru a celém okolí zavládlo velké vzrušení, kdys se včera pozdě večer rozšířila zpráva, že došlo k zatčení v souvislosti s oxshottskou vraždou. Čtenáři se zajisté upamatují, že pan Garcia z vily Vistárie byl nalezen na oxshottských lukách mrtev v důsledku mimořádně brutálního útoku a že téže noci prchl jeho komorník s kuchařem, což napovídalo, že se na zločinu podíleli. Panovala domněnka, ač pro ni chyběly důkazy, že zesnulý pán měl v domě cenné věci a že pravým motivem zločinu bylo jejich odcizení. Inspektor Baynes, který byl pověřen pátráním, vynaložil mnoho úsilí, aby zjistil, kde se uprchlíci ukrývají, neboť se z jistých důvodů domníval, že neutekli daleko, ale že vyčkávají v nějakém útočišti, které si předem zajistili. Od počátku však bylo jisté, že odhalení neujdou, neboť kuchař je – podle výpovědí několika obchodníků, kteří ho zahlédli oknem – člověk velice nápadného zevnějšku: je to nebezpečně vyhlížející obrovitý mulat s nažloutlou pletí a výrazné negroidními rysy. Tohoto člověka po zločinu ještě zahlédl a pronásledoval konstábl Walters, když měl tu smělost objevit se téhož večera znovu u vily Vistárie. Inspektor Baynes usoudil, že taková návštěva musela mít svůj účel a bude tedy pravděpodobně opakována: odvolal proto stráž z vily, ale nechal ji hlídkovat v záloze na zahradě. Muž upadl do léčky a včera večer byl zadržen. Divoce se bránil a ošklivě přitom pokousal konstábla Downinga. Až zatčený stane před vyšetřujícím soudcem, policie si podle našich informací vyžádá, aby na něho byla uvalena vyšetřovací vazba. Očekává se, že jeho zatčení odhalí závažné skutečnosti.

„Musíme Baynese okamžitě vyhledat,“ zvolal Holmes a popadl čapku. „Stihneme ho právě včas, než odejde.“ Pospíchali jsme vesnickou ulicí a zastali jsme inspektora podle očekávání právě ve chvíli, kdy odcházel ze svého bytu.

„Četl jste noviny, pane Holmesi?“ zeptal se a podával nám výtisk.

„Ano, Baynesi, četl. Prosím, neberte to jako nepatřičnou dovolenost, když vás budu přátelsky varovat.“

„Varovat, pane Holmesi?“

„Zabýval jsem se tímto případem dost pečlivě a nejsem přesvědčen, že postupujete správně. Nerad bych, abyste do něčeho příliš zabředl, pokud nemáte naprostou jistotu.“

„Jste velmi laskav, pane Holmesi.“

„Ujišťuji vás, že to říkám ve vašem vlastním zájmu.“

Měl jsem dojem, jako by jedno z páně Baynesových oček na okamžiček přátelsky zamrkalo.

„Dohodli jsme se, že budeme každý postupovat podle svého uvážení, pane Holmesi. A já to tedy činím.“

„Prosím,“ řekl Holmes. „Nemějte mi to za zlé.“

„Ne, kdepak; jsem přesvědčen, že to se mnou myslíte dobře. Ale každý má vlastní systém: vy máte svůj a možná že já mám také svůj.“

„Pak tedy o tom už nemluvme.“

„Rád vás seznámím s tím, co je nového. Ten chlap je úplný divoch, sílu má jako tažný kůň a zuřivý je jako čert. Downingovi div neukousl palec, než ho zkrotili. Anglicky skoro nemluví a nedostali jsme z něho nic než jakési huhlání.“

„Myslíte, že mu budete moci dokázat vraždu jeho pána?“

„To netvrdím, pane Holmesi, to netvrdím. Každý si oblíbí určitý způsob. Vy vyzkoušejte svůj a já rovněž vyzkouším svůj. Tak jsme se dohodli.“

Holmes pokrčil rameny a odcházeli jsme spolu. „Já se v tom chlapovi nevyznám. Zdá se, že se řítí do maléru. Ale jak říká, musíme každý vyzkoušet svůj způsob a uvidíme, co z toho vzejde. Inspektor Baynes má v sobě cosi, co mne mate.“

„Posaďte se tuhle do křesílka, Watsone,“ vyzval mne Sherlock Holmes, když jsme se vrátili do našeho apartmá U býka. „Rád bych vás obeznámil se situací, jelikož dnes večer budu možná potřebovat vaši pomoc. Pokusím se vám ukázat, jak se tento případ vyvíjel, pokud jsem to mohl vysledovat. V hlavních rysech je sice jednoduchý, ale přesto je zatčení vraha spojeno s neuvěřitelnými těžkostmi. V tom směru zůstává ještě leccos nedořešeného, co je třeba odhalit.

Vraťme se k lístku, který dostal Garcia v předvečer své smrti. Baynesova domněnka, že ji mají na svědomí Garciovi sluhové, je pominutelná. Vždyť přece sám Garcia zařídil, aby byl přítomen Scott Eccles, a musel to udělat za tím účelem, aby měl alibi. Garcia sám tedy měl té noci cosi v úmyslu, pravděpodobně nějaký zločin, a když jej chtěl uskutečnit, přišel o život. Pravím ‚zločin‘, jelikož pouze člověk, který se chystá spáchat zločin, se snaží zajistit si alibi. Kdo tedy Garciu s největší pravděpodobností připravil o život? Jistě ta osoba, proti níž byl jeho zločin namířen. Až sem tedy podle mého názoru kráčíme po pevné zemi.

Umím si také představit, z jakého důvodu zmizeli Garciovi sluhové. Všichni se spolčili, aby spáchali onen neznámý zločin. Kdyby se byl zdařil a Garcia se vrátil, pak by jakékoli podezření rozptýlilo svědectví toho Angličana a všechno by bylo v pořádku. Avšak zamýšlený čin byl nebezpečný, a jestliže se Garcia do určité doby nevrátí, obětoval pravděpodobně vlastní život. Dohodli se proto, že v tom případě se jeho dva podřízení odeberou na předem určené místo, kde uniknou vyšetřování, a budou s to později se o celou věc pokusit znovu. To by plně vysvětlovalo fakta, že?“

Měl jsem pocit, jako by se celá ta nepochopitelná změť přede mnou rozmotala. Podivoval jsem se jako vždy, proč jsem na to nepřišel sám.

„Ale z jakého důvodu se jeden sluha vrátil?“

„Můžeme usoudit, že při útěku ve zmatku něco zapomněl, něco cenného, s čím se nedokáže rozloučit. To by vysvětlovalo jeho vytrvalost, nemyslíte?“

„A dál?“

„Dál přijde onen vzkaz, který Garcia dostal u večeře. Naznačuje, že měl na druhé straně spojence. Jenže kde hledat tu druhou stranu? Ukázal jsem vám už, že pouze v některém rozlehlém sídle a že počet rozlehlých sídel je omezený. První dny, kdy jsem pobýval v této vísce, jsem chodil po procházkách a mezi botanickými výzkumy jsem se seznamoval se všemi velkými sídly a pátral po rodinné anamnéze jejich obyvatel. Jen jedno jediné sídlo upoutalo mou pozornost. Je to proslulá starobylá jakubská usedlost zvaná High Gable, ležící za Oxshottem v opačném směru, to znamená méně než půl míle od dějiště tragédie. Ostatní rezidence patří prozaickým, důstojným lidem, kteří žijí způsobem vzdáleným vší romantiky. Avšak pan Henderson z High Gable je podle všeho zvláštní pán, jemuž se mohou přiházet zvláštní dobrodružství. Soustředil jsem tedy pozornost na něho a jeho domácnost.

Jsou to velice podivní lidé, Watsone, a pán domu je z nich nejpodivnější. Podařilo se mi navštívit ho pod vhodnou záminkou, ale jako bych v jeho černých, zapadlých, pochmurných očích četl, že si je dokonale vědom mého pravého poslání. Je to statný, energický padesátník, s kovově šedými vlasy a mocným hustým černým obočím – kráčí plavně jako jelen a vznešeně jako císař – prudký, velitelsky muž s pletí jako pergamen, a za tou pletí jako pergamen mu v žilách kolotá horká krev. Buď je cizinec, anebo žil dlouhá léta v tropech, protože je celý zažloutlý a vyschlý, ale nezdolný jako konopí. Jeho přítel a tajemník jménem Lucas je nepochybně cizinec: čokoládově hnědý, lstivý, uhlazený a graciézní, takový kocour-tichošlápek, a mluví, jako když otráveného medu ukrajuje. Vidíte, Watsone, narazili jsme tu na dvě skupinky cizinců – jedna ve vile Vistárii a druhá v High Gable – takže naše trhliny začínají zarůstat.

Tito dva muži, blízcí a důvěrní přátelé, hrají v domácnosti prim, ale žije tam další osoba, která je možná pro naši bezprostřední záležitost ještě důležitější. Henderson má dvě děti, obě děvčata, jedenáctileté a třináctileté. Jejich vychovatelkou je jistá slečna Burnetová, Angličanka kolem čtyřicítky. Plné důvěře svého pána se těší ještě jeden komorník. Tato skupinka tvoří vlastní rodinu, protože spolu cestují, a Henderson je velký cestovatel, pořád někde jezdí. Je to sotva pár týdnů, co se vrátil do High Gable po roční nepřítomnosti. Měl bych ještě dodat, že je nesmírně bohatý a všechny své rozmary může hravě uspokojit. Jinak je v domě plno lokajů, štolbů a panských, stejně překrmených a lenivých jako v každém větším anglickém venkovském sídle.

Tolik jsem se dozvěděl částečně z řečí, které kolují po vsi, a částečně z vlastního pozorování. Na tohle bývají nejlepší propuštění služebníci, kterým rozvazuje jazyk roztrpčenost vůči pánovi, a já měl to štěstí, že jsem jednoho takového objevil. Říkám štěstí, ale nebylo by mi přálo, kdybych byl někoho takového nehledal. Jak říká Baynes, máme každý svůj systém. A můj systém mi umožnil objevit Johna Warnera, někdejšího zahradníka z High Gable, jehož vladařský pan Henderson v záchvatu zlosti propustil. Ten má mezi služebnictvem v domě přátele, s nimiž ho spojuje to, že se všichni pána bojí a nemají ho rádi. Tak jsem získal klíč k záhadám tamního života.

Podivní lidé, Watsone! Netvrdím, že jsem už všechno pochopil, ale stejně jsou to podivní lidé. Dům má dvě křídla: služebnictvo bydlí v jednom a rodina v druhém. Veškeré styky obstarává pouze Hendersonův komorník, který obsluhuje u stolu. Jídlo se nosí k jistým dveřím a nikudy jinudy není přístup. Vychovatelka chodí s dětmi na procházku pouze do zahrady. Henderson nikdy při žádné příležitosti nevychází sám. Jeho snědý tajemník je za ním jako stín. Mezi služebnictvem se šušká, že pán má z něčeho hrozný strach. ‚Prodal ďáblovi duši za peníze,‘ říká Warner, ‚a teď čeká, že věřitel přijde vymáhat, co mu patří.‘ Odkud Henderson pochází a co je zač, to nikdo neví. Je to násilník. Už dvakrát vzal na někoho bičík na psy a jen jeho peníze a tučné odškodné ho uchránily před soudem.

Posuďme teď situaci ve světle těchto získaných informací, Watsone. Můžeme se domnívat, že dopis byl odeslán z této podivné domácnosti a že vyzýval Garciu, aby podnikl cosi, co už bylo dříve naplánováno. Kdo ten list psal? Někdo uvnitř té nedobytné pevnosti, a to žena. Kdo jiný tedy než vychovatelka Burnetová? Všechny naše dedukce míří k ní. Rozhodně to můžeme přijmout jako hypotézu a uvidíme, jaké důsledky z toho vyplynou. Jen bych ještě dodal, že slečna Burnetová svou povahou a věkem vyvrací můj prvotní dohad, že by mohlo jít o milostnou pletku.

Psala-li ten lístek, byla očividně s Garciou spřátelena a podporovala jeho záměry. Jak se tedy asi zachová, až se dozví o jeho smrti? Pokud přišel o život při uskutečňování nějakého zločinu, bude asi mlčet jako hrob. Avšak i v tom případě musí chovat v srdci hořkost a nenávist vůči těm, kdož ho zabili, a patrně by byla ochotna učinit, co je v její moci, aby se jim pomstila. Mohli bychom ji tedy vyhledat a pokusit se toho využít? To mne hned napadlo. Narážíme tu však na zlověstnou překážku. Od té noci, kdy došlo k vraždě, slečnu Burnetovou už nikdo nespatřil. Prostě zmizela. Je živa? Či snad zemřela téže noci jako přítel, jehož povolala? Anebo je pouze vězněna? Tyto otázky nám zbývá rozřešit.

Jistě uznáte, že je to obtížná situace, Watsone. Nemáme proč si vyžádat zatykač. Vyšetřující soudce by naše údaje pokládal za výplod bujné fantazie. Komu by zmizení té ženy připadalo závažné, když v té zvláštní domácnosti se kdokoli může neobjevit třeba celý týden. A přitom je možná právě teď její život nebezpečně ohrožen. A já nemohu dělat nic jiného, než pozorovat dům, a toho Warnera pověřit, aby střežil bránu. Nemůžeme dopustit, aby se situace takto vyvíjela dál. Je-li zákon bezmocný, musíme vzít na svá bedra jisté riziko.“

„Co navrhujete?“

„Vím, kde má pokoj. Dá se tam vyšplhat ze střechy jednoho přístěnku. Navrhuji, abychom se tam spolu v noci vypravili a zaútočili přímo na jádro tajemství.“

Taková vyhlídka mne příliš nelákala, to musím doznat. Stín vraždy, který ležel na tom starobylém sídle, jeho zvláštní, hroziví obyvatelé, neznámá úskalí takového postupu a skutečnost, že bychom se ocitli v postavení neobhajitelném z hlediska zákona, to všechno dohromady tlumilo mé zanícení. Ale v ledově chladné logice Holmesova uvažování bylo něco tak přesvědčivého, že jsem nedokázal couvnout před žádným dobrodružstvím, k němuž mne vyzval. Uměl člověka přesvědčit, že takto, a jen takto, lze dospět k řešení. Mlčky jsem mu stiskl ruku a kostky byly vrženy.

Nebylo nám však určeno, aby naše pátrání dospělo k tak vzrušujícímu vyvrcholení. Kolem páté hodiny, kdy se začal snášet soumrak březnového večera, vběhl do našeho pokoje rozčilený venkovan.

„Jsou pryč, pane Holmesi. Odjeli posledním vlakem. Paní vychovatelka jim prchla a mám ji dole v drožce.“

„Výborně, Warnere!“ zvolal Holmes a vyskočil. „Watsone, trhliny se rychle vyplňují.“

V drožce seděla žena na pokraji nervového zhroucení. Její zubožený obličej s orlím nosem výmluvně nasvědčoval, že prožila nedávno nějakou tragédii. Hlava jí sklesla malátně na prsa, ale když ji pozvedla a obrátila k nám matný pohled, viděl jsem, že má panenky jako černé tečky uprostřed rozšířených šedých duhovek. Byla omámena opiem.

„Hlídal jsem vrata, jak jste si přál, pane Holmesi,“ začal propuštěný zahradník, náš emisar. „Když vyjel kočár, běžel jsem za ním na nádraží. Šla jako ve snách, ale když ji chtěli dostat do vlaku, probrala se a bránila se jim. Vtáhli ji do vagónu. Probojovala se ven. Zastal jsem se jí, posadil ji do drožky a tady nás máte. Nezapomenu, jak se na mě z okénka koukal, když jsem ji odváděl od vlaku. Měl bych namále, kdyby uměl zabíjet pohledem – ten černooký zamračený žlutý ďábel!“

Vynesli jsme ji nahoru, položili na divan, a pár šálků hodně silné černé kávy jí zanedlouho vyčistilo hlavu zamženou drogami. Holmes poslal pro Baynese a rychle mu vysvětlil situaci.

„Drahý pane, vždyť jste mi získal právě to svědectví, které jsem potřeboval,“ řekl inspektor vřele a stiskl příteli ruku. „Sledoval jsem od počátku stejnou stopu jako vy.“

„Cože? Vy jste podezíral Hendersona?“

„Když jste prolézal křoviska kolem High Gable, pane Holmesi, seděl jsem já v koruně stromu na zahradě a pozoroval vás seshora. Šlo jen o to, kdo první opatří nějaký důkaz.“

„Tak proč jste zatkl toho mulata?“

Baynes se krátce zasmál.

„Byl jsem si jist, že Henderson, jak si dává říkat, vytuší, že ho podezíráme, a proto se stáhne a neudělá nic, dokud si bude myslet, že mu hrozí nebezpečí. Zatkl jsem nepravého pachatele, aby Henderson uvěřil, že jsme ho pustili z očí. Věděl jsem, že pak asi bude hledět zmizet, a tím nám dá příležitost dostat se k slečně Burnetové.“

Holmes poklepal inspektorovi na rameno.

„Vy dosáhnete ve svém povolání nejvyšších met. Umíte instinktivně vycítit, co je potřeba.“

Baynes se radostí zarděl.

„Náš tajný čekal na nádraží celý týden. Ať se vrtnou lidé z High Gable kamkoli, nespustí je z očí. Ten musel zažít horkou chvilku, když jim slečna Burnetová prchla. Váš člověk ji však sebral a všechno dobře dopadlo. Bez jejího svědectví nemohu nikoho zatknout, to je nabíledni, takže čím dříve budeme mít její výpověď, tím lépe.“

„Vzpamatuje se co nevidět,“ řekl Holmes, když pohlédl na vychovatelku. „Ale povězte mi, Baynesi, co je to zač, ten Henderson?“

„Henderson,“ odvětil inspektor, „je don Murillo, kdysi známý jako Tygr ze San Pedra.“

Tygr ze San Pedra! V mžiku mi vytanulo v paměti všechno, co jsem o tomto muži kdy slyšel. Proslul jako nejhorší prostopášník a krvežíznivý tyran, který kdy vládl nějaké zemi, jež si říká civilizovaná. Byl silný, odvážný a energický a tyto vlastnosti mu umožnily vybíjet si své neřesti na zterorizovaném lidu dobrých deset dvanáct let. Jeho jméno vzbuzovalo hrůzu v celé Střední Americe. Nakonec proti němu vypuklo všeobecné povstání. On však byl stejně lstivý jako ukrutný a při prvních náznacích nadcházejících nepokojů dopravil tajně své poklady na loď, jejíž posádka se skládala ze samých jemu oddaných stoupenců. Povstalci dobyli nazítří jen prázdný palác.

 

Diktátor, jeho dvě děti, jeho tajemník a jeho bohatství jim unikli. Od onoho okamžiku, jako by zmizel z povrchu zemského a evropské noviny se často zamýšlely, jakou asi kde přijal totožnost.

„Ano, pánové, don Murillo, Tygr ze San Pedra,“ řekl Baynes. „Kdybyste si to chtěli ověřit, zjistíte, že státní barvy San Pedra jsou zelená a bílá, jak stálo v tom lístku, pane Holmesi. Říká si Henderson, ale já ho sledoval do minulosti, z Říma do Paříže a z Madridu do Barcelony, kde přistál se svou lodí v roce 1886. Hledali ho celou tu dobu, aby se mu pomstili, ale teprve teď mu začali šlapat na paty.“

„Objevili ho před rokem,“ řekla slečna Burnetová, která se mezitím posadila a napjatě sledovala rozhovor. „Již jednou došlo k útoku, ale nějaký zlý duch ho ochránil. A teď opět: šlechetný, vznešený Garcia padne, zatímco netvor unikne. Přijde však jiný a další, až jednoho dne bude spravedlnosti učiněno zadost; to je stejně jisté, jako že zítra vyjde slunce.“

Její vyhublé ruce se sevřely, její unavená tvář zbledla vášnivou nenávistí.

„Ale jak jste se dostala k této záležitosti vy, slečno Burnetová?“ zeptal se Holmes. „Jak se může anglická dáma přidružit k spiklencům chystajícím vraždu?“

„Přidala jsem se k nim, protože na světě není jiné cesty, jak se domoci spravedlnosti. Co záleží představitelům anglických zákonů na tom, jaké potoky krve prolil ten člověk před lety v San Pedru, anebo kolik toho ukradl a odvezl na své lodi? Pro vás jako by to byly zločiny spáchané na jiné planetě. Ale my to známe. Poznali jsme to dokonale v trýzni a utrpení. Pro nás není ani v pekle takový zloduch jako Juan Murillo, a nikdy nedojdeme klidu, dokud jeho oběti volají po pomstě.“

„Nepochybuji o tom, že byl právě takový, jak říkáte,“ pravil Holmes. „Slyšel jsem, že si počínal otřesně. Ale jak se to dotklo vás?“

„Povím vám všechno. Ten zlosyn míval ve zvyku popravit pod tou či onou záminkou každého muže, který vynikal nad průměr, a zosobňoval tedy nebezpečí, že by se z něho časem mohl stát diktátorův soupeř. Můj manžel – ano, jsem ve skutečnosti vdova po Viktoru Durandovi – byl sanpedrským vyslancem v Londýně. Tam jsme se seznámili a vzali. Byl to nejušlechtilejší člověk na světě. Murillo se naneštěstí doslechl o jeho vynikajících schopnostech, pod nějakou záminkou ho odvolal a dal zastřelit. Manžel měl neblahé tušení, co ho asi čeká, a tak mne nevzal s sebou. Jeho majetek byl zabaven a já tu zůstala se zlomeným srdcem a téměř bez prostředků.

Potom tyran padl. Unikl tak, jak jste to právě popsali. Zničil však život mnoha lidem, jejichž nejbližší umučil a popravil, a ti se s takovým stavem věcí nemohli spokojit. Sdružili se do spolku, který má existovat až do chvíle, kdy bude práce vykonána. Když jsme objevili v proměněném Hendersonovi někdejšího diktátora, dostala jsem za úkol přidružit se k němu a informovat ostatní o tom, kde právě pobývá. To jsem mohla činit, když jsem přijala místo vychovatelky u jeho dětí. Neměl ani tušení, že žena, která proti němu sedá při každém jídle, mívala manžela, jehož během jediné hodiny odsoudil a popravil. Usmívala jsem se na něho; plnila své povinnosti vůči jeho dcerám a čekala na svou chvíli. Podnikli jsme jeden pokus v Paříži, ale neuspěli jsme. Murillo jezdil křížem krážem po celé Evropě, aby setřásl pronásledovatele, a nakonec jsme se vrátili do tohoto domu, který si najal, když poprvé přibyl do Anglie.

I zde však na něho čekali strážci spravedlnosti. Garcia, syn bývalého vysokého hodnostáře v San Pedru, tu vyčkával se dvěma věrnými společníky nízkého původu, a všichni tři pláli ze stejného důvodu touhou po pomstě. Během dne jsme nemohli nic dělat, neboť Murillo se všemožně chránil a nikdy nikam nechodil bez svého satelita Lucase, anebo Lopeze, jak se jmenoval ve dnech své slávy. V noci však Murillo spával sám a mstitel ho mohl vyhledat. Jistého večera, na němž jsme se dohodli, jsem příteli poslala poslední instrukce, protože diktátor nepolevoval v bdělosti a spával pokaždé jinde. Měla jsem se postarat o to, aby dveře byly odemčeny, a bílým nebo zeleným světlem v okně nad příjezdovou cestou dát znamení, je-li všechno v pořádku, anebo bylo-li by lépe pokus odložit.

Všechno se nám však zhatilo. Nějak jsem vzbudila podezření v Lopezovi, tom tajemníkovi. Připlížil se ke mně a přepadl mne právě ve chvíli, kdy jsem dopsala vzkaz. S pánovou pomocí mne dovlekl do mého pokoje a tam nade mnou drželi soud jako nad usvědčenou zrádkyní. Byli by mne hned na místě probodli dýkou, kdyby si byli dokázali vymyslet způsob, jak uniknout důsledkům takového činu. Nakonec se po dlouhém dohadování rozhodli, že by bylo příliš nebezpečné, kdyby mne zavraždili. Umínili si však, že se provždy zbaví Garcii. Nasadili mi roubík a Murillo mi zkroutil ruku, až jsem mu dala adresu. Přísahám, že by mi ji byl mohl ukroutit, kdybych byla tušila, co to Garciovi vynese. Lopez nadepsal na můj lístek adresu, zapečetil jej manžetovým knoflíčkem a poslal s ním sluhu Josého. Jak ho zavraždili, to nevím, avšak spáchal to Murillo vlastnoručně, protože Lopez zůstal doma a hlídal mne. Murillo patrně čekal za hlodašovými keři, mezi nimiž vede cesta, a srazil ho, když procházel kolem. Zprvu měli v úmyslu nechat ho vstoupit do domu a zabít ho jako přistiženého lupiče, ale pak usoudili, že by se zapletli do vyšetřování, při němž by byla veřejně odhalena jejich vlastní totožnost, a tak by se vystavili nebezpečí dalších útoků. Doufali, že Garciova smrt třeba ostatní zastraší a pronásledování ustane.

Mohli tedy být spokojeni, až na to, že já o jejich činu věděla. Nepochybuji, že můj život visel několikrát na vlásku. Byla jsem zamčená ve svém pokoji, mučili mne nejhoršími pohrůžkami, krutě se mnou zacházeli, aby mne zlomili – vizte tuto ránu na mém rameni a modřiny po celé délce paží – a dali mi roubík, když jsem se při jedné příležitosti pokusila křiknout z okna. Takto mne trýznili a jíst mi dávali tak málo, že jsem trpěla svíravým hladem. Dnes odpoledne mi přinesli dobrý oběd, ale jakmile jsem ho snědla, poznala jsem, že jsem byla omámena nějakou drogou. Vzpomínám si jako ve snu, že mne napůl odvedli a napůl donesli ke kočáru, a stejně tak i k vlaku. Až v okamžiku, kdy se kola začala roztáčet, jsem si uvědomila, že mám svobodu ve vlastních rukou. Vyskočila jsem, oni se mne snažili strhnout zpět, a kdyby mi byl nepřispěchal na pomoc tento dobrý člověk, který mne dovedl do drožky, nebyla bych jim unikla. Teď jsem se chválabohu vymanila z jejich moci navěky.“

Všichni jsme napjatě vyslechli tuto pozoruhodnou výpověď. Holmes první prolomil mlčení.

„Tím naše těžkosti nekončí,“ poznamenal a zavrtěl hlavou. „Policejní vyšetřování je uzavřeno, ale právnická práce začíná.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Šikovný advokát z toho udělá sebeobranu. I kdyby měli v minulosti na svědomí sto zločinů, mohou být souzeni pouze za tento.“

„Ale jděte,“ odporoval Baynes optimisticky. „To já mám o našich soudech lepší mínění. Sebeobrana je jedna věc, ale když někdo chladnokrevně vyláká člověka někam za tím účelem, aby ho zavraždil, to je něco docela jiného, ať už tu hrozilo jakékoli nebezpečí. Ne, ne, dostane se nám spravedlnosti, až uvidíme nájemce z High Gable před porotou na příštím zasedání obvodního soudu.“

Další průběh událostí však ukázal, že musel uplynout ještě nějaký čas, než se Tygr ze San Pedra dočkal zasloužené odplaty. Byl tak lstivý a odvážný, že spolu se svým společníkem zmátli svému pronásledovateli stopu, když se ubytovali v jednom penziónu na Edmonton Street a opustili ho zadním východem na Curzonské náměstí. Od toho dne je v Anglii už nikdo nespatřil. Za půl roku nato byl jakýsi markýz z Montalvy a jeho tajemník signor Rulli zavražděni ve svých pokojích v madridském hotelu Escurial. Zločin byl připisován nihilistům a policie vrahy nedopadla. Inspektor Baynes nás navštívil v Baker Street a ukázal nám tištěný popis snědého obličeje tajemníkova a výrazných rysů, magnetických černých očí a huňatého obočí jeho pána. Nepochybovali jsme o tom, že spravedlnost nakonec přece jen zvítězila.

„To byl zmatený případ, milý Watsone,“ řekl Holmes nad večerní dýmkou. „Nedokážete jej sepsat v té uzavřené podobě, která je tak drahá vašemu srdci. Zahrnuje dva kontinenty a dvě skupiny tajemných lidí, a navíc věci komplikuje osoba našeho vysoce váženého přítele Scotta Ecclese, jehož účast mi napovídá, že zesnulý Garcia měl důmyslnou hlavu a dobře vyvinutý smysl pro sebezáchovu. Ten případ je pozoruhodný pouze proto, že v té dokonalé džungli možností jsme spolu s naším obratným spolupracovníkem inspektorem Baynesem dokázali držet se podstatného, a tak jsme se dostali kupředu po křivolaké a točité cestě. Je vám na tom ještě něco nejasného?“

„Proč se vrátil ten exotický kuchař?“

„Myslím, že kvůli tomu podivnému stvoření v kuchyni. Ten člověk je primitivní divoch ze sanpedrské džungle a tohle byl jeho fetiš. Když prchali do předem domluveného útočiště – bezpochyby u nějakého dalšího spiklence – přemluvil ho jeho společník, aby si tak kompromitující předmět s sebou nebral. Ale mulat to nemohl přenést přes srdce a musel se pro něj vrátit druhý den, jenže při obhlídce terénu zjistil, že tam hlídkuje strážník Walters. Vyčkal tedy tři dny, a pak ho zbožnost nebo pověrčivost donutila, aby se o to pokusil ještě jednou. Inspektor Baynes, lišák jeden prohnaný, přede mnou tu příhodičku odbyl, ale ve skutečnosti rozpoznal, jak je důležitá, a nastražil léčku, do níž to stvoření upadlo. Ještě něco, Watsone?“

„A co ten rozsápaný kohout, umyvadlo s krví, opálené kosti a ostatní záhady v té příšerné kuchyni?“

Holmes se usmál a nalistoval jistou poznámku ve svém zápisníku.

„Strávil jsem jedno dopoledne v Britském muzeu, abych načerpal poučení o tomhle i o jiných věcech. Zde jsem si poznamenal citát z Eckermannova díla Kouzelnictví a černošská náboženství:

Pravý uctívač magických kouzel nepodnikne nic důležitého bes obětiny, která mu má naklonit jeho nečisté bohy. V extrémních případech dochází při těchto obřadech k lidským obětem, po nichž následuje kanibalismus. Častěji však bývá obětován bílý kohout, kterého zaživa rozsápou, anebo černý kozel, jemuž podříznou krk a pak tělo spálí.

„Vidíte tedy, že náš milý divoch postupoval podle ortodoxního rituálu. Je to groteskní, Watsone,“ dodal Holmes, když zvolna zavíral zápisník, „ale jak jsem už při jedné příležitosti poznamenal, od groteskního je často pouze krůček ke zločinu.“

< Назад  |  Дальше >