Ohyzdný žebrák.  Arthur Conan Doyle
Kniha. Ohyzdný žebrák
< Назад  |  Дальше >
Шрифт: 

Isa Whitney, bratr zemřelého Eliáše Whitneyho, děkana bohoslovecké fakulty svatého Jiří, úplně propadl opiu. Jak jsem se dověděl, pramenil jeho návyk z pošetilého vrtochu ještě z dob studií - přečetl si kdysi stať, v níž de Quincey vylíčil své sny a halucinace, a napustil si tabák opiovou esencí, aby dosáhl stejného účinku. Tak jako mnozí před ním zjistil i on, že je snadnější tomuto zlozvyku přivyknout než se ho zbavit, a ještě po léta byl otrokem narkotik, takže se ho přátelé a příbuzní děsili a současně ho i litovali. Ještě teď ho vidím - úplně zhrouceného v křesle, s žlutým těstovitým obličejem, pootevřenými ústy a vytřeštěnýma očima - hotový vrak a trosku kdysi tak ušlechtilého člověka.

Jednoho večera - bylo to v červnu devětaosmdesátého roku - u nás kdosi zazvonil právě ve chvíli, kdy člověk poprvé zívne a podívá se po hodinách. Napřímil jsem se v křesle a má paní si položila ruční práci do klína a zklamaně se na mne podívala.

„Nejspíš pacient,“ řekla. „Zas budeš muset někam jít.“

Skoro jsem zaúpěl, protože jsem se právě před chvílí vrátil po velmi namáhavém dni domů.

Slyšeli jsme, jak se otvírají dveře, zaslechli pár spěšných slov a to už se ozvaly rychlé kroky na linoleu. Vzápětí se dveře našeho pokoje rozlétly a vstoupila dáma v tmavých šatech a v černém závoji.

„Promiňte mi, prosím vás, že přicházím tak pozdě,“ začala, ale pak jako by pozbyla všechno své sebeovládání, prudce objala manželku kolem krku a rozvzlykala se jí na rameni. „Ach já jsem v tak strašné tísni!“ zvolala. „A potřebuji alespoň trochu pomoci!“

„Ale vždyť je to Káťa Whitneyová,“ podivila se manželka, když jí nadzvedla závoj. „Ty jsi mne ale postrašila, Káťo! Neměla jsem ani ponětí, kdo jsi a proč přicházíš.“

„Nevěděla jsem, co si počít, a tak jsem přiběhla rovnou za tebou.“ Tak tomu bylo vždycky. Lidé, které potkalo nějaké soužení, se uchylovali k mé ženě jak ptáci k majáku.

„Je to od tebe moc hezké, že jsi přišla. Ale teď si musíš vypít trochu vinného střiku, pohodlně se posadit a pěkně nám všechno povědět. Nebo mám radši poslat Jamese spát?“

„Ach ne, to ne. Potřebovala bych od pana doktora také radu a pomoc. Jde o Isu. Dva dny už nepřišel domů. A já o něj mám takový strach!“

Kolikrát s námi již mluvila o problému svého muže, se mnou jako s lékařem a s mou paní jako se starou přítelkyní a spolužačkou. Shledávali jsme všechna slova, která nás jen napadla, abychom ji ukonejšili a utěšili. Ví, kde teď asi manžel je? Nemohli bychom jí ho přivést?

Zřejmě to nebylo tak vyloučené. Káťa měla nejzaručenější zprávy, že kdykoli jejího muže přepadl v poslední době takový záchvat, zapadl do opiového doupěte na samém konci City. Až dosud se oddával orgiím vždycky jen jeden den a vracel se večer celý roztřesený a zdrcený. Teď však už ho to drželo osmačtyřicet hodin a určitě leží někde ve špíně v docích, vdechuje ten svůj jed a vyspává jeho následky. Káťa byla přesvědčena, že bychom ho tam našli - ve Zlatém baru na Upper Swandam Lane. Ale co má teď dělat? Jak by se mohla odvážit, mladá a bojácná žena, do takového brlohu a což by tam mohla hledat manžela mezi samými neurvalci?

Tak tedy vypadal náš případ a dal se samozřejmě vyřešit jediným způsobem. Že bych snad Káťu do toho doupěte doprovodil? Pak mě však napadlo, proč by tam vůbec chodila. Jako Isův lékař jsem na něj přece jen určitý vliv měl a zřejmě s ním pořídím lépe, půjdu-li sám. Přislíbil jsem Kátě na čestné slovo, že najdu-li jej opravdu na adrese, kterou mi dala, určitě ho do dvou hodin pošlu drožkou domů. A tak se stalo, že jsem za deset minut opustil své křeslo i příjemný obývací pokoj a uháněl fiakrem směrem na východ za posláním, které mi již tehdy připadalo podivné, ač teprve budoucnost měla ukázat, co podivuhodného se z něj vyvine.

První fáze mého dobrodružství proběhla celkem bez větších obtíží. Upper Swandam Lane je pravá ulička neřesti, skrytá za vysokými přístavními hrázemi, které se táhnou východně od londýnského mostu po severním břehu řeky. Na jednom místě, mezi obchůdkem s námořnickými mundúry a krámkem, kde se prodává džin, tu vedlo dolů několik prudkých schůdků k zející díře připomínající vchod do jeskyně, a tam jsem také objevil doupě, po němž jsem pátral. Nařídil jsem drožkáři, aby na mě počkal, sestoupil jsem po schodech, uprostřed úplně vyšlapaných ustavičným dusotem opilců, ve světle petrolejky blikající nad dveřmi jsem našel petlici a vstoupil do protáhlé nízké místnosti, k zalknutí plné hnědého opiového kouře a kolem zdí obestavěné dřevěnými palandami, takže to tu vypadalo jak v podpalubí nějaké vystěhovalecké lodi.

V příšeří jsem jen nejasně rozeznával jakási těla ležící v podivuhodných až fantastických pózách, s ohnutými rameny, skrčenými koleny, hlavami zvrácenými nazad a s bradami trčícími kupředu a tu a tam jsem spatřil temné oči, z nichž se již vytratil všechen lesk, jak se otáčejí po nově příchozím. Z černých stínů žhnuly jen rudé světelné body, někde zářivě a jindy zas docela slabě, jak se v hlavičkách kovových dýmek rozhoříval a zase pohasínal zapálený jed. Většina nešťastníků tu ležela tiše, ale někteří si sami pro sebe cosi mumlali a jiní si zase povídali, ale jaksi podivně, tiše a monotónně - chvíli mluvili o překot a pak se zas pojednou odmlčeli, každý si přemílal vlastní myšlenky a pramálo dbal o to, co říkal druhý. U zadní stěny doutnalo v malém kotlíku dřevěné uhlí a u něj seděl na dřevěné třínožce vysoký hubený stařec, bradu položenou na pěstích, lokty opřené o kolena, a zíral do ohně.

Sotva jsem vstoupil, rozběhl se ke mně žlutý malajský sluha, přinesl mi dýmku a zásobu narkotika a ukázal na prázdnou palandu.

„Děkuji, nemíním se zdržet,“ řekl jsem. „Mám zde jednoho známého, pana Isu Whitneyho, a rád bych si s ním promluvil.“

Napravo ode mne se kdosi pohnul a zděšeně vykřikl, a když jsem se k němu v šeru zadíval, spatřil jsem Whitneyho, celého zanedbaného a se ztrhaným výrazem v bledém obličeji, jak se na mě vytřeštěně dívá.

„Můj bože! To je přece Watson!“ řekl. Prodělával si politováníhodnou reakci, roztřesen do posledního nervu. „Poslyšte, Watsone, kolik je vlastně hodin?“

„Skoro jedenáct.“

„A který den?“

„Pátek, devatenáctého června.“

„Bože na nebesích! A já myslel, že je středa! Ale určitě je přece středa. Co z toho máte, takhle mě děsit?“ Zabořil si obličej do dlaní a sípavě roztřeseně se rozeštkal.

„Říkám vám, že je pátek, člověče. Manželka už na vás čeká dva dny. Měl byste se za sebe stydět.“

„A také že se stydím. Ale jistě jste se spletl, Watsone, jsem tu přece teprv pár hodin a vykouřil jsem si sotva tři dýmky - nebo že by snad čtyři - už jsem úplně zapomněl kolik. Ale vrátím se s vámi domů. Nechtěl bych, aby měla Káťa starosti. Chudinka Káťa! Podejte mi ruku. Máte tu drožku?“

„Ano, čeká na mne.“

„Tak to pojedu s vámi. Jenže jsem určitě zůstal něco dlužen. Zeptejte se, kolik platím, Watsone. Já jsem dočista vyřízený. Vůbec bych se o sebe nedokázal postarat.“

Prošel jsem úzkou uličkou mezi dvojí řadou spáčů, zadržoval dech, abych necítil odporné omamné výpary narkotika, a rozhlížel se po správci. Procházel jsem právě kolem onoho vysokého starého muže, který tu seděl schoulen na trojnožce, když tu mne kdosi pojednou zatahal za kabát a tiše mi zašeptal: „Jděte dál a pak se teprv po mně ohlédněte.“ Zaslechl jsem ta slova zcela zřetelně a pohlédl jsem dolů. Nemohl je vyslovit nikdo jiný než stařec vedle mne, ale ten tu přece seděl pohroužen do svých myšlenek stejně jak předtím, vychrtlý a vrásčitý, nachýlený stářím, a opiová dýmka se mu klimbala mezi koleny, jak ji už ani nedokázal udržet. Popošel jsem dva kroky a ohlédl se. A tu jsem se musel vší silou ovládnout, abych nevykřikl úžasem. Stařec se otočil zády k ostatním, takže ho neviděl nikdo než já. Postava jako by se mu pojednou vyplnila, vrásky vyhladily, mdlé oči opět jiskrně zazářily, a kdo tu neseděl u ohně a neusmíval se mému překvapení jako Sherlock Holmes! Nenápadně mi pokynul, abych k němu přistoupil, ale sotva se znovu byť jenom napůl obrátil obličejem k ostatním, zase se celý sesul, pootevřel ústa a proměnil se v třesoucího se senilního starce.

„Holmesi!“ zašeptal jsem. „Co probůh děláte v tomhle doupěti?“

„Mluvte co nejtišeji,“ odpověděl. „Slyším výtečně. Kdybyste byl tak nesmírně laskav a rychle se zbavil svého přitroublého přítele, velmi rád bych si s vámi chvilku pohovořil.“

„Venku mě čeká drožka.“

„Tak ho v ní, prosím vás, pošlete domů. Můžete se na něj klidně spolehnout, je už tak na dně, že cestou určitě nic neprovede. Doporučoval bych vám rovněž, abyste poslal po drožkáři pár slov své paní, že jste se se mnou dal do spolku. Počkejte na mne laskavé venku a já za vámi za pár minut přijdu.“

Sherlocku Holmesovi se věru nedalo žádné z jeho přání odepřít, neboť byla vždy velice rozhodná a vyslovovaná s neústupnou panovačností. Já však své poslání pokládal stejně za skončené, jakmile jsem usadil Whitneyho do drožky, a dál jsem si již nemohl přát nic lepšího než prožívat se svým přítelem jedno z jeho neobyčejných dobrodružství, jaká již patřila k jeho dennímu životu. V několika minutách jsem napsal dopis, zaplatil za Whitneyho účet, odvedl ho až k drožce a díval se za ním, jak ujíždí tmou. Vzápětí se již z opiového doupěte vynořila zchátralá stařecká postava a já odcházel s Sherlockem Holmesem. Dvěma ulicemi se můj přítel ještě jen taktak šoural se svěšenou hlavou a roztřesenýma nohama. Pak se najednou rozhlédl, napřímil a od srdce se rozesmál.

„Nejspíš si už asi o mně myslíte, Watsone,“ řekl, „že ke svým kokainovým injekcím a jiným menším nectnostem, na které jste mi již sdělil své lékařské názory, jsem se dal ještě na kouření opia.“

„Rozhodně mne velmi překvapilo, když jsem vás tam našel.“

„Asi tak jako mne, když jsem tam spatřil vás.“

„Přišel jsem hledat přítele.“

„A já nepřítele.“

„Nepřítele?“

„Ano, jednoho ze svých přirozených nepřátel, či lépe řečeno, ze své přirozené kořisti. Krátce a stručně, Watsone, jsem právě uprostřed velmi pozoruhodného pátrání a doufal jsem, že k němu stejně jako již mnohokrát předtím najdu klíč v nesrozumitelném mumlání těch hlupáků. Kdyby mě však byl v tom doupěti někdo poznal, visel můj život na vlásku, protože jsem si tam v minulých letech už leccos zjistil a ten neřád Lascar, co to tam vede, mi přísahal pomstu. Však také zezadu z té boudy vedou ven padací dvířka, která by mohla vyprávět moc divné historky, co jimi za temných nocí sklouzlo do vody.“

„Cože! Snad nemyslíte mrtvoly!“

„Jistěže mrtvoly, Watsone. Mít tisíc liber za každého ubožáka, kterého v tom doupěti umořili k smrti, jsou z nás úplní boháči. Je to nejodpornější vrahounská past po celém břehu řeky a obávám se, že Neville St. Clair do ní zapadl, aby odtud již nikdy neodešel živ. Ale tady někde by mělo být vozidlo, kam zase zapadneme my!“ Vstrčil si do úst prostředník a ukazováček, pronikavě hvízdl a z dálky mu jako na znamení odpovědělo podobné zahvízdnutí, po němž jsme brzy zaslechli rachocení kol a cinkot koňských podkov.

„Tak co, Watsone,“ řekl Holmes, když se k nám šerem přiřítil vysoký lehký kočár, z jehož bočních svítilen zářily dva zlaté kužely žlutého světla. „Že se mnou pojedete?“

„Mohu-li vám být prospěšný.“

„Spolehlivý přítel je přece vždycky prospěšný. A kronikář ještě prospěšnější. Mimoto mám U cedrů dvoulůžkový pokoj.“

„U cedrů?“

„Ano, to je dům pana St. Claira. Ubytoval jsem se tam, dokud neskončím svoje pátrání.“

„A kde to vlastně je?“

„Nedaleko Lee, v Kentu. Máme před sebou sedm mil cesty.“

„Ale já stále ještě ničemu nerozumím.“

„Samozřejmě že ne. Všechno se brzy dovíte. Naskočte si! A vám, Johne, děkuji, nebudeme vás již potřebovat. Tady máte půlkorunu. Počkejte na mne zítra kolem jedenácté. A ty peníze pěkně roztočte. Zatím sbohem!“

Švihl bičem do koně a již jsme ujížděli nekonečným sledem ponurých opuštěných ulic, které byly stále širší a širší, až jsme se konečně řítili přes široký most se sloupkovitým zábradlím a pod námi lenivě plula temná řeka. Za vodou se opět prostírala širá pustina z cihel a malty, jejíž ticho přerušovaly jen těžké pravidelné kroky strážníka a prozpěvování a křik nějaké opožděné skupinky hýřilů. Po obloze pomalu plynul těžký mrak a z potrhaných mračen mdle blikaly dvě tři hvězdičky. Holmes ujížděl mlčky, s hlavou skloněnou na prsa a s výrazem člověka úplně pohrouženého do svých myšlenek, a já seděl vedle něj pln zvědavosti, co je to asi za nový případ, že si tak nemilosrdně vyžaduje všech jeho sil, ale neodvážil jsem se přerušit chod jeho myšlenek. Ujeli jsme několik mil a blížili se již k okraji pásma předměstských vilek, když se Holmes vzpamatoval, pokrčil rameny a zapálil si lulku, jako by se znovu utvrdil v tom, že udělal to nejlepší, co mohl.

„Máte nesmírný dar mlčenlivosti, Watsone,“ řekl. „A jako společník jste tím naprosto nedocenitelný. Věřte mi, že pro mne mnoho znamená, mohu-li si teď s někým promluvit, protože nemám nikterak příjemné myšlenky. Právě jsem si lámal hlavu, co asi řeknu té milé ženušce, až mi přijde dnes večer otevřít.“

„Zapomínáte, že pořád ještě nic nevím.“

„Než dojedeme do Lee, ještě vám stačím vypovědět všechno podstatné o tomto případu. Zdá se až neuvěřitelně prostý, a přece jako bych se tu neměl čeho zachytit. Vláken je jistě spousta, ale ne a ne je uchopit za správný konec. Vylíčím vám teď, Watsone, jasně a stručně celý případ a třeba vám svitne jiskřička, kde pro mne vládne úplná tma.“

„Začněte tedy.“

„Před několika lety - abych byl přesný, v květnu roku 1884, se do Lee nastěhoval gentleman, který se jmenoval Neville St. Clair a byl zřejmě nesmírně bohatý. Koupil si velkou vilu, pěkně si upravil zahradu a vůbec si dobře žil. Postupně se spřátelil se svými sousedy a v roce 1887 se oženil s dcerou místního sládka, s níž má teď dvě děti. Není nikde zaměstnán, ale je zainteresován na několika společnostech a zpravidla odjíždí ráno do města a vrací se každý večer v 17.14 z Cannon Street. Je mu sedmatřicet let, je mírného chování, dobrý manžel, laskavý otec a oblíbený mezi všemi svými známými. Mohl bych snad ještě dodat, že v této chvíli činí všechny jeho dluhy 88 liber 10 šilinků a v Bance hlavního města a okresů má uloženo 220 liber. Nemáme tedy důvod se domníval, že ho tížily finanční starosti.

Minulé pondělí odjel pan Neville St. Clair do města o něco dříve než obvykle a před odchodem z domova ještě poznamenal, že si chce vyřídit dvě důležité záležitosti a že přiveze chlapci stavebnici. Čirou náhodou však téhož pondělí krátce po tom, co pan St. Clair odjel, dostala jeho paní telegram, že má v kanceláři aberdeenské lodní společnosti uložen menší, ale velice cenný balíček, který už nějakou dobu čekala. Vyznáte-li se dobře v Londýně, jistě víte, že společnost má kanceláře na Fresno Street a ta že vybíhá z Upper Swandam Lane, kde jste mne dneska nalezl. Paní St. Clairová poobědvala, rozjela se do City, vyřídila si nějaké nákupy, zašla do kanceláře společnosti, vyzvedla si balíček a přesně ve čtyři hodiny třicet pět minut se vracela po Swandam Lane k nádraží. Rozuměl jste všemu dobře?“

„Je mi to naprosto jasné.“

„Patrně si pamatujete, že v pondělí bylo výjimečně horko, a paní St. Clairová šla zvolna a rozhlížela se po nějaké drožce, protože se jí nikterak nezamlouvalo prostředí, v němž se tak pojednou octla. Jak tak kráčela dolů po Swandam Lane, zaslechla náhle úpěnlivý výkřik a úplně strnula zděšením, když v okně prvního poschodí zahlédla svého manžela, jak se na ni dívá a jako by na ni kýval. Okno bylo otevřené a zřetelně spatřila jeho obličej, který prý byl strašlivě rozrušený. Muž se k ní zoufale rozpřáhl, ale vtom zmizel od okna tak náhle, jako by ho strhla nazad jakási síla mnohem mocnější než on. Svým ženským okem však paní St. Clairová postřehla něco velice podivného - pan St. Clair měl prý na sobě tmavý plášť, v kterém odešel z domova, ale byl bez límečku a bez vázanky.

V přesvědčení, že je určitě v jakémsi nebezpečí, seběhla jeho paní ze schodů, neboť se to vše odehrálo právě v domě nad opiovým doupětem, kde jste mne dnes večer nalezl, proběhla dolní místností a pokoušela se vyběhnout do schodech do prvního poschodí. Pod schodištěm však narazila na toho lumpa Lascara, o kterém jsem vám již říkal, a ten jí zastoupil cestu a s pomocí jakéhosi Dána, který mu dělá poskoka, ji vystrčil na ulici. Téměř šílená pochybnostmi a strachem běžela dolů ulicí a šťastnou náhodou, jaká se hned tak nestává, potkala na Fresno Street několik strážníků i se strážmistrem, kteří šli právě na obchůzku. Strážmistr se s ní a se dvěma svými muži vrátil a přes houževnatý odpor majitele pronikli až do pokoje, kde byl pan St. Clair naposled spatřen. V pokoji po něm však nebylo ani stopy. Celé to poschodí bylo prázdné až na jednoho zuboženého, strašlivě ohyzdného mrzáka, který tu zřejmě přebývá. Oba se s Lascarem zapřísahali, že celé dopoledne neprošel nikdo nahoru. Popírali to tak rozhodně, že strážmistra úplně zviklali a málem by byl již uvěřil, že paní St. Clairovou ošálily smysly, když vtom se nešťastná s výkřikem vrhla k lepenkové krabici ležící na stole a strhla z ní víko. Z krabice se jak vodopád vysypaly kostky dětské stavebnice, hračky, kterou pan St. Clair slíbil, že přinese domů.

Tento objev i zřejmý zmatek patrný na mrzákovi přesvědčily strážmistra, že věc je vážná. Policie důkladně prohledala všechny místnosti a z výsledků prohlídky usoudila, že tu zřejmě došlo k hanebnému zločinu. Přední místnost byla zařízena docela prostě, jako obývací pokoj, a ústila do malé ložničky, jejíž okno vedlo k zadní straně jedné z hrází. Mezi přístavní hrází a oknem ložnice je úzká mezera, která za odlivu zůstává suchá, avšak když voda stoupne, zaplaví ji do výše alespoň čtyř a půl stopy. Okno ložnice je široké a otvírá se zezdola. Při prohlídce byly na okenní římse nalezeny stopy od krve a policie objevila několik roztroušených kapek i na dřevěné podlaze ložnice. Za závěsem předního pokoje našla pohozené veškeré oblečení pana Nevilla St. Claira až na jeho kabát. Jinak tam bylo všechno - boty, ponožky, klobouk i hodinky. Na žádné části oděvu nebyly shledány známky násilí a jiné stopy po panu Nevillu St. Clairovi se již nenašly. Nejspíše zmizel oknem, protože policie žádný jiný východ neobjevila, a zlověstné krvavé skvrny na okenní římse dávaly pramálo naděje, že se zachránil plaváním, zvlášť když ve chvíli tragédie dosahovala voda nejvýše.

A teď pokud jde o ty zlotřilce, kteří se patrně na celé věci přímo podíleli. O Lascarovi je známo, že má za sebou nejtemnější zločineckou minulost, ale protože z výpovědi paní St. Clairové vysvítá, že byl pouhých pár vteřin po tom, co se její manžel objevil v okně, dole pod schody, mohl být při zločinu nanejvýš spoluviníkem. Na svou obhajobu uvedl, že vůbec o ničem neví, a ohrazoval se, že přece není zasvěcen do všeho, co dělá jeho podnájemník Hugh Boone, a nemůže proto ani vysvětlit, jak se v domě octlo šatstvo hledaného gentlemana.

Potud o majiteli Lascarovi. A nyní co víme o tom hrůzném žebrákovi, který bydlí v prvním poschodí opiového doupěte a byl zřejmě poslední, kdo viděl Nevilla St. Claira. Jmenuje se Hugh Boone a jeho tvář je známa každému, kdo chodí častěji do City. Živí se žebrotou, ale aby se kryl před policejními předpisy, předstírá, že také trochu obchoduje voskovými zápalkami. Možná že jste si někdy všiml, jak kousek pod místem, kde začíná Threadneedle Street, vybíhá po levé straně ulice ze zdi malý výčnělek. Za ním den co den ten tvor vysedává, se zkříženýma nohama a svou nepatrnou zásobou sirek na klíně, a protože skýtá tak politováníhodný pohled, stéká mu do umaštěné čepice, kterou má ležet před sebou na chodníku, deštík dobročinnosti. Sám jsem toho chlapíka už kolikrát pozoroval ještě dávno předtím, než mne napadlo, že mne s ním svede dohromady moje povolání, a překvapilo mne, jak bohatou žeň sklidil za poměrně krátkou dobu. Je to zjev totiž tak nápadný a podivný, že kolem něj nikdo nepřejde bez povšimnutí. Má kštici ostře rezavých vlasů, bledý obličej znetvořený strašlivou jizvou, která mu stahuje horní ret, takže se mu při kraji ohrnuje vzhůru, buldočí bradu a pronikavé černé oči, které pozoruhodně kontrastují s barvou jeho vlasů, a tím vším se odlišuje od zástupů obyčejných žebráků. Ale nejen tím, liší se od nich i vtipem, neboť má pohotově odpověď na každou poznámku, kterou o něm utrousí někdo z kolemjdoucích. Takový je tedy člověk, o němž se nyní dovídáme, že bydlí v opiovém doupěti a poslední viděl pána, po němž pátráme.“

„Ale vždyť je to mrzák!“ zvolal jsem. „Copak by zmohl sám proti muži, který je v rozkvětu svých sil?“

„Je mrzák, ale jenom na nohy, jinak je zřejmě silný a dobře živený. Jistě vás lékařská zkušenost poučila, Watsone, že slabost jedné končetiny se obvykle vyrovnává mimořádnou silou končetiny druhé.“

„Prosím vás, vyprávějte dál.“

„Při pohledu na krev pod oknem paní St. Clairová omdlela a policisté ji odvezli drožkou domů, neboť jim stejně nemohla být při vyšetřování již nijak nápomocná. Inspektor Barton, který byl případem pověřen, prohledal důkladně celou budovu, ale nenašel nic, co by mohlo záležitost alespoň trochu osvětlit. Jedné chyby se policie přece jen dopustila, neboť nezatkla ihned Boona a ten měl k dobru pár minut, kdy se jistě stačil domluvit se svým kumpánem Lascarem. Tato chyba však byla brzy napravena, Boona sebrali a prohledali, ale stejně u něho nenašli nic, co by ho v nejmenším usvědčovalo. Pravda, měl sice na pravém rukávu od košile pár skvrn od krve, ale ukázal vyšetřujícím, že si rozřízl u samé špičky prsteník, a vysvětlil jim, že proto tolik krvácel. Navíc dodal, že stál před chvílí u okna a nalezené skvrny určitě pocházejí z téhož pramene. Vášnivě popíral, že by kdy viděl pana Nevilla St. Claira, a přísahal, že je mu stejnou záhadou jako policii, kde se v jeho pokoji vzaly ty cizí šaty. K tvrzení paní St. Clairové, že spatřila v okně svého manžela, prohlásil, že se ta dáma buď pomátla, nebo se jí muselo něco zdát. Přes své halasné protesty byl dopraven na policejní stanici a inspektor zatím setrval v budově, protože čekal, že po odlivu získá k celé záhadě další stopy.

Odliv přišel, ale na bahnitém dně se přece jen nenašlo, čeho se policie tolik obávala. Když voda opadla, neležel tam vystaven lidským zrakům Neville St. Clair, nýbrž jeho plášť. A co myslíte, že se našlo v jeho kapsách?“

„Nemám ponětí.“

„Určitě byste to neuhodl. Všechny kapsy byly nacpané pencemi a půlpencemi - dělalo to čtyři sta jedenadvacet pencí a dvě stě sedmdesát půlpencí. Nebylo proto ani divu, že voda kabát neodnesla. Ale lidské tělo je přece jen něco jiného. Mezi přístavní hrází a domem je silný proud. Zdálo se proto docela pravděpodobné, že zatížený kabát zůstal na dně a svlečené tělo stáhla řeka.“

„Pokud tomu však rozumím, našlo se všechno ostatní oblečení v pokoji. Znamená to snad, že tělo bylo zahaleno jen v plášti?“

„Ne, milý příteli, přesto však je třeba důkladně se nad každou tou okolností zamyslet. Shodil-li Boone skutečně Nevilla St. Claira oknem, nikdo ho při činu neviděl. Co by pak asi udělal? Určitě by byl hned přišel na nápad zbavit se šatů, které by ho mohly prozradit. Popadl tedy kabát a užuž ho chtěl vyhodit oknem, když vtom si uvědomil, že plášť se jistě neponoří, ale poplave po vodě. Moc času mu nezbývalo, protože zezdola již slyšel rozruch, jak se paní St. Clairová pokoušela proniknout do domu, a jeho společník Lascar ho možná i varoval, že se k nim řítí policie. Nesměl ztrácet ani okamžik. A tak se honem rozběhl k nějaké tajné skrýši, kde si shromažďuje plody své žebroty, a všechny mince, které stačil popadnout, nacpal do kapes, aby se kabát určitě ponořil. Vyhodil jej oknem a byl by tak učinil i s ostatními částmi oděvu, kdyby nezaslechl zdola spěšné kroky. A tak než se policie objevila, stačil sotva zavřít okno.“

„Zní to určitě zcela pravděpodobně.“

„Z nouze se to dá přijmout i jako pracovní hypotéza. Jak jsem vám již řekl, Boona zatkli a odvedli na policii, ale nemohou mu dokázat, že v minulosti by se kdy něčeho špatného dopustil. Po léta je znám jako profesionální žebrák, ale žije zřejmě docela klidně a spořádaně. Tak tedy vypadá zatím situace, ale otázka, co vůbec dělal Neville St. Clair v tom opiovém doupěti, co se tam s ním stalo, kde je teď a co má Hugh Boone společného s jeho zmizením, zůstává stejnou záhadou jako na samém počátku. Musím se přiznat, že jsem se nikdy nesetkal s případem, který by na první pohled vypadal tak jednoduše, a přitom by byl tak nesmírně složitý.“

Zatímco mi Sherlock Holmes dopodrobna líčil podivný sled událostí, uháněli jsme předměstími velkého města, až jsme za sebou konečně nechali poslední rozptýlené domky a ujížděli po silnici z obou stran lemované venkovským živým plotem. Když skončil Holmes svoje vyprávění, projeli jsme ještě dvěma vesničkami, v jejichž doširoka roztroušených staveních ještě blikalo tu a tam v oknech světlo.

„Jsme již na okraji Lee,“ řekl můj společník. „Za tu krátkou cestu jsme pobyli ve třech anglických hrabstvích - začali jsme v Middlesexu, projeli jsme cípem Surrey a skončili v Kentu. Vidíte to světlo mezi stromy? To je dům U cedrů a u té lampy sedí žena, jež ve své úzkosti jistě již zaslechla zazvoněni koňských podkov.“

„Ale proč nevyšetřujete ten případ z Baker Street?“ otázal jsem se.

„Protože mnohé musím vypátrat přímo odtud. Paní St. Clairová mi laskavě poskytla dva pokoje a můžete si být jist, že srdečně uvítá i mého přítele a spolupracovníka. Nerad jí chodím na oči, Watsone, když jí nepřináším sebemenší zprávu o jejím muži. Tak a jsme na místě. Prr.“

Zastavili jsme před prostornou vilou ve velké zahradě. Ke koním ihned přiběhl mladý podkoní a já seskočil z kočáru a kráčel za Holmesem po úzké, drobnými kaménky vysypané cestičce vedoucí k domu. Jak jsme přicházeli, rozlétly se před námi dveře a v nich stanula drobná světlovlasá žena, oděná do jakéhosi lehkého mousseline-desoie, kolem krku a zápěstí lemovaného nadýchaným růžovým šifónem. Postava se jí rýsovala v jasném světle, a jak tam tak stála s jednou rukou na dveřích a s druhou dychtivě pozdviženou, tělo nepatrně nakloněné a hlavu i tvář zdviženou, s dychtivýma očima a pootevřenými rty, vypadala jak ztělesněná otázka.

„Co je nového?“ zvolala. „Co se stalo ?“ Vtom zahlédla, že jsme dva, a s novou nadějí vykřikla, ale radostné zvolání se změnilo v zaúpění, když viděla, jak můj společník vrtí hlavou a krčí rameny.

„Žádné dobré zprávy?“

„Žádné.“

„Ani špatné?“

„Ne.“

„Díky bohu. Ale pojďte, prosím vás, dále. Musíte být po tak dlouhém dni velmi unaven.“

„To je můj přítel doktor Watson. Byl mi neocenitelným pomocníkem v několika mých případech a šťastnou náhodou se mi podařilo přivézt ho s sebou, aby se se mnou podílel i na tomto pátrání.“

„Velice mě těší,“ řekla paní St. Clairová a stiskla mi vřele ruku. „Jistě nás omluvíte, shledáte-li v ubytování nějaké nedostatky, vždyť víte, jaká rána nás postihla.“

„Ale milá madam,“ řekl jsem, „jsem přece starý válečník. Ale i kdybych jím nebyl, dobře vidím, že se nemáte za co omlouvat. Budu skutečně velice šťasten, dokáži-li být jakkoli nápomocen vám či svému příteli.“

„A nyní, pane Holmesi,“ řekla dáma, když jsme vstoupili do dobře osvětlené jídelny a usadili se u stolu, kde nás již čekala studená večeře, „velmi ráda bych vám položila dvě přímé otázky a snažně vás prosím, abyste mi na ně stejně přímo odpověděl.“

„Jistěže, madam.“

„Neohlížejte se nikterak na mé city. Nejsem hysterická ani hned tak neomdlívám. Přála bych si prostě, abyste mi řekl, co si opravdu, ale opravdu myslíte.“

„O čem, madam?“

„Ruku na srdce, pane Holmesi, domníváte se, že Neville je živ?“

Sherlock Holmes byl její otázkou zřejmě vyveden z míry. „Ale zcela upřímně,“ opakovala paní St. Clairová. Stála tam nad ním na koberci a dychtivě se na něj dívala, jak se opírá v proutěném křesle.

„Chcete-li upřímnost, madam, pak se obávám, že ne.“

„Myslíte tedy, že je mrtev?“

„Ano.“

„Zavražděn?“

„To netvrdím. Snad.“

„A kterého dne zahynul?“

„V pondělí.“

„Pak mi, pane Holmesi, laskavě vysvětlete, jak je možné, že jsem od něj dnes dostala tento dopis?“

Sherlock Holmes se vymrštil z křesla jako zasažen elektrickým úderem.

„Cože?“ zvolal.

„Ano, dnes.“ Stála tu s úsměvem a v ruce držela kousíček papíru.

„Směl bych se na něj podívat?“

„Ovšemže ano.“

Holmes jí ve své dychtivosti vytrhl psaní z ruky, narovnal je na stole, přitáhl si lampu a dychtivě si je prohlížel. Vstal jsem z křesla a nahlížel mu přes rameno. Obálka byla prachobyčejná a měla razítko gravesendské pošty s dnešním či spíše již včerejším datem, měli jsme za sebou přece již půlnoc.

„To je ale nějaké hrubé písmo!“ zamumlal Holmes. „To jistě nepsal váš manžel, madam.“

„Ne, ale dopis, který byl uvnitř, psal.“

„Zdá se mi také, že kdo tu adresu nadepisoval, šel se na ni ještě přeptat.“

„Z čeho tak soudíte?“

„Jméno, jak vidíte, je psáno úplně černým inkoustem, který uschl sám od sebe. Zbytek je našedlý, což znamená, že byl vysušen savým papírem. Kdyby byla obálka napsána najednou a také najednou osušena, nezůstalo by na ní nikde tak temně černé písmo. Pisatel zřejmě napsal jméno a chvíli čekal, než doplnil adresu, což může znamenat jen jediné, že ji neznal. Je to samozřejmě jen maličkost, ale nic není tak důležité jako maličkosti. A teď se podívejme na dopis! Ha! Ha! Že k němu bylo ještě něco přiloženo?“

„Ano, prsten.“

„A jste si jista, že je to písmo vašeho manžela?“

„Ano, je psáno jednou jeho rukou.“

„Jak to myslíte, jednou?“

„Tou, kterou psával, když měl naspěch. Písmo pak vypadá úplně jinak než jeho obvyklý rukopis, ale já je dobře znám.“

„,Má milovaná, neměj strach. Vše dobře dopadne. Došlo k velkému omylu a nějakou dobu potrvá, než se vše napraví. Čekej trpělivě. - Neville.’ Psáno tužkou na list osmerkového formátu, bez vodoznaku, vytržený ze sešitu. Odesláno z Gravesendu někým, kdo měl pořádně špinavý palec. Ha! A obálku zalepoval kdosi, kdo, pokud se příliš nemýlím, předtím žvýkal tabák. A vy jste přesvědčena, že je to písmo vašeho manžela, madam?“

„Docela jistě. Ta slova psal Neville.“

„A byla odeslána dnes z Gravesendu. Přece jen se nám mračna poněkud vyjasňují, paní St. Clairová, i když bych se ještě neodvažoval tvrdit, že nebezpečí je zažehnáno.“

„Ale je přece jistě živ, pane Holmesi.“

„Pokud nejde o rafinovaný padělek, který nás má svést na nepravou stopu. Prsten koneckonců ještě nic neznamená. Mohli mu ho vzít.“

„Ne, ne, to písmo je jeho, je to jeho písmo.“

„Tak dobrá. Ale co když byl dopis napsán v pondělí a odeslán až dnes?“

„To je dost možné.“

„Jestliže je tomu tak, mohlo se mezitím ledacos stát.“

„Ach, nesmíte mi brát všechnu naději, pane Holmesi. Vím, že se mu nic zlého nestalo. Jsme si s Nevillem tak blízcí, že bych určitě vytušila, kdyby se mu něco přihodilo. Zrovna v den, kdy jsem ho viděla naposled, se řízl v ložnici do prstu. Byla jsem v té chvíli v jídelně, ale hned jsem se rozběhla nahoru, protože jsem s naprostou určitostí poznala, že se mu něco stalo. Copak myslíte, že bych vytušila takovou maličkost a přitom nepoznala, že zemřel?“

„Mám příliš velké zkušenosti, než abych nevěděl, že ženská intuice může být cennější než závěry analytického myslitele. A v tom dopise máte skutečně pádný důkaz na podporu svých názorů. Je-li však važ manžel živ a může psát dopisy, proč se nevrací domů?“

„Tomu také nerozumím. Je mi to zcela nepochopitelné.“

„Nezmínil se snad v pondělí, že by vás chtěl opustit?“

„Ne.“

„A překvapilo vás, když jste ho viděla ve Swandam Lane?“

„Velice.“

„Bylo okno otevřené?“

„Ano.“

„Pak na vás mohl zavolat?“

„Mohl.“

„Ale pokud vím, jenom neartikulovaně vykřikl?“

„Ano.“

„Připadalo vám to jako volání o pomoc?“

„Ano. Zamával na mne.“

„Ale mohl také vykřiknout překvapením. V úžasu, že vás tam tak neočekávaně vidí, mohl i rozhodit ruce.“

„Ani to není vyloučeno.“

„Ale vám se zdálo, že ho někdo strhl zpátky.“

„Zmizel mi tak náhle!“

„Třeba uskočil dozadu. Nikoho jiného jste přece v pokoji neviděla.“

„Ano, ale ten strašný žebrák se přece přiznal, že tam byl, a dole pod schody stál Lascar.“

„Přesně tak. Pokud jste stačila postřehnout, byl váš manžel oblečen jako obvykle?“

„Ano, ale neměl límeček a vázanku. Zahlédla jsem docela přesně, že má holý krk.“

„Nezmiňoval se někdy o Swandam Lane?“

„Nikdy.“

„Nepozorovala jste na něm příznaky, jako by požíval opium?“

„Ne, nikdy.“

„Děkuji vám, paní St. Clairová. To jsou nejdůležitější body, které jsem si chtěl zcela objasnit. Trochu teď povečeříme a půjdeme si lehnout, neboť zítra nás pravděpodobně čeká hodně práce.“

Dostali jsme velký pohodlný pokoj se dvěma lůžky a já byl v tu chvíli v posteli, protože jsem byl po dobrodružné noci zcela vyčerpán. Sherlock Holmes patřil však k lidem, kteří vydrží celé dny, ba i týden bez odpočinku, a přemýšlejí-li o nějakém nevyřešeném problému, stále si jej převracejí, přeskupují fakta, dívají se na něj ze všech hledisek, až do něj nakonec zcela proniknou, nebo se přesvědčí, že nemají dostatečné údaje. Brzy jsem pochopil, že se chystá prosedět celou noc. Sundal si kabát a vestu, oblékl se do volného modrého županu a začal sbírat po pokoji podušky z postele a polštáře z otomanu a křesel. Sestavil si z nich jakýsi východní divan, usadil se na něj se zkříženýma nohama a položil před sebe unci řezaného tabáku a krabičku zápalek. V bledém svitu lampy jsem ho viděl, jak sedí, v ústech svou starou bryerku, oči upřené do prázdna kdesi u stropu, a vyfukuje kotoučky modrého kouře, tichý a nehybný ve světle, které ozařovalo jeho pevné orlí rysy. Tak tam seděl, když jsem usínal, a stejně, když mne najednou probudil svým výkřikem a já zjistil, že do pokoje již proudí letní slunce. Holmes držel stále ještě lulku v ústech, kouř se stále vinul vzhůru, pokoj byl plný hustého tabákového dýmu, jen z hromádky řezaného tabáku, kterou jsem večer viděl, nezbylo vůbec nic.

„Jste již vzhůru, Watsone?“ zeptal se.

„Ano.“

„Připraven na ranní projížďku?“

„Jistě.“

„Tak se oblečte. Nikdo se ještě ani nehýbá, ale vím, kde spí podkoní, a za chvíli máme kočár přistavený.“ Jak mluvil, smál se sám pro sebe, oči mu svítily a vypadal docela jinak než ten vážný myslitel ze včerejší noci.

Při oblékání jsem pohlédl na hodinky. Ani jsem se nedivil, že všichni ještě spali. Bylo teprve za pět minut půl páté. Sotva jsem se oblékl, vrátil se Holmes se zprávou, že podkoní již zapřahá koně.

„Rád bych si vyzkoušel jednu svou teorii,“ řekl Holmes, když jsme se obouvali. „Tak se mi zdá, Watsone, že zrovna stojíte před jedním z největších tupců Evropy. Zasloužil bych si, aby mě někdo vykopl odsud až na Charring Cross. Ale teď mám už myslím k celé věci svůj klíč.“

„A kde ho máte?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.

„V koupelně,“ odpověděl. „Kdepak, nežertuji,“ dodal, když viděl, jak nevěřícně se na něj dívám. „Právě jsem si ho tam vyzvedl a beru si ho s sebou v cestovní brašně. A teď pojďte, příteli, podíváme se, jestli nám zapadá do zámku.“

Sestoupili jsme co nejrychleji po schodech a vyšli do jasného ranního slunce. Na silnici nás již čekal náš kůň zapražený do kočáru a u hlavy mu stál zpola oblečený podkoní. Oba jsme naskočili a řítili se pryč po silnici vedoucí k Londýnu. Jelo po ní jen pár selských vozů, které vezly do hlavního města zeleninu, ale vily po obou stranách byly tiché a jakoby bez života, jak v nějakém městě, které člověk spatří jen ve snu.

„V některých bodech to byl docela pozoruhodný případ,“ řekl Holmes a pobídl koně do klusu. „Musím uznat, že jsem byl slepý jak netopýr, ale lepší je zmoudřet pozdě než nikdy.“

Když jsme přijeli směrem od Surrey do městských ulic, první lidé již vstávali a ospale se rozhlíželi z oken. Projeli jsme po Waterloo Bridge Road, přejeli řeku, rychle si to namířili po Wellington Street a pak jsme odbočili prudce doprava a octli se v Bow Street. Sherlocka Holmese tu na policii dobře znali a u dveří mu zasalutovali dva strážníci. Jeden mu podržel koně a druhý nás zavedl dovnitř.

„Kdo má dnes službu?“ zeptal se Holmes.

„Inspektor Bradstreet, pane.“

„Jakpak se vám vede, Bradstreete?“ Po chodbě vykládané kamennými dlaždičkami k nám přicházel vysoký statný důstojník ve špičaté čepici a šosatém kabátci. „Rád bych si s vámi promluvil, Bradstreete.“

„Zajisté, pane Holmesi. Vstupte prosím do mé místnosti.“

Inspektor Bradstreet měl malou místnost podobnou kanceláři, na stole mu ležela velká kniha se zápisy a ze zdi visel telefon. Inspektor se posadil za stůl.

„Co pro vás mohu udělat, pane Holmesi?“

„Přišel jsem kvůli tomu žebrákovi Boonovi, který byl zatčen v souvislosti se zmizením pana Nevilla St. Claira z Lee.“

„Jistě. Přivezli ho sem a držím ho pro případ, že by měl být znovu vyšetřován.“

„To jsem se také dověděl. Máte ho tady?“

„Je v cele.“

„Chová se slušně?“

„Ano, žádné potíže s ním nemáme. Jenom je strašný špindíra.“

„Špindíra?“

„Ano, taktak že jsme ho donutili, aby si umyl ruce, a obličej má černý jak mouřenín. Jak jen bude ten případ vyřízený, dáme mu pravidelnou vězeňskou lázeň, a myslím, že kdybyste ho viděl, budete se mnou jen souhlasit, že ji potřebuje.“

„Velmi rád bych se na něj podíval.“

„Opravdu? To se dá snadno zařídit. Pojďte se mnou. Brašnu si tady můžete nechat.“

„Ne, raději si ji vezmu s sebou.“

„Jak si přejete. Tudy prosím.“ Vedl nás úzkou předsíní, otevřel zamřížované dveře a sešel po točitých schůdkách do bíle omítnuté chodby, z níž vedla po obou stranách řada dveří.

„Je v třetí cele napravo,“ řekl. „Tady v té.“ Tiše odsunul okénko v horní polovině dveří a nahlédl dovnitř.

„Spí,“ řekl. „Můžete si ho dobře prohlédnout.“

Oba jsme přitiskli oči k mřížoví. Vězeň k nám ležel obrácen obličejem, ponořen do hlubokého spánku, a pomalu těžce oddechoval. Byl střední postavy, chatrně oblečený, jak už se konečně při jeho povolání dalo čekat, a dírou v rozedraném kabátu mu vyčuhovala barevná košile. Jak nás již inspektor upozornil, byl nevýslovně špinavý, ale ani ta vrstva nečistoty po celém obličeji nemohla zakrýt jeho odpudivou ohyzdnost. Přes tvář se mu táhla od oka k bradě široká jizva po jakémsi starém šrámu, a jak mu stahovala kůži, ohrnul se mu po jedné straně horní ret, až mu odhalil v strnulém šklebu tři zuby. Hluboko do čela, téměř až k očím, mu v rozcuchané kštici zarůstaly ostře zrzavé vlasy.

„Žádný krasavec to není, že?“ řekl inspektor.

„Rozhodně by potřeboval umýt,“ poznamenal Holmes. „A celkem jsem to čekal, takže jsem si přinesl nějaké vybavení.“ Ještě ani nedomluvil a již rozvíral rozkládací cestovní brašnu a k mému úžasu z ní vytahoval obrovskou mycí houbu.

„Cha, cha! Vy jste ale šprýmař!“ zasmál se inspektor.

„Kdybyste byl tak laskav a docela potichounku mi teď otevřel, uděláme z něj ve chvilce mnohem vzhlednějšího chlapíka.“

„Nevím, proč bych vám v tom měl bránit,“ řekl inspektor. „Velkou čest takhle bowstreetským celám nedělá, že?“ Tichounce zasunul klíč do zámku a všichni jsme po špičkách vešli do cely. Spáč se napůl pootočil a potom zas tvrdě usnul. Holmes se zastavil u džbánu s vodou, namočil houbu a dvakrát jí energicky přetřel vězni obličej.

„Dovolte, abych vám představil pana Nevilla St. Claira z Lee v Kentském hrabství,“ zvolal.

Jakživ jsem něco takového neviděl. Mužův obličej se sloupl pod houbou jak kůra ze stromu. V mžiku zmizela jeho temná drsná červeň! Tatam byla i strašlivá jizva, která brázdila celou tvář, a s ní i zkřivený ret, jenž stahoval ústa do odporného šklebu. Stačilo jediné trhnutí, aby odlétla i kštice zrzavých vlasů, a na lůžku před námi se posadil pobledlý muž smutného výrazu v tváři, jemného vzezření, černých vlasů a hladké pleti, protíral si oči a v nechápavé rozespalosti se rozhlížel kolem sebe. Náhle si uvědomil, že byl odhalen, a s výkřikem se vrhl tváří do polštáře.

„Bože na nebesích!“ zvolal inspektor. „Vždyť je to opravdu ten pán, kterého hledáme. Poznávám ho podle fotografie.“

Vězeň se na něj obrátil s lhostejným výrazem člověka, který se vzdává svému osudu. „A i kdyby,“ řekl. „Z čeho mě, prosím vás, chcete obvinit?“

„Ze zmizení pana Nevilla St. - Ale za to vás přece nikdo žalovat nemůže, leda že by se z toho udělal pokus o sebevraždu,“ řekl inspektor s poněkud křivým úsměvem. „Tedy, já jsem už u policie sedmadvacet let, ale tohle jsem ještě neviděl.“

„Jsem-li však pan St. Clair, je přece naprosto jasné, že k žádnému zločinu nedošlo a že jsem zde držen nezákonně.“

„Zločinu jste se věru nedopustil, zato však velké chyby,“ řekl Holmes. „Byl byste udělal lépe, kdybyste se již dávno svěřil manželce.“

„Vždyť nešlo o manželku, ale o děti,“ zaúpěl vězeň. „Jako že je bůh nade mnou, copak jsem mohl připustit, aby se styděly za otce! Ach můj bože! A teď je vše prozrazeno! Co si jen počnu?“

Sherlock Holmes si k němu sedl na kavalec a laskavě ho poplácal po rameni.

„Jestliže připustíte, aby se celá věc projednávala před soudem, těžko se vyhnete veřejnému skandálu,“ řekl. „Přesvědčíte-li však policii, že vlastně o žádný případ nejde, nevím, proč by se pak měly podrobnosti dostat do novin. Pan inspektor Bradstreet si jistě poznamená vše, co nám povíte, a předá pak zprávu patřičným úřadům. A případ nepřijde nikdy před soud.“

„Bůh vám žehnej!“ zvolal vášnivě vězeň. „Byl bych spíš snesl věznění a snad i popravu, než aby mé hanebné tajemství ulpělo jako rodinná skvrna na mých dětech.

Jste první, komu svou historii vypovím. Můj otec byl učitelem v Chesterfieldu a tam se mi také dostalo výtečného vychování a vzdělání. V mládí jsem cestoval, začal hrát divadlo a nakonec jsem se stal reportérem jednoho londýnského večerníku. Můj šéfredaktor chtěl jednou otisknout několik článků o žebrotě v hlavním městě a já se nabídl, že je napíši. Tehdy začala všechna má dobrodružství. Chtěl-li jsem získat fakta, na kterých bych svůj článek postavil, musel jsem zkusit amatérsky žebrat. Jako herec jsem samozřejmě pronikl do všech tajů maskování a v šatnách jsem byl tímto svým uměním přímo proslulý. Teď jsem svých zkušeností využil. Natřel jsem si obličej, a abych byl opravdu co nejvíc k politování, namaloval jsem si pořádnou jizvu a kouskem lepicí pásky barvou nerozeznatelnou od pleti jsem si přilepil z jedné strany ret, až se mi úplně pokřivil. V zrzavé paruce a v šatech zvolených k tomu účelu jsem se pak usadil v nejrušnější části City, jako bych tu chtěl prodávat zápalky, ale ve skutečnosti coby žebrák. Sedm hodin jsem zkoušel nové řemeslo, a když jsem se večer vrátil domů, zjistil jsem k svému překvapení, že jsem vydělal šestadvacet šilinků a čtyři pence.

Články jsem napsal a celou věc pustil z hlavy, ale tu se mi za nějaký čas stalo, že jsem se finančně zaručil za jednoho svého přítele a měl za něj hradit dvacet pět liber. Nevěděl jsem si rády, jak sehnat tolik peněz, až jsem najednou přišel na spásný nápad. Poprosil jsem věřitele, aby měl čtrnáct dni strpení, požádal své zaměstnavatele o dovolenou a čtrnáct dní žebral v přestrojení v City. V deseti dnech jsem měl peníze pohromadě a dluh zaplatil.

Umíte si snad představit, jak se mi potom nechtělo začít se znovu lopotit za dvě libry týdně, když jsem věděl, že by mi stačilo trochu si nabarvit obličej, položit čepici na zem, klidně si sedět a vydělám stejně za jediný den. Dlouho se ve mně svářila hrdost s touhou po penězích, ale stříbrňáky to nakonec přece jen vyhrály, já pověsil novinařinu na hřebík, den za dnem vysedával v koutku, který mi od začátku padl do oka, vzbuzoval jsem lítost příšerným obličejem a plnil si kapsy mincemi. Jediný člověk znal moje tajemství. Byl správcem v hnusném doupěti ve Swandam Lane, kde jsem v té době bydlel a odkud jsem mohl ráno co ráno odcházet jako špinavý žebrák a večer se měnit v elegantního světáka. Dobře jsem tomu chlapovi Lascarovi za svoje bydlení platil, takže jsem si byl vědom, že u něj mám své tajemství ukryté jako v hrobě.

Brzy jsem zjistil, že mi úspory utěšeně vzrůstají. Nechci tím ovšem tvrdit, že si kdekterý žebrák vydělá na londýnských ulicích sedm set liber ročně - a můj průměrný příjem je ještě převyšuje. Já měl však zcela mimořádné předpoklady, protože jsem se dovedl dobře namaskovat a uměl jsem pádně odpovědět na každou otázku. Brzy jsem se v tom všem ještě zdokonalil a stal se tak známou figurkou City. Denně se mi hrnuly proudy pencí, promíchané i stříbrnými mincemi, a když jsem někdy náhodou vydělal za den méně než dvě libry, pokládal jsem to za velký neúspěch.

Jak jsem bohatl, byl jsem čím dál tím ctižádostivější, koupil jsem si dům na venkově a nakonec se i oženil, aniž měl někdo nejmenší podezření, čím se ve skutečnosti zaměstnávám. Má drahá žena věděla, že obchoduji v City, ale jak, o tom neměla ani tušení.

Minulé pondělí jsem se již chystal domů a převlékal se ve svém pokojíku nad opiovým doupětem, když tu jsem vyhlédl z okna a ke svému zděšení a úžasu spatřil manželku, jak stojí dole na ulici a dívá se přímo na mne. Vykřikl jsem překvapením a vymrštil paže, abych si zakryl obličej, a pak jsem se rychle rozběhl za Lascarem, který byl do mého tajemství zasvěcen, a zapřísahal ho, aby ke mně nikoho nepouštěl. Slyšel jsem zezdola manželčin hlas, ale věděl jsem, že se nahoru nedostane. Rychle jsem ze sebe shodil šaty, přestrojil se za žebráka, namaskoval se a nasadil si paruku. Ani vlastní žena mě nepoznala v tak důkladném převlečení. Pak mě však napadlo, že pokoj by mohl být prohledán a šaty že by mě prozradily. Rychle jsem otevřel okno, a jak jsem prudce trhl rukou, znovu mi začala krvácet ranka po ranním říznutí v ložnici. Pak jsem popadl kabát zatížený mincemi, které jsem do něj rychle přendal z kožené brašny, v níž vozívám obvykle svůj výdělek. Kabát proletěl oknem a zmizel v Temži. Chtěl jsem za ním naházet i ostatní šatstvo, ale vtom se na schodech ozvalo dupání strážníků a za chvíli jsem zjistil, a musím se přiznat, že ke své nesmírné úlevě, že mě neidentifikují jako pana Nevilla St. Claira, ale zatýkají coby jeho vraha.

Nevím, co bych vám měl ještě vysvětlit. Byl jsem rozhodnut zůstat co nejdéle ve svém přestrojení, a proto jsem si raději nemyl obličej. Věděl jsem, že žena si bude dělat velké starosti, a tak jsem stáhl prsten a ve chvíli, kdy nás žádný ze strážníků nepozoroval, svěřil jsem jej Lascarovi a přiložil k němu narychlo načmáraný dopis, v němž jsem ji ujistil, že nemá žádné důvody ke strachu.“

„Dopis jí došel až včera,“ řekl Holmes.

„Ach můj bože! Co musila za ten týden vytrpět!“

„Lascar byl pod policejním dohledem,“ řekl inspektor Bradstreet, „a nejspíš by byl těžko dokázal dopis nepozorovaně odeslat. Pravděpodobně jej svěřil nějakému svému zákazníkovi, asi námořníkovi, a ten na něj pár dní nevzpomněl.“

„Tak to také jistě bylo,“ řekl Holmes a souhlasně přikývl. „Jsem o tom zcela přesvědčen. Vy jste nebyl nikdy stíhán pro žebrotu?“

„Mnohokrát, ale copak mi mohla nějaká pokuta vadit?“

„Musíte s tím ovšem hned přestat,“ řekl Bradstreet. „Jestli má policie tuhle věc ututlat, nesmí už existovat ani Hugh Boone.“

„Vždyť já si také přísahal při všem, co je mi na světě nejdražší, že toho nechám.“

„V tom případě je pravděpodobné, že již proti vám postupovat nebudeme. Ale jestli vás ještě jedinkrát přistihneme, vyjde všechno najevo. A vám, pane Holmesi, jsem věru nesmírně zavázán, že jste celou záležitost tak objasnil. Ani nevíte, co bych za to dal, kdybych věděl, jak řešíte všechny ty záhady.“

„Tuhle jsem vyřešil malým posezením na pěti polštářích a vykouřením unce řezaného tabáku,“ řekl můj přítel. „Ale tak se mi zdá, Watsone, že rozjedeme-li se přímo na Baker Street, stihneme ještě včas snídani.“

< Назад  |  Дальше >