Lesen Sie synchronisiert mit  Deutsch  Englisch  Spanisch  Russisch 
< Zurück  |  Vorwärts >
Schrift: 

„Podívejte, paní Warrenová, skutečně se nedomnívám, že byste měla důvody k obavám, ani nevidím nutnost, abych já, jehož čas je vzácný, v té věci nějak zasahoval. Musím opravdu věnovat pozornost jiným záležitostem.“ Tak pravil Sherlock Holmes a rozevřel opět velké desky, v nichž si pořádal a katalogizoval některé dokumenty z poslední doby.

Paní bytná se však vyznačovala pravou ženskou vytrvalostí a důvtipem a pevně trvala na svém.

„Vloni jste se ujal jednoho mého podnájemníka,“ pravila, „jistého pana Fairdala Hobbse.“

„Ano, vzpomínám si – jednoduchý případ.“

„Ale on o tom pořád mluvil, jak jste na něho byl milý a jak jste mu pomohl najít cestu z nesnází. Vím, že byste mi dokázal pomoci, jen kdybyste chtěl.“

Holmes býval přístupný lichotkám, ale také, abych byl spravedlivý, útokům na své soucitné srdce. Toto spojené úsilí ho teď přimělo odložit lepidlo a s rezignovaným povzdechem odsednout od stolu.

„Tak tedy dobrá. Povězte nám, co máte na srdci, paní Warrenová. Doufám, že vám nevadí kouření? Děkuji vám – Watsone, zápalky! Pokud jsem vám dobře rozuměl, zneklidňuje vás, že nový podnájemník setrvává ve svých pokojích a vy ho ani nevidíte. Propána, paní Warrenová, kdybych já byl vaším podnájemníkem, neviděla byste mne často třeba celé týdny.“

„Jistě, no prosím, ale tohle je něco jiného. Děsí mne to, pane Holmesi. Nemůžu strachem spát. Od časného rána do pozdního večera slyším jeho kroky, jak přechází rychle po pokoji sem a tam, a nikdy jsem ho ještě ani nezahlédla. Já už to nevydržím. Manžel je z toho stejně znepokojený jako já, ale on je celý den v práci, a já nemám ani na chvilku klid. Proč se skrývá? Co má na svědomí? Jsem v domě sama, jen s holkou, a nemám na to nervy.“

Holmes se naklonil kupředu a svými dlouhými tenkými prsty vzal ženu za rameno. Když chtěl, dokázal lidi téměř hypnoticky zkonejšit. Vyděšený pohled se jí ztratil z očí a rozčilený výraz na tváři se změnil v obvyklou vyrovnanost. Posadila se na židli, kterou jí nabídl.

„Ujmu-li se toho případu, musím znát všechny podrobnosti,“ řekl. „Nepospíchejte a uvažujte. Malá drobnost může mít klíčový význam. Pravíte, že před deseti dny k vám přišel nějaký muž a zaplatil si na čtrnáct dní za byt a stravu?“

„Zeptal se, co požaduji. Řekla jsem, že padesát šilinků na týden. Pronajímám malý obývací pokoj a ložnici s celým příslušenstvím v podkroví.“

„A co on?“

„Povídá: ‚Dám vám pět liber na týden, přistoupíte-li na mé podmínky.‘ Nejsme zámožní, pane Holmesi, manžel má malý plat a ty peníze pro mne hodně znamenaly. Vytáhl desetilibrovku a na místě mi ji dal. ‚Můžete ji mít každých čtrnáct dní, a hezky dlouho, jestli se budete řídit podle dohodnutých podmínek,‘ povídá. ‚Kdybyste je porušila, nechtěl bych vás už znát.‘“

„Jaké to byly podmínky?“

„No, předně žádal klíč od domu. Proti tomu jsem nic neměla. Podnájemníci často mívají klíče. A také aby do pokoje nikdo nechodil a pod žádnou záminkou ho nikdy nikdo nerušil.“

„Na tom přece není nic tak neobvyklého.“

„V rozumných mezích jistě ne, pane. Ale tohle se vymyká všem mezím. Bydlí u nás deset dní, a ani manžel, ani já, ani holka jsme ho jedinkrát nezahlédli. Slyšíme, jak rychlými kroky přechází sem a tam, sem a tam, večer, ráno i v poledne, ale krom prvního večera nevyšel ještě z domu.“

„První večer tedy někam odešel?“

„Ano, prosím, a vrátil se velmi pozdě – všichni jsme už spali. Řekl mi o tom, když si najal pokoje, a požádal mě, abych nezastrkovala závoru. Bylo už po půlnoci, když jsem ho slyšela jít po schodech nahoru.“

„A co jídlo?“

„Vyžádal si, abychom mu vždycky, když zazvoní, nechali jídlo na židli hned za dveřmi. Když dojí, zazvoní, a my si to zas z té židle vezmeme. Chce-li něco jiného, napíše to tiskacími písmeny na lísteček a nechá ho na podnose.“

„Tiskacími písmeny?“

„Ano, prosím, tužkou a tiskacími písmeny. Jen jedno slovo, nic víc. Tady jsem vám jeden lísteček přinesla na ukázku: MÝDLO. Tady je jiný: SIRKA. Tenhle lísteček mi tam nechal dnes ráno: DAILY GAZETTE. Ty noviny mu nosím každé ráno se snídaní.“

„Považte, Watsone!“ řekl Holmes a prohlížel si s velkou zvědavostí útržky papíru, které mu bytná podávala. „Tohle je jistě trochu nezvyklé. Touhu po odloučenosti chápu; ale proč tiskací písmena? Malovat tiskací písmena je zdlouhavé. Proč to prostě nenapíše? Co vám to napovídá, Watsone?“

„Že si nepřeje ukázat, jaký má rukopis.“

„Ale proč? Co mu na tom může vadit, kdyby paní bytná měla kratičkou ukázku jeho rukopisu? Přesto ale to může být, jak říkáte. A nabízí se další otázka: proč tak stručné vzkazy?“

„To nemám tušení.“

„Otevírají se tu vděčné možnosti pro inteligentní dohady. Ta slůvka jsou psána běžnou nafialovělou tužkou s širokým hrotem. Všimněte si, že z tohoto lístku utrhl ze strany kousek poté, kdy napsal vzkaz, takže M ve slově MÝDLO je zčásti pryč. Výmluvné, Watsone, nemyslíte?“

„Opatrnost?“

„Správně. Byla tam očividně nějaká stopa, snad otisk palce, něco, co mohlo vést k odhalení totožnosti. Říkala jste tedy, paní Warrenová, že to byl člověk prostřední postavy, černovlasý, s plnovousem. Jak starý asi mohl být?“

„Mladý, pane – ani ne třicet.“

„Nemůžete ho popsat trochu podrobněji?“

„Mluvil dobře anglicky, ale přitom jsem podle přízvuku měla dojem, že je to cizinec.“

„Jak byl oblečen?“

„Moc pěkně – jako nóbl pán. Tmavý oblek – nic nápadného.“

„Nepředstavil se?“

„Ne, pane Holmesi.

„Nikdo mu nepsal ani ho nepřišel navštívit?“

„Nikdo.“

„Ale přece musíte vy nebo vaše děvče do jeho pokoje ráno zajít?“

„Ne, prosím; on si uklízí sám.“

„Propána! To je jistě zvláštní. Co zavazadla?“

„Přinesl si s sebou jen jednu velkou hnědou kabelu – jinak nic.“

„Hm, to nám tedy mnoho nepomůže. Pravíte, že se nic nevyneslo z jeho pokoje – vůbec nic?“

Paní bytná vyňala z kabelky obálku a z ní vysypala na stůl dvě ohořelé sirky a nedopalek cigarety.

„Tohle bylo na jeho podnose dnes ráno. Přinesla jsem to, protože jsem slyšela, že vy umíte z maličkostí vyčíst velké věci.“

Holmes pokrčil rameny.

„Tohle nic není,“ řekl. „Sirky použil ovšem proto, aby si zapálil cigaretu. To je zřejmé podle krátkého ohořelého konce. Kdyby si zapaloval dýmku nebo doutník, shořelo by půl sirky. I propána! Ten oharek je zajisté zajímavý. Říkáte, že ten pán měl knír a bradku?“

„Ano, pane Holmesi.“

„Tomu tedy nerozumím, Watsone. Soudil bych, že tohle mohl vykouřit jen hladce vyholený muž. Vždyť i váš skromný knírek by takováhle cigareta ožehla.“

„Špička?“ navrhl jsem.

„Ne, ne; nedopalek je sežmolený. Nebylo by možné, že se u vás ubytovali dva lidé, paní Warrenová?“

„Ne, pane; jí tak málo, že se až divím, jak mu to může stačit k životu.“

„Hm, myslím, že musíme vyčkat, dokud nebudeme mít víc podkladového materiálu. Koneckonců, nemáte si nač stěžovat. Dostala jste zaplaceno a není to obtížný nájemník, třebaže si počíná poněkud neobvykle. Platí vám dobře, a jestli se chce ztratit světu z očí, vás se to přímo nijak netýká. Nemůžeme vniknout do jeho soukromí, dokud nebudeme mít důvod k domněnce, že touží po soukromí z odsouzeníhodných pohnutek. Ujímám se toho případu a nepustím jej z hlavy. Kdyby se událo něco nového, přijďte mi to oznámit, a spolehněte se, že vám pomohu, kdyby bylo potřeba.

Ten případ má rozhodně několik zajímavých bodů, Watsone,“ poznamenal, když nás paní bytná opustila. „Může to ovšem mít banální vysvětlení – osobní výstřednost – anebo jde o mnohem hlubší důvody, než se zdánlivě jeví. Předně člověku vytane na mysli logická možnost, že v tom bytě teď bydlí někdo jiný než muž, který si jej pronajal.“

„Proč myslíte?“

„Nu, kromě nedopalku se mi zdálo nápadné, že podnájemník odešel z bytu pouze krátce poté, co si jej pronajal. Vrátil se – někdo se vrátil – v době, kdy mu nepřekáželi žádní svědkové. Nic nedokazuje, že osoba, která odešla, se také do bytu vrátila. Navíc ten muž, který si pokoje pronajal, uměl dobře anglicky. Tenhle druhý maluje SIRKA, když by logicky mělo být SIRKY. Představuji si, že to slovo opsal ze slovníku, kde je uvedeno příslušné podstatné jméno, ale nikoli množné číslo. Ten lakonický způsob vyjadřování má možná zakrýt neznalost angličtiny. Ano, Watsone, máme proč se domnívat, že došlo k záměně podnájemníků.“

„Ale za jakým účelem?“

„Nu ano, to je problém, nad nímž je třeba se zamyslit. Jeden způsob pátrání se nabízí dost očividně.“ Sňal z police velké desky, do nichž den za dnem ukládal soukromá oznámení z různých londýnských novin. „Můj ty světe!“ poznamenal, jak obracel stránky, „v tomto sboru zní úpění, výkřiky i bučení. Jaká to směs mimořádných událostí! Myslím, že nenajde bohatší loviště ten, kdo se zajímá o neobvyklé osudy. Podnájemník paní Warrenové je sám a není možné mu napsat, nemá-li se ohrozit kýžené inkognito. Jak k němu dospěje zvenčí nějaká zpráva nebo vzkaz? Očividně oznámením v novinách. Jiná cesta mi nenapadá, a naštěstí se můžeme soustředit pouze na jedny noviny. Tady jsou výstřižky z Daily Gazette za posledních čtrnáct dní. ‚Dáma s černým boa v Princově bruslařském klubu –’ tu můžeme pominout. ‚Jimmy jistě nechce zlomit matince srdce –’ to se jeví irrelevantní. ‚Prosím dámu, která omdlela v omnibusu do Brixtonu, aby laskavě – ‚ zmíněná mne nezajímá. ‚Den co den srdce mé touží –’ Žvásty, Watsone, nebetyčné žvásty. Počkat, tohle je trochu pravděpodobnější. ‚Trpělivost. Najdu způsob spojení. Zatím tato rubrika. G.‘ Tohle vyšlo dva dny poté, co se podnájemník paní Warrenové nastěhoval. Zní to docela případně, že? Tajemný nocležník rozumí anglicky, i když neumí anglicky psát. Pokusme se znovu zachytit stopu. Ano, zde – tři dny nato. ‚Pracuji k úspěšnému řešení. Trpělivost a opatrnost. Mraky pominou. G.‘ Potom týden nic. Načež přijde něco mnohem určitějšího: ‚Rýsuje se cesta. Bude-li možnost signály, vzpomeň dohodnutý kód, jedna A, dvě B atd. Brzy se dozvíš víc. G.‘ To bylo ve včerejších novinách a dneska v nich nestojí nic. Všechno se to velice dobře hodí na podnájemníka paní Warrenové. Vyčkáme-li ještě krátký čas, Watsone, nepochybuji, že se celá záležitost trochu rozuzlí.“

Tato předpověď se splnila, neboť ráno jsem zastal přítele, kterak stojí na koberečku před krbem, nahřívá si záda a se zadostiučiněním se usmívá.

„Co říkáte tomuhle, Watsone?“ zvolal a popadl noviny ze stolu. „‚Vysoký červený dům s bílými římsami. Druhé patro. Druhé okno zleva. Po setmění. G.‘ To je dost přesně určeno. Myslím, že bychom se po snídani měli vydat na výzkumy do sousedství Warrenových. I podívejme, paní Warrenová! Jaképak zprávy nám přinášíte?“

Naše klientka vpadla neohlášena do místnosti s bouřlivou energií, která napovídala, že došlo k nějakému nečekanému a dramatickému obratu.

„Musí se toho chopit policie, pane Holmesi!“ zvolala. „Já už s tím nechci nic mít. Sbalí si svých pět švestek a potáhne.

Byla bych mu to šla rovnou oznámit, ale pak jsem si pomyslela, že by to vůči vám nebylo slušné, kdybych se vás předem nezeptala, co o tom soudíte. Moje trpělivost je u konce, a když to má ještě odnášet můj starý –“

„Pan manžel něco odnesl?“

„Zacházeli s ním hrubě.“

„Ale kdo s ním hrubě zacházel?“

„To bychom taky rádi věděli. Stalo se to dnes ráno, pane. Manžel je kontrolorem u firmy Morton a Waylight v Tottenham Court Road. Odchází z domu před sedmou. Sotva dnes ráno ušel deset kroků, přiskočili k němu zezadu nějací dva chlapi, hodili mu kabát přes hlavu a strčili ho do drožky, která čekala u chodníku. Vozili ho přes hodinu a pak otevřeli dvířka a vystrčili ho ven. Byl tím pádem tak otřesen, že si ani nevšiml, kam se poděla ta drožka. Když se zvedl, zjistil, že je na Hampstsad Heathu; tak přijel omnibusem domů a teď leží na kanapi a já běžím rovnou sem, abych vám pověděla, co se stalo.“

„To je vysoce zajímavé,“ řekl Holmes. „Všiml si, jak ti muži vypadali – slyšel je mluvit?“

„Ne, je z toho jako omámený. Pamatuje si jenom to, že se vznes do vzduchu, jako když kouzelným proutkem mávne, a stejně zas dopadl na zem. Museli u toho být aspoň dva chlapi, a možná že tři.“

„A vy se domníváte, že toto přepadení nějak souvisí s vaším podnájemníkem?“

„No, bydlíme tam už patnáct let a něco takového se nám ještě nestalo. Mám už toho dost. Peníze nejsou všechno. Půjde mi z domu, než se setmí.“

„Vyčkejte ještě maličko, paní Warrenová. Neukvapujte se. Tahle záležitost se mi začíná jevit jako mnohem významnější, než se mi na první pohled zdálo. Nyní je jasné, že vašemu podnájemníkovi hrozí nějaké nebezpečí. Je stejně jasné, že jeho nepřátelé, kteří na něho číhali v blízkosti vašeho domu, si ho v ranní mlze spletli s vaším manželem. Když zjistili svůj omyl, propustili pana Warrena na svobodu. Co by byli udělali, kdyby se nebyli spletli, to se můžeme pouze dohadovat.“

„Ale co si mám počít, pane Holmesi?“

„Měl bych velkou chuť prohlédnout si toho vašeho podnájemníka zblízka, paní Warrenová.“

„Nevím, jak by se to dalo zařídit – ledaže byste mu vpadli do pokoje. Když mu tam postavím podnos a vracím se po schodech dolů, slyším vždycky, jak odemyká.“

„Musí si ten podnos zanést do pokoje. Třeba bychom se mohli někde schovat a prohlédnout si ho při tom.“

Bytná chvíli přemýšlela.

„Hm, naproti jeho pokoji je komora. Kdybychom tam narafičili zrcadlo a vy jste se schovali za dveře, snad byste –“

„Výborně!“ řekl Holmes. „Kdypak obědvá?“

„Kolem jedné, pane Holmesi.“

„Přijdeme k vám s doktorem Watsonem včas. Prozatím se vám poroučím, paní Warrenová.“

V půl jedné jsme stáli na schodech před domem paní Warrenové – byla to vysoká, úzká stavba ze žlutých cihel v Great Orme Street, jedné z malých průjezdních uliček za severovýchodním traktem Britského muzea. Jelikož stojí hned za nárožím, lze odtud přehlédnout celou Howe Street, která se honosí výstavnějšími budovami. Holmes se spokojeně zasmál a ukázal na jednu z nich, činžovní dům s drahými byty, který tak vyčníval nad ostatní, že rázem poutal pozornost.

„Pohleďte, Watsone!“ pravil. ‚Vysoký červený dům s bílými římsami.‘ To je přece ono signální stanoviště. Známe místo, známe kód, neměl by to tedy být obtížný úkol. V okně visí cedule ‚k pronajmutí‘. Zřejmě prázdný byt, kam má spojenec přístup. Tak co, paní Warrenová?“

„Všechno jsem připravila. Nechte si laskavě boty na odpočívadle a pojďte se mnou, já vás tam dovedu.“

Vymyslela nám výbornou skrýš. Zrcadlo umístila tak, že jsme za židlí ve tmě mohli velmi dobře pozorovat protější dveře. Sotva jsme se usadili a paní Warrenová nás opustila, když nám vzdálené zacinkání oznámilo, že náš tajemný soused zazvonil. Zanedlouho se objevila paní bytná s podnosem, položila jej na židli vedle zavřených dveří a hlučně se vzdálila. Krčili jsme se bok po boku za pootevřenými dveřmi a upřeně jsme zírali do zrcadla. Když kroky paní bytné dozněly, cvakl náhle otáčející se klíč v zámku, klika se pohnula, dvě hubené ruce vystřelily a popadly podnos ze židle. Za malou chviličku jej spěšně vrátily a já krátce zahlédl půvabný, snědý obličejík, zírající zděšeně na pootevřené dveře protější komory. Pak se dveře přibouchly, klíč se znovu otočil a všude zavládlo ticho. Holmes mne zatahal za rukáv a oba jsme se tiše odkradli dolů.

„Přijdeme sem opět večer,“ řekl nedočkavě paní bytné.

„Myslím, Watsone, že si celou tu záležitost můžeme lépe promyslet doma.“

„Můj předpoklad, jak jste viděl, se potvrdil,“ pronesl pak z hloubi svého křesla. „Došlo k výměně podnájemníků. Nepředpokládal jsem však, že tam najdeme ženu, a to žádnou tuctovou ženu, Watsone.“

„Viděla nás.“

„Viděla něco, co ji polekalo. To je jisté. Dosavadní průběh je v obecných rysech dost jasný, že? Dvojice hledá útočiště v Londýně, neboť jim hrozí nějaké strašné, bezprostřední nebezpečí. Nakolik jsou ohroženi, můžeme soudit podle úzkostlivých bezpečnostních opatření. Muž, který má před sebou nějaký úkol, chce nechat ženu dokonale ochráněnou, dokud ho nesplní. Není to lehký problém, ale on jej vyřeší originálním způsobem, a tak účinně, že o ní neví ani její bytná, která jí obstarává jídlo. Tiskací písmena, jak je teď nabíledni, mají zabránit, aby rukopis neprozradil, že jde o dámu. Muž se nemůže k ženě přiblížit, aby neuvedl nepřátele na stopu. Jelikož nemá možnost přímého spojení, uchýlí se k společenské rubrice v novinách. Až sem je všechno jasné.“

„Ale co za tím vězí?“

„Uvažujete výhradně prakticky, milý Watsone, jako vždy! Co za tím vším asi vězí? Problémeček paní Warrenové se poněkud rozrostl a nabyl hrozivější tvářnosti. Můžeme říci aspoň tolik: tohle není žádná obyčejná milostná eskapáda. Viděl jste, jak se ta žena zatvářila, když vytušila nebezpečí. Slyšel jste, jak byl přepaden pan domácí, když to bezpochyby platilo podnájemníkovi. Tyto hrozivé signály a zoufalá snaha o utajení napovídají, že jde o otázku života a smrti. Přepadení pana Warrena dále svědčí o tom, že nepřátelé, ať už to je kdokoliv, sami nevědí, že podnájemníka vystřídala podnájemnice. Je to velmi zvláštní a složité, Watsone.“

„Proč byste se tím dále zabýval? Co tím chcete získat?“

„Proč, co myslíte? Oddávám se umění pro umění, Watsone. Když jste provozoval lékařskou praxi, jistě jste se někdy zaobíral pacientem, aniž jste pomyslel na svůj účet.“

„Dělal jsem to kvůli sebevzdělání, Holmesi.“

„Sebevzdělání nikdy nekončí, Watsone. Život je série lekcí, a nejpoučnější přijde nakonec. Tohle je zajímavý případ. Nekyne z něho ani zisk, ani sláva, a přece člověk touží uvést věci do pořádku. Až se setmí, měli bychom v našem sebevzdělání opět o krůček postoupit.“

Když jsme se vrátili k paní Warrenové, pochmurný zimní londýnský podvečer zhoustl do jednolité šedé clony, do smrtelně monotónní barvy, přerušované pouze ostře ohraničenými čtverhrannými okny a rozplizlými svatozářemi plynových luceren. Seděli jsme v obývacím pokoji u Warrenových potmě a vyhlíželi ven; tu zablikalo vysoko proti nám do tmy další matné světlo.

„Někdo v té místnosti přechází,“ zašeptal Holmes, hubený obličej dychtivě přitisknutý na okenní tabuli. „Ano, vidím jeho stín. Tu ho máme. Drží v ruce svíčku. Teď vykukuje ven. Chce se ujistit, že ona je připravena. Začíná signalizovat. Zapisujte si jeho poselství také, Watsone, pro kontrolu. Jeden záblesk – to je přece A. A teď dál. Kolik jste jich spočítal? Dvacet? Já rovněž. To by mělo znamenat T. AT – zatím jsme to přečetli. Další T. Není to omyl? Co přijde teď? TENTA. Konec? To přece nemůže být vše, Watsone. ATTENTA nedává žádný smysl. Má to snad být ATENTÁT? Už zase bliká. Co to asi bude? ATTE – vždyť opakuje stejné heslo. Podivné, Watsone, velice podivné! A teď znovu. AT – vždyť on to opakuje potřetí. Třikrát ATTENTA! Jak často to chce ještě opakovat? Ne, tím zřejmě skončil. Odstoupil od okna. Co o tom soudíte, Watsone?“

„Šifra, Holmesi.“

Přítel dal pousmáním najevo, že pochopil. „A žádná složitá, Watsone. „Vždyť je to italsky! To koncové A znamená, že oslovuje ženu. ‚Pozor! Pozor! Pozor!‘ Je to tak, Watsone?“

„Soudím, že jste uhodil hřebíček na hlavičku.“

„Nepochybuji o tom. Naléhavost vzkazu zdůrazňuje trojí opakování. Ale nač si má dát pozor? Počkat: přistupuje znovu k oknu.“

Zahlédli jsme opět nezřetelnou siluetu skrčeného muže a záblesky plamínku v okně, jak začal signalizovat. Postupoval rychleji než předtím – tak rychle, že jsme ho sledovali jen s obtížemi.

„PERICOLO – pericolo – hm, co je zas tohle, Watsone? Neznamená to ‚nebezpečí‘? Ano, přisámbůh, dává výstrahu. Opět začal. PERI. Ajaj, co pro všechny –“

Světélko náhle zhaslo, jasný obdélník okna zmizel, a druhé patro vytvořilo temný pás na vznosné budově, pruhované svítivými římsami. Poslední varování bylo náhle přerušeno. Kdo je přerušil a jak? V duchu nám vyvstala stejná představa. Holmes vyskočil od okna a napřímil se.

„Tohle je vážná věc, Watsone,“ zvolal. „Stalo se něco nepěkného. Proč ten vzkaz tak náhle ustal? Měl jsem na ten případ upozornit Scotland Yard – a teď je situace tak napjatá, že nemůžeme odejít.“

„Mám doběhnout pro policii já?“

„Musíme získat jasnější představu. Třeba se ještě ukáže, že to způsobila nějaká nevinná příčina. Pojďte, Watsone, přeběhneme tam a zjistíme, co budeme moci.“

< Zurück  |  Vorwärts >