Pes baskervillský.  Arthur Conan Doyle
Kapitola 4. SIR JINDŘICH BASKERVILLE
< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Stůl náš po snídaní byl brzy uklizen, a Holmes čekal ve svém županu na slíbenou návštěvu. Naši klienti byli přesní podle ujednání, neboť hodiny bily právě deset, když doktor Mortimer se objevil, sledován jsa baronetem.

Sir Jindřich Baskerville byl malé postavy, avšak čilých pohybů, černých zraků, a byl asi třicet let stár. Těla byl silného, nad očima klenulo se husté, černé obočí, a tvář mladého muže měla výraz síly a bojovnosti. Oděn byl v zarudlý, lehký oděv, a pleť jeho byla ožehlá jako u mužův, kteří většinu času tráví na vzduchu, a přece v jeho pevném zraku a klidném vystupování bylo cosi, co svědčilo o gentlemanu.

„Zde jest sir Jindřich Baskerville.“

„Ano, jsem to já,“ pravil Jindřich, „a nejpodivnější jest, pane Sherlocku Holmesi, že i kdyby můj přítel nebyl mně navrhl, abych k vám přišel, že byl bych tak učinil z vlastního podnětu. Zvěděl jsem, že umíte luštiti všeliké záhady, a mně naskytla se dnes ráno rovněž záhada, kteráž vyžaduje snad důkladnějšího zkoumání, nežli já bych dovedl.“

„Prosím, sire Jindřichu, usedněte! Rozuměl-li jsem vám dobře, děl jste, že jste po svém příjezdu do Londýna zažil zvláštní příhodu?“

„Nic tak zvláště důležitého, pane Holmesi. Zdá se to býti spíše žert. Dnes ráno došlo mne toto psaní, ač-li může se to psaním nazvati.“

Sir Jindřich položil obálku na stůl, a my všichni sklonili se nad ní. Obálka byla z obyčejného papíru sedavé barvy.

Adresa „Sir Jindřich Baskerville, Northumberlandský Hotel“ jevila nemotorné písmo; razítko znělo „Charing-Cross“ a datum bylo z předešlého večera.

„Kdo věděl, že se chcete ubytovati v Northumberlandském hotelu?“ tázal se Holmes, upjav pronikavý pohled na našeho návštěvníka.

„Nikdo to nemohl věděti, rozhodli jsme se pro hotel ten teprve, když jsem se sešel s doktorem Mortimerem.“

„Avšak doktor Mortimer nepochybně sám tam již bydlí?“

„Nikoliv. Ubytoval jsem se u jistého přítele,“ pravil doktor. „Nebylo vůbec ničeho, podle čehož byl by někdo mohl souditi, že míníme se odebrati do tohoto hotelu.“

„Hm! Někdo zdá se jeviti velmi živý zájem na každém vašem hnutí.“

A Holmes vyňal z obálky půl archu konceptního papíru, na čtyřikrát složeného, otevřel ho a rozložil ho na stole.

Uprostřed, napříč přes půlarch, stála jediná věta, sestavená z nalepených, tištěných slov. Věta zněla:

„Ceníte-li život neb rozum svůj, vzdalujte se močálu!“

Jedině slovo „močál“ bylo napsáno inkoustem.

„Nuže,“ pravil sir Jindřich Baskerville, „snad řeknete mně nyní, pane Holmesi, jaký to hloupý žert, a kdo se tolik zajímá o moje záležitosti?“

„Co tomu říkáte, doktore Mortimere? Musíte přiznati přece, že toto není nic nadpřirozeného.“

„Nikoli! Ale list ten mohl by zcela dobře pocházeti od někoho, jenž byl přesvědčen, že běží zde o věci nadpřirozené.“

„O jaké věci?“ tázal se sir Jindřich ostře. „Zdá se mi, že víte vy, páni, více o mých záležitostech, nežli já sám.“

„Budete zasvěcen do všeho, co víme, dříve než opustíte tuto komnatu, sire Jindřichu. Slibuji vám to,“ pravil Sherlock Holmes. „Pro tu chvíli obmezíme však s dovolením vaším pozornost svou na zajímavý tento dokument, kterýž byl nepochybně včera večer vyhotoven a dán na poštu. Watsone, máte včerejší ‚Times‘?“

„Leží zde v koutě.

„Prosím, neobtěžujte si mně je podati – vnitřní list, prosím, s úvodníky.“

Holmes přehlédl svižně list, přelétnuv zrakem nahoru a dolů jeho sloupce.

„Znamenitý článek o svobodné tržbě. Dovolte mi, abych přečetl vám výňatek z něho.“ I jal se čísti:

„Ukolébáni jste míněním, že náš vlastní obchod neb náš vlastní průmysl posíleny budou ochranářskými cly. Avšak ceníte-li blaho celé země, přiznáte, že její život, neb úpadek hospodářský závisí od změn tak pronikavých: i nechtež mluviti svůj rozum, dříve než přikročíte k uzákonění cel takých, vzdalujte se všeho, co by zmenšilo hodnotu našeho dovozu, a snížilo životní podmínky v tomto království!“

„Co soudíte o tomto, Watsone?“ zvolal Holmes, záře radostí a mna si ruce s uspokojením. „Nesoudíte-liž, že jest to obdivuhodný článek?“

Doktor Mortimer podíval se na Holmesa jako odborník lékařský s nejživějším zájmem svého oboru, a sir Jindřich Baskerville upřel užaslé své černé zraky na mne.

„Nevím mnoho o clech a podobných věcech, avšak myslím, že jsme se odchýlili poněkud od své stopy, pokud o tento list běží.“

„Naopak, myslím, že jsme přesně na stopě, sire Jindřichu. Watson zná dokonale moje methody, avšak obávám se, že ani on nepochopil zcela význam slov v článku tomto pronesených.“

„Ano, přiznávám, že nevidím nijaké souvislosti.“

„A přece, můj milý Watsone, jest souvislost tak těsná, že jedna věc vyňata jest z druhé: ‚Ceníte-li‘ – ‚život neb‘ – ‚rozum svůj‘ – ‚vzdalujte se‘ –: nevidíte-li, odkud všechna tato slova byla vyňata?“

„U všech všudy, máte pravdu. To jest přece čipernost!“ zvolal sir Jindřich.

„Byla-liž by nějaká pochybnost ještě možná, odstraněna jest faktem, že slova ‚život neb‘ a ‚rozum svůj‘ vyříznuta jsou z jednoho kusu.“

„Skutečně, tak tomu jest.“

„Opravdu, pane Holmesi, to přesahuje všechno, co byl bych mohl čekati,“ děl doktor Mortimer, pohlížeje na přítele mého s úžasem. „Dovedl bych porozuměti, když by někdo uhodl, že slova ta jsou z novin. Avšak že jste dovedl určiti ihned i jméno novin, a uvésti hned i úvodní článek jako pramen, jest zajisté jednou z nejpodivuhodnějších věcí, kterou jsem kdy poznal. Jak jste na to připadl?“

„Myslím, doktore, že byste dovedl rozeznati ihned lebku černocha od lebky Eskymáka.“

„Zajisté!“

„A jak?“

„Protože jest to mým koníčkem. Rozdíly jsou ostatně zřejmé. Vypouklejší čelo nad očima, úhel lebečný, zahnutí čelistí a –  – – “

„A toto jest zase mým koníčkem. A rozdíly jsou rovněž zřejmý. V mých očích jest mnohem více rozdílu mezi proloženým borgisem úvodníku ‚Timesů‘ a chatrným písmem půlpennyového lístku, nežli jakýž může býti mezi vaším černochem a vaším Eskymákem. Rozlišování mezi různými typy tiskovými jest jednou ze základních vědomostí detektiva, ačkoli doznávám, že jednou, ovšem když jsem byl ještě velmi mlád, spletl jsem si písmo listu ‚Leeds Mercury‘ s písmem novin ‚Western Morning News‘. Avšak písmo úvodníku ‚Timesů‘ jest poznatelno na první pohled a slova tato nemohla býti vyňata odnikud jinud. Jelikož pak dopis ten včera byl sestaven, bylo velmi pravděpodobno, že slova ta nalezneme v čísle včerejším.“

„Pokud tedy mohu sledovali váš objev, pane Holmesi,“ pravil sir Jindřich Baskerville, „tož vystřihl někdo slova ta nůžkami–  – – “

„Kratičkými nůžkami na nehty,“ děl Holmes. „Ze to musily býti nůžky velmi krátké, vidíte z toho, že člověk ten při výstřižku ‚život neb‘ musil zastříhnouti dvakrát.“

„Skutečně. Někdo vystřihal tedy slova dopisu krátkými nůžkami, nalepil slova lepidlem –“

„Gumou,“ opravil Holmes.

„– nalepil tedy slova gumou na papír. Avšak přál bych si věděti, proč slovo ‚močál‘ bylo napsáno?“

„Poněvadž slova toho nebylo lze nalézti v textu tištěném. Slova ostatní (jsou velmi jednoduchá, a možno je nalézti v každém čísle, kdežto slovo ‚močál‘ vyskytuje se mnohem řidčeji.“

„Ano, ovšem, tím věc jest dobře vysvětlena. Vyčetl jste ještě něco jiného v dopise tom, pane Holmesi?“

„Ano, ještě jednu neb dvě stopy poskytuje nám dopis ten, a přece původce jeho dal si všechnu péči, aby zakryl vše, co by mohlo vésti na jeho stopu. Adresa psána jest, jak pozorujete, hrubým, neohrabaným písmem. Avšak ‚Times‘ jsou noviny, které zřídka kdy nalézají se v jiných rukou, nežli v rukou muže vysoce vzdělaného. Můžeme tudíž souditi, že dopis byl sestaven mužem vzdělaným, kterýž přál si však, aby nebyl mezi vzdělanci hledán, a snaha jeho změniti vlastní písmo budí domněnku, že vlastní rukopis jeho jest vám znám, anebo stane se vám příště známým. Mimo to povšimněte si, že slova nejsou nalepena v rovné čáře, nýbrž že některá z nich nalepena jsou výše než druhá. ‚Život neb‘ na příklad vymknuta jsou zcela ze svého místa. To buď svědčí o nedbalosti, aneb o rozčilení a spěchu vystřihovače. Já celkem kloním se k názoru poslednějšímu, neboť věc, o kterou tu běží, byla příliš důležitá, a jest pravděnepodobno, že by si počínal skladatel takového dopisu nedbale. Měl-li však na spěch, tož naskýtá se nám zajímavá otázka, proč spěchal, když každý dopis, jenž by byl dán na poštu až do časných hodin ranních, musil stihnouti sira Jindřicha dříve, než by on opustil hotel. Bál se skladatel dopisu přerušení – a od koho?“

„Zabíháme tak příliš daleko do kraje domněnek,“ pravil doktor Mortimer.

„Rcete raději, že zašli jsme do oboru, kde musíme odvážiti všechny možnosti a rozhodnouti se pro pravděnejpodobnější. Toť právě vědecké využití obrazotvornosti; ostatně máme tuto hmotný podklad, z něhož naše závěrky mohou vycházeti. Nuže, ač vy zase nazvete to domněnkou – já nemám skorém pochyby, ano, jsem si jist, že tato adresa psána byla v hotelu.“

„Jak, u všech všudy, můžete to tvrditi?“

„Prohlédnete-li obálku bedlivě, zpozorujete, že péro i inkoust činily obtíže. Péro rozskříplo se dvakrát v jediném slově, a vyschlo třikrát při napsání krátké adresy, důkaz to, že bylo v láhvi velmi málo inkoustu. Nuže, péro a kalamář u soukromníka zřídka ponechávají se v takovém stavu, tím méně pak v takovém stavu obojí zároveň. Avšak znáte inkoust a péra hotelů, kdež zřídka kdy obdržeti lze pořádné psací náčiní. Ano, neváhám skorem říci, že kdybychom mohli prozkoumati koše na papír v hotelech kol Charing-Crosského nádraží, nalezli bychom zbytky vystřihaných ‚Timesů‘ a že bychom mohli ruku vztáhnouti přímo na osobu, jež poslala zvláštní toto poselství. Haló! Co jest to?“

Holmes zkoumal pozorně papír, na němž slova byla nalepena, drže ho pouze palec nebo dva od svých očí.

„Nuže?“

„Nic, nic,“ děl však Holmes, odkládaje papír. „Jest to obyčejný čistý půlarch, dokonce i bez vodní známky. Myslím, co jsme mohli objeviti na dopise tom, již jsme objevili. A nyní, sire Jindřichu, přihodilo se vám ještě něco zajímavého od té doby, co jste dlel v Londýně?“

„Nikoli, nikoli, pane Holmesi. Nic zajímavého, myslím.“

„Nepozoroval jste nikoho, kdo by vás stopoval neb střežil?“

„Zdá se mi, jako bych byl vkročil přímo v bludiště nějakého sensačního románu,“ pravil náš návštěvník. „Proč, u všech všudy, měl by mne někdo sledovati aneb střežiti?“

„Promluvíme si o tom. Nemáte nic již sděliti nám dříve, nežli započneme pátrání své?“

„Nu, běží o to, nač kladete váhu, aby vám bylo sděleno.“

„Soudím, že všechno, co se odchyluje od prostého běhu života, stojí za sdělení.“ Sir Jindřich se usmál.

„Neznám ještě mnoho z britského způsobu života, neboť strávil jsem skorém všechen svůj život ve Spojených Státech a v Kanadě. Avšak doufám, že ztratiti jednu botku nenáleží ni zde k obvyklému běhu života.“

„Ztratil jste jednu botu?“

„Milý pane,“ zvolal doktor Mortimer, „botka jest asi jen založena. Najdete ji, až se vrátíte do hotelu. Proč trápiti pana Holmesa takovými maličkostmi.“

„Vždyť žádal mne sám, abych mu sdělil vše, co se vymyká obyčejnému životu.“

„Tak jest,“ pravil Holmes, „třebaže sebe bláhovější zdála se věc taková. Ztratil jste jednu z botek svých, řekl jste?“

„Jest ztracena, aneb založena. Postavil jsem obě botky včera večer za dvéře a ráno byla tam jen jedna. Z chlapíka, který je cídívá, nemohl jsem dostati jediného rozumného slova. Nejhorší jest, že jsem koupil botky ty teprve včera večer na Strandu a že jsem je ještě ani jednou neměl na nohou.“

„Když jste jich ještě nenosil, proč jste je postavil ven? Aby byly vycíděny?“

„Byly to hnědé botky a nebyly ještě natřeny. Proto jsem je vystrčil před dvéře.“

„Vy tedy jste, jak rozumím, po svém příjezdu do Londýna včera jednou vyšel ven a koupil jste pár botek.“

„Nakoupil jsem vůbec ještě všelikých věcí. Doktor Mortimer mne při tom provázel. Víte, že musím tam dole ‚dělat pána‘ zámku, i musím dle toho se strojiti. Snad jsem byl trochu nedbalým na svůj zevnějšek na americkém západě. Mimo jiné věci koupil jsem právě tyto hnědé botky. Dal jsem za ně šest dollarů. – Jedna z nich pak byla ukradena dříve, nežli jsem je měl vůbec na nohou.“

„Zdá se to býti věru prapodivným předmětem pro krádež. Doznávám, že sdílím mínění doktora Mortimera, že nebude to dlouho trvati a botka bude nalezena.“

„Nyní, pánové,“ pravil baronet, „zdá se mi, že jsem mluvil již dosti o těch maličkostech, jež vím. Jest čas, abyste splnili svůj slib a abyste vyprávěli mně zúplna vše o tom, čím se tuto všichni zabýváme.“

„Vaše žádost jest zcela rozumná,“ odvětil Holmes. „Doktore Mortimere, myslím, že nemůžete učiniti nic lepšího, než když budete vyprávěti historii onu tak, jak jste ji včera vyprávěl nám.“

Tím povzbuzen, náš učený přítel vytáhl papíry z kapsy a přednesl celou historii tak, jak to učinil den před tím.

Sir Jindřich Baskerville naslouchal s nejhlubší pozorností, a tu a tam vykřikl překvapením.

„Dobrá! Zdá se mi tedy, že se jměním dědím i pomstu,“ pravil, když dlouhé vyprávění bylo ukončeno. Slýchal jsem ovšem o psu již jako malý hošík. Jest to opětně omílaná historie rodinná, já však dříve nebral ji vážně. Avšak smrt strýcova – víří mi teď všechno hlavou, a nemohu si věc ani řádně rozjasniti. Zdá se mi, že si sami také nejste jasni, zdali případ ten náleží policii aneb duchovnímu.“

„Tak jest!“

„A nyní přibyl k tomu i případ s listem do hotelu zaslaným! Myslím, že vše spolu souvisí.“

„Zdá se, že někdo ví lépe o všem, co se děje na močálu, nežli my,“ pravil doktor Mortimer.

„A zdá se rovněž,“ dodal Holmes, „že neznámý není vám nepřítelem, když varuje vás před nebezpečím.“

„Jest však také možno, že přeje si oddáliti mne od zámku ve vlastním svém prospěchu.“

„Dobrá! I to jest možno. Jsem vám velmi povděčen, doktore Mortimere, že jste mne postavil před problém, kterýž skýtá různé zajímavé stránky. Otázka praktická, kterou však musíme nyní řešiti, sire Jindřichu, jest, zda jest pro vás radno či nikoliv, byste se odebral na Baskervillský zámek.“

„Proč bych se tam neměl odebrati?“

„Zdá se, že vám tam hrozí nebezpečí.“

„Myslíte nebezpečí od onoho démona rodiny, aneb nebezpečí od lidských bytostí?“

„To právě musíme vypátrati.“

„Ať běží o cokoli, odpověď moje jest hotova. Není ďábla v pekle, pane Holmesi, a není člověka na zemi, který by mne mohl odvrátiti, abych se odebral na sídlo svého rodu, i můžete pokládati to za konečnou odpověď moji.“

Tmavé obočí jeho se svraštilo a tvář jeho se zarděla, když tak mluvil. Bylo zřejmo, že hrdá povaha Baskervillů nepohasla v posledním nástupci jejich.

„Ostatně,“ pokračoval sir Jindřich, „neměl jsem ještě ani času, přemýšleti o všem, co jste mi vyprávěli. Jest toho trochu mnoho na muže, aby na ráz vše pronikl a rozhodl. Rád bych v klidné hodince sám sobě teprve vše rozjasnil. Hleďte, pane Holmesi, jest už půl dvanácté, i vrátím se nyní do svého hotelu. Doufám, že vy i přítel váš, doktor Watson, přijdete tam ve dvě hodiny, i posnídáte se mnou. Potom budu vám spíše moci říci, jaký dojem věc ta na mne učinila.“

„Souhlasíte, Watsone?“

„Úplně!“

„Očekávejte nás tedy. Mám přivolati vůz?“

„Půjdu raději pěšky, neboť tato afféra mě řádně rozehřála.“

„Připojím se k vám rád na této procházce vaší,“ prohlásil průvodce sira Jindřicha.

„Setkáme se tedy opět ve dvě hodiny. Au revoir a s Bohem!“

Slyšeli jsme kroky návštěvníků našich sestupovati po schodech, i jak přirazili dvéře domovní za sebou. V okamžiku změnil se Holmes z hloubavého snílka v muže činu.

„Klobouk váš a boty! Rychle! Nesmíme ani okamžiku ztratiti!“

Holmes vběhl do svého pokoje, oblečen ještě v županu, leč vrátil se oděn v elegantní kabát.

Sešli jsme spolu rychle po schodech a vystoupili jsme na ulici. Doktora Mortimera a Baskervilla viděti bylo asi dvě stě yardů před námi směrem k Oxfordské ulici.

„Mohu pospíšiti za nimi a zastaviti je?“

„Pro nic na světě, Watsone milý. Stačí mně zúplna společnost vaše, chcete-li i vy spokojiti se společností mojí. Přátelé naši dobře učinili, že šli pěšky, neboť jest krásné jitro.“

Holmes urychlil krok svůj, až zkrátili jsme vzdálenost nás dělící na polovici. Potom, zůstávajíce přece aspoň ještě sto yardů za nimi, následovali jsme je do Oxfordské ulice a dolů po Regentské třídě.

Najednou přátelé naši stanuli a zadívali se do výkladní skříně; Holmes učinil nyní rovněž tak. Okamžik na to vykřikl stlumeně uspokojením, a já, sleduje směr bystrých očí jeho, zahlédl jsem drožku a muže sedícího uvnitř; kočár byl stanul na druhé straně ulice a jel nyní zvolna opět dále.

„Toť náš muž, Watsone. Pojďme; podíváme se aspoň dobře na něj, když nelze nic již činiti.“

V okamžiku tom spatřil jsem hustý černý plnovous a pár ostrých očí, obrácených k nám, postranním oknem drožky. Okamžik na to zvedla se záklopka v čele vozu a muž zvolal cosi na kočího. Hned na to kočí popohnal koně tryskem dolů Regentskou třídou. Holmes rozhlédl se rozmrzele po jiné drožce, avšak žádná nebyla na dohledu. Potom rozběhl se Holmes, aby drožku stíhal, divě v rej pouliční, avšak vzdálenost byla již příliš veliká. A již také zmizel povoz z dozoru našeho.

„Pěkná věc!“ zvolal Holmes trpce, když se opět objevil udýchán a bledý zlostí.

„Měl někdo někdy takovou smůlu? Měl někdo věc tak špatně narafičenou? Watsone, jste-li pravdomluvný muž, musíte také toto zaznamenati a postaviti to proti mým úspěchům.“

„Kdo byl muž ten?“

„Nemám ani potuchy.“

„Slidič?“

„Zřejmě asi.“

„Bylo zjevno aspoň ze všeho, co jsme slyšeli, že Baskerville byl střežen někým velmi bedlivě od té chvíle, kdy přijel do města. Jak jinak bylo by mohlo vejiti tak rychle ve známost, že se ubytoval v hotelu Northumberlandském. Jestliže ho však stopovali první den, tušil jsem, že stíhati ho budou i druhý den. Snad jste si povšiml, že zatím, co doktor Mortimer předčítal starou historii, já dvakrát k oknu přistoupil.“

„Ano, pamatuji se.“

„Díval jsem se po případných slidičích na ulici, avšak nespatřil jsem nikoho. Máme co činiti s chytrým mužem, Watsone. Běží zřejmě o věc velmi vážnou, i, ačkoli nejsem si sám ještě jist, máme-li co dělati s člověkem dobré neb zlé vůle, mám na zřeteli aspoň pořád, co umí, a jak to umí. Když přátelé naši nás opustili, následoval jsem je ihned, doufaje, že jejich neviditelného pozorovatele přistihnu. Tento byl tak vtipným, že nespoléhal se na své nohy, nýbrž že najal si drožku, takže mohl jezditi za přáteli našimi neb je předjížděti, a přece pozornosti jejich uniknouti. Jeho methoda měla nad to výhodu, že kdyby oni sami byli si vzali drožku, mohl je ihned též sledovati. Avšak má to i jednu nevýhodu velmi prostou: Totiž tu, že muž ten stává se tak odvislým od drožkáře.“

„Tak jest!“

„Jaká škoda, že jsme si nepovšimli čísla!“

„Milý můj Watsone, ač jsem si počínal jako hlupák, nemyslíte přece vážně, že jsem opominul čísla si povšimnouti? Dva tisíce sedm set čtyři jest náš drožkář. Avšak číslo nám pro tuto chvíli není nic plátno.“

„Nevidím, co byste byl mohl ještě učiniti.“

„Spatřiv drožku, mohl jsem se okamžitě obrátiti a kráčeti opačným směrem. Mohl jsem najmouti potom docela klidně drožku a následovati první v uctivé vzdálenosti, aneb ještě lépe, mohl jsem zajeti k Northumberlandskému hotelu a čekati tam. Sledoval-li neznámý muž náš Baskervilla, mohli jsme vyhoditi proti němu vlastní jeho trumf a sledovati, kam jede on. Ukvapenou dychtivostí, jíž náš odpůrce využil s neobyčejnou rychlostí a rozhodností, uškodili jsme sami sobě a ztratili jsme muže toho z dozoru.“

Ubírali jsme se zvolna Regentskou třídou za tohoto hovoru a doktor Mortimer se společníkem svým zmizel dávno již s očí našich.

„Nemělo by účelu nyní je sledovati,“ pravil Holmes. „Slidič zmizel a nenavrátí se již. Uvidíme ještě, jaké karty jiné máme ve své ruce, i musíme pak s nimi hráti rozhodně. Mohl byste odpřisáhnouti, jakou tvář měl muž ten?“

„Mohl bych přísahati jen, jaký měl vous.“

„Také já bych mohl tak učiniti, ale tu soudím právě, že vous ten byl falešný. Chytrý muž, který vydal se na tak choulostivou výpravu, používá vousů, jen aby zakryl své rysy. Pojďte se mnou sem, Watsone!“

Holmes vešel do ústavu posluhův a poslíčků této čtvrti a byl tam správcem ústavu velmi srdečně pozdraven.

„Ach, Wilsone, vidím, že jste nezapomněl malé afféry své, v níž jsem vám mohl prospěti.“

„Ano, pane, nezapomněl jsem! Zachránil jste dobré mé jméno a snad i život.“

„Můj milý, přeháníte! Vzpomínám si ale, Wilsone, že měl ’ste mezi svými hochy jistého mladičkého Cartwrighta, který za našich pátrání osvědčil velikou čipernost.“

„Ano, pane, jest dosud u nás.“

„Mohl byste ho přivolati? … Děkuji vám! A byl bych povděčen, kdybyste mně proměnil tuto pětiliberní bankovku.“

Čtrnáctiletý hoch s bystrou, výraznou tváří přikvapil na zavolání správcovo. Stál tu nyní, hledě s velikou uctivostí na proslulého detektiva.

„Zapůjčte mi adresář hotelů,“ pravil Holmes. „Děkuji vám. Zde, Cartwrighte, jsou jména třiadvaceti hotelů v bezprostřední blízkosti Charing-Crosského nádraží. Vidíte?“

„Ano, pane!“

„Navštívíte hotely ty jeden po druhém.“

„Ano, pane!“

„V každém hotelu dáte nejdřív portýru u vrat Shilling. Zde jest třiadvacet Shillingů.“

„Ano, pane!“

„Řeknete mu, že si přejete viděti odhozené papíry od včerejška. Řekněte, že důležitý telegram byl nesprávně dodán, a že máte uloženo vyhledati ho. Rozuměl jste?“

„Ano, pane!“

„V pravdě hledati budete ale prostřední list ‚Timesů‘ s několika otvory, nůžkami v něm vystříhanými. Zde jest stejné číslo ‚Timesů‘. Tahle strana je to. Poznáte ji snadno, není-liž pravda?“

„Ano, pane!“

„V každém případě portýr nepochybně odkáže vás na podomka, jemuž dáte rovněž Shilling. Zde jest opět třiadvacet shillingů. Zvíte nepochybně ve dvaceti případech ze třiadvaceti, že papíry byly spáleny neb docela již odstraněny. Ve třech ostatních případech ukáží vám hromadu papírů, a vy ohlédnete se v nich po onom listu ‚Timesů‘. Jest pranepatrná ovšem čáka, že ho najdete. Zde jest deset shillingů pro nahodilé výdaje. Telegrafujte mi výsledek ještě před večerem do Bakerské ulice. A nyní, Watsone, zbývá nám již jen zjistiti telegraficky drožkáře číslo dva tisíce sedm set čtyři a potom navštívíme některou obrazárnu v Boundské ulici, abychom ukrátili si tak čas až po tu chvíli, kdy musíme býti v hotelu.“