Lesen Sie synchronisiert mit  Deutsch  Englisch  Spanisch  Russisch 
< Zurück  |  Vorwärts >
Schrift: 

Když jsme pospíchali po Howe Street, ohlédl jsem se k domu, odkud jsme vyšli. V okně pod střechou jsem matně viděl stín čísi hlavy, ženské hlavy: neznámá zírala soustředěné a napjatě do noční tmy a čekala v bezděčném rozčilení, bude-li přerušená zpráva pokračovat. Ve vchodu luxusního činžovního domu na Howe Street stál nějaký muž, s límcem zdviženým a zachumlaný do šály, a opíral se o zábradlí. Trhl sebou, když nám ve vstupní hale světlo dopadlo na obličej.

„Holmesi!“ zvolal.

„I to se podívejme, Gregson!“ řekl přítel a stiskl si ruku se známým detektivem ze Scotland Yardu. „Na konci cesty se milenci sejdou. Co vás sem přivedlo?“

„Asi totéž, co vás,“ řekl Gregson. „Jen si neumím představit, jak jste se o tom dozvěděl.“

„Různé nitky, ale vedou k stejnému klubku. Zachytil jsem vysílané signály.“

„Signály?“

„Ano, z tamtoho okna. Uprostřed slova přestaly. Přišli jsme zjistit, co se stalo. Ale jelikož vidím, že máte věci bezpečně v rukou, myslím, že naší přítomnosti už není třeba.“

„Počkejte, prosím!“ zvolal Gregson dychtivě. „Musím uznat, pane Holmesi, že ve všech případech, kdy jste mi stál po boku, jsem měl vždy pocit větší jistoty. Z těchto apartmá nelze jinudy odejít, takže nám neunikne.“

„Kdo je to?“

„Protentokrát vedeme, pane Holmesi. Musíte uznat, že jsme vás předběhli.“ Udeřil holí do země, načež z kočáru u protějšího chodníku seskočil drožkář a s bičem v ruce k nám přiběhl. „Smím vás seznámit s panem Sherlockem Holmesem?“ zeptal se Gregson drožkáře. „Tohle je pan Leverton z americké Pinkertonovy detektivní kanceláře.“

„Ten, který se proslavil případem záhadné jeskyně na Long Islandu?“ řekl Holmes. „Těší mne, že vás poznávám, pane.“

Američan, tichý, věcný mladý muž s hladce vyholeným, ostře řezaným obličejem se zarděl při těch uznalých slovech. „‚Pracuji teď na nejdůležitějším případu, jaký jsem kdy měl, pane Holmesi,“ řekl. „Dostanu-li Gorgiana –“

„Cože! Gorgiana z Rudého kruhu?“

„Jeho sláva se tedy rozšířila i do Evropy? No, u nás v Americe ho taky moc dobře známe. Víme, že měl prsty v padesáti vraždách, a přitom nemáme žádný konkrétní důkaz, abychom ho mohli zatknout. Stopoval jsem ho z New Yorku a tady v Londýně se ho už týden držím a čekám na nějakou záminku, abych ho mohl popadnout za límec. Dostihli jsme ho s panem Gregsonem v tomhle velkém činžáku a je tu jen jeden východ, takže nám nemůže uniknout. Od té chvíle, co sem vstoupil on, nějací tři lidé odtud odešli, ale mohl bych přísahat, že mezi nimi nebyl.“

„Pan Holmes mluví o nějakém signalizování,“ řekl Gregson. „Tuším, že toho jako obvykle ví mnohem víc než my.“

Několika stručnými, jasnými slovy vysvětlil Holmes, jak se situace jeví nám.

Američan zoufale zalomil rukama.

„Ví o nás!“ zvolal.

„Proč myslíte?“

„Vždyť je to logické, ne? Tady signalizuje svému člověku – v Londýně je několik jeho gangsterů. Náhle to přeruší, právě když je varoval před nebezpečím, jak říkáte. Co to může znamenat jiného, než že nás z toho okna zahlédl, anebo nějak jinak pochopil, nakolik se nebezpečí přiblížilo, a že musí jednat hned, má-li vyváznout se zdravou kůží? Co navrhujete, pane Holmesi?“

„Abychom se bezodkladně odebrali nahoru a na vlastní oči se přesvědčili, co a jak.“

„Vždyť na něho nemáme zatykač.“

‚Je v neobsazeném bytě za podezřelých okolností,“ řekl Gregson. „To nám prozatím postačí. Šoupneme ho do chládku a uvidíme, jestli nás američtí kolegové nějak nepodpoří, abychom si ho tam mohli nechat. Prozatím vezmu odpovědnost za zatčení na sebe.“

Detektivové od policie možná někdy zakolísají pod nároky kladenými na jejich inteligenci, ale nikdy pod nároky kladenými na jejich odvahu. Gregson stoupal do schodů zatknout toho proslulého zabijáka naprosto nevzrušeně a věcně, jako by kráčel po schodišti ve Scotland Yardu. Člověk od Pinkertonů se ho snažil předběhnout, ale Gregson mu to rázně překazil. Londýnská nebezpečí jsou výsadou londýnské policie.

Dveře apartmá na levé straně chodby v druhém patře byly pootevřené. Gregson je otevřel dokořán. Uvnitř bylo naprosté ticho a tma. Rozškrtl jsem sirku a zapálil detektivovi lucernu. Jakmile se záblesk sirky ustálil v plamínek, všichni jsme překvapeně vydechli. Po prknech holé podlahy se táhla čerstvá krvavá stopa. Rudé kročeje mířily k nám a vycházely z vnitřní místnosti, jejíž dveře byly zavřené. Gregson je rozrazil a pozvedl před sebe rozžatou lucernu, zatímco my ostatní jsme mu dychtivě nakukovali přes rameno.

Uprostřed prázdné místnosti na podlaze ležel obrovitý muž. Jeho hladce vyholený snědý obličej byl hrůzně i groteskně seškleben a kolem hlavy, která spočívala v široké temně rudé kaluži na bílém dřevě, se zdál mít děsivou svatozář rudé krve. Kolena měl pokrčená, ruce rozhozené v agónii a z mohutného hnědého obnaženého hrdla mu zprostředka trčela bílá rukojeť nože, který vězel celým ostřím v jeho těle. Ten obrovitý chlap musel klesnout po oné strašné ráně jako býk na porážce. Vedle jeho pravice ležela hrozivá dýka s rohovinovou rukojetí a oboustranným ostřím a nedaleko ní černá kozinková rukavice.

„Kristepane! Černý Gorgiano osobně!“ zvolal americký detektiv. „Někdo nás předešel.“

„Tady je ta svíčka v okně, pane Holmesi,“ řekl Gregson. „Prosím vás, co to děláte?“

Holmes přikročil k oknu, zapálil svíčku a kroužil s ní před okenní tabulí. Pak vyhlédl do tmy, sfoukl svíci a odhodil ji na zem.

„Předpokládám, že nám to pomůže,“ pravil. Poodešel do místnosti a zůstal stát v hlubokém zamyšlení, zatímco oba profesionálové vyšetřovali mrtvého. „Zmínil jste se, že odtud vyšli tři lidé, zatímco jste čekali dole,“ řekl posléze Američanovi. „Všiml jste si jich dobře?“

„Ano, všiml.“

„Byl mezi nimi muž kolem třicítky, střední postavy, černovlasý, s tmavým plnovousem?“

„Ano, prošel kolem mne jako poslední.“

„To bude pravděpodobně váš člověk. Mohu vám dát jeho popis a máme jasný otisk jeho šlépěje. Jistě vám to postačí.“

„Vzhledem k těm miliónům lidí v Londýně to mnoho není.“

„Možná. Proto jsem pokládal za nejmoudřejší přivolat vám ku pomoci tuto dámu.“

Na ta slova jsme se všichni otočili. Ve dveřích stála jako v rámu vysoká krásná žena – tajemná podnájemnice z Bloomsbury.

Váhavě přikročila blíž; ve vyhublé tváři se zračilo drtivé napětí, když vytřeštěné oči s hrůzou spočinuly na temné ležící postavě.

„Zabili jste ho!“ zvolala. „Ach dio mio, vy jste ho zabili!“ Pak jsem zaslechl, jak se náhle ostře nadechla a s radostným výkřikem povyskočila. Roztančila se po místnosti, tleskala rukama, černé oči jí svítily nečekanou radostí, ze rtů splývalo tisíce roztomilých italských slůvek. Pohled na ženu, která nad takovým výjevem křepčí nadšením, mne překvapoval a děsil. Náhle ustala a zadívala se na nás tázavým pohledem.

„Ale co vy? Vy jste od policie, že? To vy jste zabili Giuseppa Gorgiana. Je to tak?“

„Jsme od policie, paní.“

Rozhlížela se po temných zákoutích pokoje.

„A kde je tedy Gennaro?“ zeptala se. „Gennaro Lucca je můj manžel. Já jsem Emilia Luccová a oba pocházíme z New Yorku. Kde je Gennaro? Před malou chviličkou mne z tohoto okna zavolal a já běžela, co mi nohy stačily.“

„Zavolal jsem vás já,“ řekl Hohnes.

„Vy? Jak byste mne mohl zavolat?“

„Vaše šifra je dost průhledná. Potřebovali jsme, abyste sem přišla. Věděl jsem, že postačí, abych vám signalizoval ‚vieni‘, a že určitě přijdete.“

Krásná Italka zírala s úžasem na mého přítele.

„Nechápu, jak jste se o tom všem dozvěděl,“ řekla. „Giuseppe Gorgiano – jak tedy –“ Odmlčela se, ale pak se náhle celá rozzářila hrdosti a nadšením. „Už chápu! Můj Gennaro! Můj chytrý, krásný Gennaro, který mne uchránil před vším nebezpečím, ten to udělal a vlastní silnou rukou zabil toho netvora! Ach, Gennaro, jsi skvělý! Která žena byla kdy hodna takového muže?“

„Podívejte, pani Luccová,“ řekl prozaický Gregson a uchopil ji za rukáv bez sebemenšího citového zaujetí, jako by to byla dámička z předměstského podsvětí, „není mi ještě docela jasné, kdo jste a co jste zač, ale řekla jste toho už dost, aby mi bylo docela jasné, že bude potřeba, abyste mě doprovodila do Scotland Yardu.“

„Okamžíček, Gregsone,“ řekl Holmes. „Mám takový dojem, že tato dáma patrně bude mít stejný zájem na tom, aby nás informovala, jako my na tom, abychom ji vyslechli. Chápete, madam, že váš manžel bude zatčen a souzen za smrt muže, který tu před námi leží? Všechno, co řeknete, může být použito před soudem při objasňování okolností. Jestliže se však domníváte, že nejednal ze zločinných pohnutek, a chcete nám to vysvětlit, pak mu nemůžete posloužit lépe, než když nám povíte všechno, co s tím souvisí.“

„Když je Gorgiano mrtev, nemáme se už čeho bát,“ řekla dáma. „Byl to ďábel a netvor a žádný soudce na světě nemůže potrestat mého chotě za to, že ho zabil.“

„V tom případě snad učiníme nejmoudřeji,“ řekl Holmes, „když tu zamkneme, necháme všechno, jak to je, odebereme se s touto dámou do jejího bytu, a než dospějeme k nějakému závěru, vyslechneme, co nám chce sdělit.“

Půl hodiny nato jsme všichni čtyři seděli v malém salónku signory Luccové a naslouchali jejímu pozoruhodnému vyprávění o všech neblahých událostech, jejichž vyvrcholení jsme byli svědky. Hovořila anglicky rychle a plynně, ale velmi neobvykle, a já v zájmu srozumitelnosti opravuji její gramatické chyby.

„Narodila jsem se v Posilippu u Neapole,“ vyprávěla, „a můj otec Augusto Barelli je nejbohatší advokát ve městě a místní poslanec. Gennaro byl otcův zaměstnanec a já jsem se do něho zamilovala, protože on musí okouzlit každou ženu. Jelikož neměl ani peníze, ani dobré postavení – nic krom svého přitažlivého zevnějšku, síly a energie – odepřel otec svolit k našemu sňatku. Utekli jsme spolu, v Bari jsme se vzali a prodali jsme mé šperky, abychom měli peníze na cestu do Ameriky. Tohle se událo před čtyřmi lety a od té doby jsme žili v New Yorku.

Osud nám byl zprvu přízniv. Gennaro měl příležitost prokázat službu jednomu italskému pánovi – zachránil ho před nějakými darebáky v místech zvaných Bowery, a tím získal vlivného přítele. Ten pán se jmenuje Tito Castalotte a je to starší společník velké firmy Castalotte a Zamba, největší dovozci ovoce v New Yorku. Signor Zamba je chorý pán a všechny věci firmy, která má přes tři sta zaměstnanců, řídí náš nový přítel pan Castalotte. Přijal manžela do zaměstnání, učinil ho vedoucím oddělení a všemožně mu vycházel vstříc. Signor Castalotte je svobodný, a já si myslím, že v Gennarovi našel zalíbení, jako by to byl jeho vlastní syn, a my s manželem jsme ho oba milovali a ctili jako otce. Najali jsme si v Brooklynu malý domek, zařídili si ho a zdálo se, že máme zajištěnou budoucnost, když tu na obzoru vyvstal černý mrak, který nám brzy zahalil celou oblohu.

Jednoho večera při návratu z práce přivedl Gennaro s sebou krajana. Jmenoval se Gorgiano a pocházel rovněž z Posilippa. Byl to obrovitý člověk, jak mi můžete dosvědčit, neboť jste ho viděli mrtvého. Neměl jen postavu jako obr, ale všechno na něm bylo obrovité, groteskní, hrozivé. Jeho hlas duněl naším domkem jako hrom. Sotva tam bylo dost prostoru, jak při řeči šermoval těma velikýma rukama. Jeho úvahy, jeho city, jeho vášně – všechno to bylo přehnané a nestvůrné. Mluvil, anebo spíš burácel s takovou prudkostí, že ostatní nemohli než sedět a naslouchat, tak je ohlušil mocný proud jeho slov. Oči mu plály a jejich pohled ochromoval. Byl to strašlivý a podivuhodný muž. Vzdávám bohu díky, že je mrtev.

Navštěvoval nás znovu a znovu. Vycítila jsem, že Gennarovi není v jeho přítomnosti o nic volněji než mně. Můj ubohý manžel, celý bledý, neklidně poposedával, když poslouchal nekonečné tirády našeho hosta o politice a sociálních otázkách, neboť on o ničem jiném nemluvil. Gennaro nic neříkal, ale já, která jsem ho tak dobře znala, jsem z jeho tváře vyčetla cosi, co tam dříve nebývalo. Nejprve jsem myslela, že je to antipatie. Ale pak jsem postupně seznala, že je to něco hlubšího. Byl to strach – hloupý, tajený, děsivý strach. Oné noci – té noci, kdy jsem vycítila jeho děs – jsem ho objala a zapřísahala ho ve jménu jeho lásky ke mně a při všem, co je mu drahé, aby mi nic nezatajoval a pověděl mi, čím ho ten hromotluk tak ovládá.

Pověděl mi to a mne mrazilo hrůzou, když jsem ho poslouchala. Můj ubohý Gennaro ještě jako horkokrevný mladík, kdy se mu zdálo, že se proti němu spikl celý svět a kdy se div nezbláznil z nespravedlností v životě, vstoupil do jistého neapolského spolku Rudý kruh, který je jednou z odboček starých karbonářů. Toto bratrstvo má děsivé stanovy a tajnosti, a jakmile se jednou mezi ně dostanete, není už úniku. Když jsme prchli do Ameriky, Gennaro se domníval, že se toho všeho už navždy zprostil. Ke své hrůze však jednoho večera potkal na ulici právě onoho muže, který ho v Neapoli přijímal, obrovitého Gorgiana, muže, který si v jižní Itálii vysloužil přezdívku ‚Zabiják‘, protože měl na svědomí kdovíkolik vražd. Připlul do New Yorku, aby unikl italské policii, a hned založil odbočku toho hrozného spolku ve své nové vlasti. Tohle všechno mi Gennaro vyprávěl a ukázal pozvánku, kterou právě ten den dostal, na níž pod rudým kruhem stálo, že toho a toho dne bude shromáždění, kam se mu přikazuje se dostavit.

To bylo zlé, ale horší věci nás teprve čekaly. Už nějakou dobu mne zaráželo, že Gorgiano, když k nám večer přijde, což činil často, mluví hodně se mnou, i když něco vypráví manželovi, a stále za mnou otáčí ty svoje děsivé, planoucí zvířecí oči. A pak mi jednou svěřil své tajemství. Prý jsem v něm vzbudila ‚lásku‘ – lásku v tom surovci, v tom divochovi! Gennaro ještě nebyl doma, když přišel. Vynutil si přístup, chytil mne silnýma rukama, objal jako medvěd, zasypal mne polibky a vyzýval mne, abych s ním utekla. Bránila jsem se a volala o pomoc, když tu vstoupil Gennaro a vrhl se na něho. Gorgiano zbil Gennara do bezvědomí, prchl a víckrát se už neukázal. Od toho večera jsme měli smrtelného nepřítele.

Několik dní poté bylo to shromáždění. Když se Gennaro vrátil, hned jsem na něm poznala, že se stalo něco strašlivého. A bylo to horší, než bychom si vůbec byli dokázali představit. Spolek získával peníze tím, že vydíral zámožné Italy a vyhrožoval jim násilím, kdyby příspěvek odepřeli. Obrátili se i na našeho drahého přítele a dobrodince pana Castalotta. Odmítl ustoupit před pohrůžkami a předal výstrahy policii. Shromáždění se usneslo, že má být příkladně potrestán, aby se ostatní oběti už neodvážily nesouhlasit. Schůze určila, že se má jeho dům vyhodit do povětří dynamitem, až on bude doma. Losovalo se, kdo má ten čin vykonat. Gennaro viděl, jak se na něho náš nepřítel usmívá, když sahal rukou do urny. Nepochybně to na něj bylo předem nalíčeno, protože mu ležel na dlani osudný kotouč s rudým kruhem, mandát k vraždě. Měl zavraždit svého nejlepšího přítele, anebo vystavit sebe i mne pomstě svých druhů. Jednou z jejich prokletých zásad totiž je, že trestají nejen ty, kdož si je proti sobě popudili, ale ubližují i jejich blízkým, a právě toto vědomí viselo mému ubohému Gennarovi nad hlavou jako meč a div ho nedohnalo k šílenství.

Celou noc jsme probděli v objetí a povzbuzovali jsme se navzájem tváří v tvář těžkostem, které nás čekají. Nazítří večer mělo dojít k vražednému útoku. V poledne jsme se už s manželem plavili do Londýna, když jsme předem našeho dobrodince varovali, jaké nebezpečí mu hrozí, a předali policii takové informace, aby i do budoucna ochránila jeho život.

Co následovalo pak, to už, pánové, víte sami. Byli jsme přesvědčeni, že nám naši nepřátelé budou v patách jako stíny. Gorgiano měl ještě soukromé důvody k pomstě, a každopádně jsme znali jeho krutost, mazanost a vytrvalost. Jak v Itálii, tak v Americe kolovala spousta historek o jeho hrůzných schopnostech. Nepochybovali jsme, že jich právě teď využije do krajnosti.

Můj milovaný muž využil těch několika bezpečných dnů, které jsme rychlým odjezdem získali, aby mi našel takové útočiště, kde by mne nedostihlo žádné nebezpečí. On sám se chtěl volně pohybovat, aby mohl být ve spojení jak s americkou, tak s italskou policií. Ani já sama nevím, kde pobýval a co dělal. Dozvídala jsem se o něm jen z inzerátů v novinách. Avšak když jsem jednou vyhlédla z okna a viděla, jak dva Italové pozorují dům, dovtípila jsem se, že Gorgiano nějak odhalil náš úkryt. Nakonec mi Gennaro prostřednictvím novin sdělil, že mi bude z jistého okna signalizovat, ale když k tomu došlo, přečetla jsem jen opakovaná varování, a ta byla vpůli přerušena. Teď je mi jasné, že věděl, jak těsně je mu Gorgiano v patách, a když ho dohonil, byl Gennaro chválabohu připraven mu čelit. A teď se vás ptám, pánové, zda se máme proč obávat policie, anebo zda by nějaký soudce na zemi odsoudil mého Gennara za to, co udělal?“

„Nevím, jak vy, pane Gregsone,“ řekl Američan a pohlédl na tuto úřední osobu, „anebo jak se na to bude dívat britská veřejnost, ale myslím, že v New Yorku sklidí manžel této dámy všeobecné uznání a vděk.“

„Bude muset jít se mnou a pohovořit s náčelníkem,“ odpověděl Gregson. „Potvrdí-li se to, co říká, pak myslím, že se ona ani její manžel nemají čeho bát. Ale pořád je mi ještě záhadou, pane Holmesi, jak jste se k celé té věci nachomýtl vy.“

„Sebevzdělávání, Gregsone, sebevzdělávání. Stále čerpám poučení na univerzitě života. Máte další tragickogroteskní exemplář do své sbírky, Watsone. Mimochodem, není ještě osm a v Covent Garden dávají dnes Wagnera! Pospíšíme-li si, stihneme druhé jednání.“

< Zurück  |  Vorwärts >